Vladimír Babula: Puls Nekonečna …a jiné povídky

„Není třeba. Do laboratoře vás dopravím zcela pohodlně…“

„Ferdo, jdu pracovat,“ řekl doktor Pegas neviditelnému sluhovi.

„Prosím, mistře,“ ozvalo se z útrob krbu. „Račte vstoupit.“

Jsem sice člověk bez pověr a strachu z neznámého, ale tenkrát jsem se skutečně lekl. Má snad doktor opravdu živého pomocníka, který se mnou sehrál tady divadélko? Než jsem se vzpamatoval, plechové dveře nad krbem se neslyšně otevřely. Pomalu se z nich vysunul žebřík, opřel se o horní desku krbu a dolním koncem tiše dosedl na koberec.

„Dovolte, půjdu napřed. Vstup je trochu nezvyklý, jako pro slepice,“ omlouval se Pegas. „Dál to už půjde jako po másle.“

Když jsem vylezl na žebřík, doktor mi podal ruku. Vstoupil jsem za ním do úzké kabiny s čtvercovým půdorysem a několika knoflíky na stěně.

„Výtah je postaven jen pro jednu osobu, s návštěvami jsem nikdy nepočítal,“ vysvětloval Pegas, zatímco stiskl jeden z knoflíků.

Cítil jsem, že sjíždíme dolů, do základů domu. „Jste prvním člověkem, kterému svěřím své tajemství a ukáži podzemní laboratoř. Nikdo zatím ani netuší, že něco takového může existovat v tomto stařičkém domě.“

„A nebojíte, se že jako novinář vaše tajemství prozradím?“

„Ne, to se opravdu nebojím,“ řekl doktor s nepochopitelným důrazem. „Důvěřuji vám. Vím, že nezveřejníte nic, oč vás nepožádám…“

Měl jsem pocit, že jdeme někam hluboko do nitra země. Výtah se zřejmě pohyboval jako hlemýžď a sjížděl tak tiše, až jsem měl chvílemi dojem, že stojíme na místě.

„Jak jsem vám už řekl, dům postavil starý Dientzenhofer, pravděpodobně v druhé polovině sedmnáctého století. Jedna z pověstí tvrdí, že byl kdysi spojen s Hradem a s Novým Městem dvěma dobře vybudovanými chodbami, které byly jakýmsi nouzovým východem v době války nepokojů.“ Výtah konečně zastavil.

„Prosím, zde je jedna z těch chodeb, redaktore. Račte vstoupit.“

Nesměle jsem vkročil do zatuchlé matně osvětlené štoly. Kapky, padající se stropu, tiše vyklepávaly dutě znějící podivnou melodii.

„Jak vidíte, Dientzenhofer stavěl bytelně, chodba je na své stáří zachovalá. Končí až někde pod břehem Vltavy, kde se zbortila. Kdosi neznámý ji tam pak zazdil, aby vltavská voda nezaplavila podzemní prostory. Podle všech známek to bylo dlouho po smrti stavitele.“

Asi po třiceti krocích jsme odbočili do postranní chodby, která končila hladkými moderními dveřmi… Pegas vytáhl z kapsy klíče.

„Ferdu jsem nechal nahoře, tady si už musím odmykat sám. Ještě pojistka — a můžeme vkročit do mého království…“ Pegas stiskl něco na vlhké zdi a dveře se otevřely. Zároveň se uvnitř rozžehlo světlo. Udiveně jsem zíral na prostornou místnost s neomítnutými betonovými stěnami, doslova vyplněnou nejrůznějšími přístroji a složitými aparáty.

„Tohle — je — vaše laboratoř?“ divil jsem se upřímně. Pegasovi se rozzářila šlachovitá hlava uspokojením. „Je a není, jak se to vezme,“ řekl šalamounsky. „Podzemní prostory jsou moje, právem objevitele. Přístroje jsem si vypůjčil ve skladišti výzkumného ústavu.“

„Vypůjčil?“ opáčil jsem ironicky. „To teď není důležité,“ odpověděl Pegas chladně.

„Až pochopíte, jak závažné problémy řeším v této laboratoři, sám uznáte, že způsob, jakým jsem si potřebná zařízení opatřil, není důležitý. Pracuji tu na dvou velkých objevech, z nichž oba mají obrovský význam. Jeden dá lidstvu nesmírnou sílu — a ten druhý ho ochrání před záhubou…“

Velikášská slova mne nijak neohromila. Opět perpetuum mobile, vzpomněl jsem si na nešťastné vynálezce, s kterými se v poslední době roztrhl pytel.

