Vladimír Babula: Puls Nekonečna …a jiné povídky

Hledám chybu, ke které došlo v součtu vzrušených dnů mého života. Chybu, která nás uvrhla do pulsujících vnitřností vesmíru.

Kolem nás je závratný prostor bez hranic, prolétáme jím rychleji než myšlenka — a přece jsme ve vězení.

Rodné Slunce se ztratilo v mlze rozervané Mléčné dráhy. Plamínky hvězd mlčí. Gigantický stroj se údivem dívá na nepatrný prášek, který mu pronikl do soukolí. Milióny očí sleduje jeho nezvyklý pohyb po proudu času.

Ledový pohled prostoru mi ochromuje srdce. Míjíme žhavé koule vyplazující na nás dlouhé rudé jazyky. Hvězdy rychle rostou a zase se ztrácejí v temnu.

Mléko mlhoviny se rychle sráží ve hvězdné ostrůvky. Závoj se trhá, pronikáme dvojicí sluncí.

Jakou rychlostí letíme? Mango se ještě nedopočítal. Naše atomové hodiny pracují sice přesně, ale jen pro nás. O čase na zemi nemáme ani ponětí, dávno jsme už ztratili spojení s lidmi. Který rok se teď píše na naší planetě? Žije ještě někdo z našich přátel? Mají pravdu vědci, kteří tvrdí, že při naší rychlosti se nám čas zastavil? Nezestárlo lidstvo o celá staletí? I když neskončíme ve výhni galaktického středu, nalezneme možná na Zemi jenom své vzdálené potomky…

Ne — ne — dosti již úvah a nářků. Musím se vrátit domů na Zemi a do minulosti, mé myšlenky musí být tisíckrát rychlejší než náš graviplán. Jediným skokem musí mne vrátit domů a odhalit prokletou chybu.

Domů, třeba do deštivého dne nebo na zaprášenou ulici. Všechno, co jsem tam kdysi zatracoval, budu teď hýčkat v náručí jako své dítě. Nad kaluží bláta se zastavím v úžasu, i veš bude pro mne roztomilé zvířátko. Alespoň na chvíli — byť jenom v myšlenkách — uniknu z ledového prostoru a ocelových stěn…

Všechno to začalo oné osudové noci. Spát jsem šel pozdě — dopisoval jsem povídku o letu na Měsíc. Jak podivné — vesmír byl od počátku mé tragédie mým osudem! Ve fantastickém letu k zasmušilé tváři našeho souputníka jsem pokračoval i ve snu, když jsem konečně zhasl světlo. Blížil jsem se už ke kráterům v obavách z dramatického přistání. V raketovém motoru najednou něco zazvonilo.

Porucha? Výstražný signál, že něco selhalo? Prohlížím motor. Zvonění neustává. Probouzím se. Hlava mi třeští, chvěji se zimou. Byl to tedy jen sen…

A opět ten protivný zvonek. Do temného pokoje řinčí telefon. Budík monotónně odťukává čtvrtou hodinu po půlnoci.

Co se stalo? Proč tak pronikavě řinčí? Kdo mne budí tak pozdě v noci? „Co je?“ ptám se rozmrzele. „Je tam redaktor Hruda?“ odpovídá mi sluchátko otázkou. „Bohužel u aparátu. Přece víte, kam voláte. A kdo tam?“

„Doktor Pegas.“ Údiv. Takové jméno přece neznám. „Kdo?“ ověřuji si, zda jsem se nepřeslechl.

„Doktor Pegas, ale na tom teď nezáleží. Počkejte, nezavěšujte, jde o důležitou věc. Poslechněte si.“ Ve sluchátku se ozvalo podivné pípaní. Pi pi pi pi…

„Zavěsil, mizera,“ ulevil jsem si nahlas. „Nezavěsil, jen poslouchejte,“ křičí někdo do vytrvalého pípání. „Víte co právě slyšíte? Signály z vesmíru, ano, skutečné signály z vesmíru. Jste jedním z prvních lidí na světě. Kteří je uslyšeli. Před chvílí jsem je zachytil. Vzpomněl jsem si na vás, mám rád vaše fantastické povídky…“

Spím ještě nebo bdím? Nebo si někdo dělá ze mne legraci? Ano, určitě je to kolega Franta, ten mívá takové nápady…

„Franto, nech toho už, poznal jsem tě. Máš to u mne schované — před dvěma hodinami jsem šel teprve spát! Já ti dám Pegase…“

