Vladimír Babula: Puls Nekonečna …a jiné povídky

ebookSF

2009

Ilustrace:

Puls nekonečna — Theodor Rotrekl

Pohled do budoucnosti — František Škoda

Astrodepeše z roku 2059 — František Škoda

Na skok do třetího tisíciletí — Dobroslav Foll

Veliký den — Josef Paleček

jako obálka použita ilustrace Gustava Kruma k povídce Veliký den (Pionýr 10/1961)

Je ironií, že ačkoliv je jméno Babula synonymem české technické science fiction, jen málokterý čtenář se může pochlubit, že četl jeho kompletní dílo. Jak je to možné? To toho tolik napsal? Vždyť jeho bibliografie sf prózy obsahuje pouze jednu románovou trilogii a několik povídek… Ano, to je všechno pravda, a přesto jsem přesvědčen, že obsah knihy, kterou právě čtete, pro vás bude překvapením. V této podobě se s ní máte totiž možnost seznámit vůbec poprvé! V následujících odstavcích se pokusím svá tvrzení osvětlit…

Krátce poté, co se stal Vladimír Babula šéfredaktorem časopisu Věda a technika mládeži, začal také publikovat vědecko-fantastické příběhy, pro které si ho oblíbili milióny tehdejších čtenářů u nás i za hranicemi. V roce 1954 vyšel na stránkách VTM první díl jeho trilogie pod názvem Signály z vesmíru. O rok později vycházel v Pionýru druhý román Planeta tří sluncí, a v roce 1956 byla trilogie Oceánem světelných roků završena posledním dílem Přátelé z Hadonoše. Knihy získaly takový věhlas, že byly přeloženy do ruštiny, ukrajinštiny nebo třeba slovinštiny. Samozřejmě, že se Babula dočkal také knižního vydání u nás a na Slovensku, ale jakýmsi podivným řízením osudu již trilogie nikdy nevyšla v té podobě, jak ji znali její první čtenáři. Zejména poslední část byla neustále krácena a upravována, až vznikl hybrid mající s původní předlohou pramálo společného.

S povídkami či spíše krátkými prózami Vladimíra Babuly je to ještě složitější. Svou první sf povídku sepsal Babula pro časopis Pionýr již v roce 1954 pod názvem Pohled do budoucnosti , tu druhou o tři roky později pro sedmý ročník časopisu Ohníček a jmenovala se Prázdniny roku 2000. Povídka byla zpracována do formy jakéhosi budovatelského komiksu o 12 pokračováních a ilustrována Mirkem Liďákem. V roce 1959 publikoval Babula rovnou dvě sf povídky. Ta první vyšla v Pionýru pod názvem Astrodepeše z roku 2059 a dočkala se jako jediná i druhého vydání v Ikárii roku 1990. Druhá povídka Na skok do třetího tisíciletí vyšla v Květech. V roce 1960 sepsal Babula svou jedinou novelu Puls nekonečna, který vycházel na pokračování v Pionýru. Pod názvem Puľs Vsesvitu ji vydalo roku 1968 ukrajinské nakladatelství Dnipro. Poslední povídkou, která u nás vyšla roku 1961, byl příběh Veliký den, vydaný v Pionýru.

Dlouhá léta se tradovalo, že žádnou jinou science fiction Babula nenapsal. Potvrzovala to i kniha Slovník české literární fantastiky a science fiction pečlivého Ivana Adamoviče, ale život je samé překvapení a ten badatelský dvojnásob. S celosvětovým rozmachem digitalizace knih se nám podařilo vypátrat ještě jednu Babulovu povídku! A zajímavostí určitě je, že vyšla až po smrti autora a navíc v zahraničí… Když roku 1967 vyšla v moskevském nakladatelství Mir sbírka sf povídek českých a slovenských autorů Kak ja byl velikanom, asi málokdo z českých čtenářů sci-fi to vůbec zaregistroval. Babula byl již rok mrtev a s politickým uvolněním jsme se pomalu začali dostávat i ke kvalitní anglosaské literatuře. Rusové však na Babulu nezapomněli a postupně digitalizovali kompletní jeho dílo, které vyšlo v ruském a ukrajinském jazyce. Tak se k nám dostal ruský text… Se vzpomínkou na školní léta s azbukou louskali jsme neznámý příběh, který nyní uzavírá naši sbírku v neumělém českém překladu autora těchto úvodních slov.

Je přesto možné, že po nějakém čase někdo objeví další povídky či dokonce román Vladimíra Babuly, neboť v Památníku národního písemnictví leží literární pozůstalost autora uložena pečlivě v archívu, ale bohužel není katalogizována a je k ní tedy uzavřen přístup i literárním badatelům. Snad někdo z našich následovníků bude mít více štěstí…

Věříme, že vás potěší kratičké i delší příběhy Vladimíra Babuly, které se k vám dostávají po dlouhých padesáti letech! Přestože se nejedná o žádné literární skvosty, snad na ně pohlédnete shovívavým okem, a třeba vás i potěší. Možná ve vás vyvolají i nostalgický úsměv se vzpomínkou na dobu, která byla plna nadšení z kosmických letů a nových technických zázraků.

Vpravo obálka k ukrajinskému vydání novely Puls nekonečna

Obsah:

Puls nekonečna — Pionýr (r. 1960, č. 1–8)7

Pohled do budoucnosti — Pionýr (1954, č. 9)63

Astrodepeše z roku 2059 — Pionýr (r. 1959, č. 2)67

Na skok do třetího tisíciletí — Květy (r. 1959, č. 22)71

Veliký den — Pionýr (r. 1961, č. 10)77

Jak jsem byl obrem — Moskva, Mir (r. 1967, ant. „Kak ja byl velikanom“)83

Nemám nejmenší naději, že tyto řádky bude někdo číst — a přece musím psát. Moji nešťastní spolupoutníci propadli beznaději a zoufalství. A ti nejstatečnější — Vasja a Mango — mají teď jiné starosti. Naslouchají dechu vesmíru, měří jeho puls.

Před dvěma hodinami Mango zjistil, že se náš koráb řítí přímo do žhavého srdce naší galaxie.

To tedy znamená konec. Úchvatný, strašlivě nádherný konec…

Proč tedy píši? Cestovatel André, když stanul smrti v tvář, dopsal poslední slovo svého deníku. Já jej právě v tomto okamžiku začínám.

Má to snad být moje zpověď? Ne, nemám se z čeho zpovídat. Ani samomluvou můj deník není… Nejsem úplně opuštěn. S Vasjou a Mangou intenzivně pracujeme — a v práci se člověk necítí opuštěn ani v poslední okamžik svého života.

Nepíši ani ze zvyku, napsal jsem přece několik fantastických povídek. Ale tohle už rozhodně není sen…

Před několika vteřinami ozářil stránky mého deníku výbuch pohasínající hvězdy. Chtěl jsem odložit pero a sledovat toto obdivuhodné znovuvzkříšení umírajícího slunce, ale Vasja mně v tom zabránil.

„Piš,“ řekl rozhodně. „Je to naše poslední naděje na záchranu.“

Ano, v těchto několika slovech je celý smysl mé zdánlivě nesmyslné práce. Účetní, kterému v konečném součtu přebývá několik haléřů, musí všechny položky — i kdyby jich bylo sebevíc — přepočítat znovu. Až najde chybu. A já hledám chybu.

Připadám si jako člověk, který si chce na něco vzpomenout, a proto se vrátí na místo, kde mu to „něco“ napadlo, kde na ně myslel.