„Vidím, že mi nevěříte. Ne, nejsem blázen, hned vás o tom přesvědčím. Mým prvním velkým úkolem je ovládnutí gravitace. Teoreticky jsem už problém vyřešil, v praxi se mi to ještě tak zcela nedaří.“

„A proč své pokusy neprovádíte ve výzkumném ústavu?“ namítal jsem. „Na tomto problému přece pracuje více vědců. Sám ho určitě nevyřešíte.“

„Znám zcela podrobně výsledky práce ostatních badatelů, vím naprosto přesně, čeho už v boji s gravitací dosáhli. Jdu jinou cestou. Objevil jsem už gravitační vlny, obdobné elektromagnetickým vlnám. A proč se svými výzkumy nejdu do ústavu? Nerad bych, aby mi někdo můj objev ukradl, aby se jiní nechlubili výsledky mé mnohaleté dřiny. S druhým objevem nemohu jít zatím na veřejnost především proto, že by ho mohl někdo zneužít proti lidstvu podobně jako atomovou pumu.“

Mlčel jsem. Uvědomoval jsem si, že další námitky by byly zbytečné. Bedlivě jsem pozoroval Pegase, který se vášnivě rozhovořil o boji s gravitací. Mluvil o problému, který jsem plně pochopil až daleko později. Dnes už vím, že právě zásluhou Pegase. Přesto, si tuto pasáž nejméně pamatuji, byl to nejsvětlejší bod našeho setkání.

„Pracujete s gravitací, jak je tedy možné, že se vám podařilo zachytit signály sovětské družice tak brzy?“ zeptal jsem se konečně. „Právě proto. Mám silný přijímač, na kterém si ověřuji souvislosti mezi elektromagnetickými a gravitačními vlnami. Zkoumám nejrůznější vlnové kmitočty. Na lovecké výpravě éterem jsem tenkrát náhodou zachytil hlášení o vypuštění družice s udáním vlnové délky. Zachytit signály, to už pro mne nebyl problém. Na vás jsem si vzpomněl rovněž zákonitě. Večer jsem zrovna dočetl vaši fantastickou povídku o umělých družicích Země.“ Podíval jsem se významně na hodinky.

„Ještě vás nemohu propustit,“ pochopil Pegas můj úmysl.

„Neseznámil jsem vás dosud s mým druhým hlavním objevem, který vám nabízím jako námět pro další fantastickou povídku.“ Uchopil mne za ruku. „Pojďte,“ zašeptal, jako by se obával, že ho někdo uslyší. Cítil jsem, jak se celý chvěje. „Promiňte, poněkud jsem se nechal strhnout velikostí svého objevu. Až pochopíte oč jde, strhne vás to taky. Troufám si říci, že na tyto historické chvíle do smrti nezapomenete…“

Měl pravdu, na Pegasovu laboratoř nezapomenu nikdy…

— Napíšu o tom, určitě napíšu — ne povídku, ale holou pravdu, myslil jsem si, když mě vedl ke stolu s řadou menších obrazovek. Otočil spínačem.

„Obyčejná průmyslová televize,“ řekl na vysvětlenou. „Dívejte se dobře. První obrazovka vlevo: pohled na Maltézské náměstí. Malou televizní kameru jsem skryl ve vikýři Nosticova paláce. Druhá obrazovka: celkový pohled na Nosticovu ulici. Třetí obrazovka: pohled na chodník proti našemu domu U dvou hrdliček. Zajímavé, co? Podívejte se, z Maltézského náměstí zabočil do naší uličky mladík. Ta dívka v tmavém koutě na něho určitě čeká. A teď dávejte dobrý pozor, redaktore,“ pozvedl Pegas hlas. „S tím mladíkem si trochu zacvičím. Poslechne mne jako Ferda tam nahoře.“ Doktor otáčel nějakými knoflíky. Nad našimi hlavami se ozvalo tiché bzučení. Čtvrtá obrazovka zachycovala teleobjektivem mládencův obličej. Pegas mi položil ruku na rameno.

„Sázím se s vámi, že až se mladík octne před naším domem, uchopí se za hlavu, zmateně se rozhlédne a zkoumavě se podívá na naši střechu. Vylekaná dívka přiběhne k němu a najednou se mu pokloní…“ Všechno se odehrálo tak, jak doktor předpověděl. Rozesmál se.