„Omyl,“ směje se ten na druhé straně drátu. „Jsem skutečně doktor Pegas a signály z vesmíru jsou pravé. Poslechněte si ráno zprávy, vy fantasto.“

Zavěsil. Přes všechnu únavu jsem té noci už neusnul. V šest hodin jsem zapnul přijímač — a ustrnul jsem. „Včera 4. října 1957 byla v Sovětském svazu úspěšně vypuštěna první umělá družice naší Země…“

Vyskočil jsem z postele jako elektrizován. „Podle předběžných údajů dodala nosná raketa družici nutnou oběžnou rychlost asi 8000 metrů za vteřinu. Umělá družice nyní obíhá kolem Země v eliptické dráze a její let je možno pozorovat v paprscích vycházejícího a zapadajícího slunce. Družice je vybavena dvěma radiovysílači, které neustále vysílají rádiové signály, písmeno T morseovy abecedy…“

Právě takové signály mi pustil do sluchátka záhadný Pegas. Kdo to jen může být?

Náhle jsem si uvědomil, že podivnou náhodou jsem zaslechl nový výstřel Aurory, že jsem na vlastní uši slyšel signál kterým je zahájena obrovská bitva člověka o vesmír.

Člověk trhá okovy, které ho od věků držely při zemi. A já jsem toho svědkem, jsem toho současníkem.

Jak jsem tenkrát byl vděčen tajemnému Pegasovi! Pátral jsem po něm několik dnů, ale marně. Vědce takového jména nikdo neznal — a vědec to určitě byl, to jsem věděl. Kdo jiný by zachytil signály první družice dříve než přišla oficiální zpráva Tassu?

V rušných dnech redakční práce jsem na Pegase málem zapomněl.

Za necelý měsíc přišlo nové překvapení: na obloze se objevila další sovětská hvězda i s pokusným zvířetem. Redakce ožila novým vzruchem. Opět mi ve vzpomínkách vyvstal doktor Pegas. Skoro jsem litoval, že mi také tentokrát neoznámil příchod družice včas.

Blížily se vánoce. Zřejmě pod vlivem svátků míru a lásky k bližnímu, redakci začali častěji navštěvovat zneuznaní vynálezci. V onen kritický den přišel první vynálezce již v osm hodin ráno. Přinesl náčrtek perpetum mobile.

„Dokáži vám — a vlastně jsem už dokázal, že váš časopisnému pravdu, i když si jinak jeho serióznosti velmi cením,“ rozhorloval se. „Perpetuum mobile je možné. Tohle perpetuum (klepal nervózně na kresbu) určitě poběží.“

„A proč jste tedy nepostavil a rovnou nepředvedl?“ namítal jsem nesměle, poněvadž s tímto druhem vynálezců je třeba jednat opatrně. „Nemám na to finanční prostředky.“

„Dobrá,“ řekl jsem tenkrát. „Jsem ochoten s vámi uzavřít smlouvu o dílo, ve které se zavážu, že v případě úspěchu vašeho perpetum zaplatím vám pět tisíc korun. Jestliže do dvou měsíců váš vynález nepoběží, vyplatíte mi sto korun. Na takovou řádně podepsanou smlouvu si můžete vypůjčit.

Souhlasíte?“

Souhlasil. Nepochopil moji škodolibost. Dokonce se obdivoval mé odvaze: pět tisíc proti stu…

Právě při podpisu zlomyslné smlouvy volala Eva. Dlouho jsem tenkrát nemohl pochopit, kdo mne vlastně volá. Naposledy jsme se viděli na naší společné promoci. Jako student jsem byl do ní opravdu zamilován. Jen jednou jsem jí to řekl, ale odbyla mne žertem.

„Láska? Dětská nemoc. Máme přece jiné starosti. Musíme přebudovat celý tento mizerný svět…“

Po promoci jsme odešli na různá pracoviště. Ona na Slovensko, kde pomáhala stavět nová sídliště — a já do redakce technického časopisu. Vyměnili jsme si ještě několik přátelských dopisů, jejichž intervaly se prodlužovaly aritmetickou řadou. Poslední dopis jsem dostal před čtyřmi lety. A najednou se ozvala. Prý je v Praze a chtěla by mne vidět.

Ujednali jsme si schůzku ve čtyři hodiny odpoledne na Karlově mostě.

Přiznám se, že jsem se na to setkání těšil. Ačkoliv to z redakce ke Karlovu mostu byl jen kousek, již o půl čtvrté jsem si natáhl svrchník. U dveří mne zastavil vytáhlý chlapík, připomínající Dona Quijota. Pod paží svíral velkou usmolenou roli.