Vladimír Babula: Puls Nekonečna …a jiné povídky

„Odcházíte?“ zeptal se zbytečně. „Musím s vámi mluvit, nesu vám důležitou záležitost. Vynález, který změní dějiny lidstva“

„Perpetuum Mobile?“ zeptal jsem se ledově.

„Ne. Slyšel jste signály z vesmíru?“

— Pegas — blesklo mi hlavou.

„Můj vynález má pro lidstvo větší význam než umělé družice,“ pokračoval, než jsem se stačil vzpamatovat. Muž s voskově průsvitnou tváří se vrhl na kolena a jal se rozmotávat rozměrnou roli. Za chvilinku byla podlaha redakční místnosti pokryta počtverečkovaným papírem s podivnými klikyháky a značkami, které připomínali mapu.

„Stojíte nad mapou světa,“ prohlásil muž slavnostně. „Je to plán meteorologické války. Počasí je totiž nejúčinnější zbraň proti nepříteli. Okamžik, všechno vám podrobně vysvětlím. Nepřítele zaplavíme plískanicí, deštěm a bouří…“ Ještě dnes mám ten nepříjemný pocit, cítil jsem, jak se mi krev žene do hlavy. Před zoufalým výbuchem mne zachránil telefon.

Ozval se — doktor Pegas.

„Máte dnes večer volné okénko? Můžete mne navštívit tak kolem páté? Čekám vás. Mám pro vás jedinečný námět pro fantastickou povídku.“

„Ano, přijdu hned,“ řekl jsem spíše nebohému vynálezci. Který ještě klečel na papírech a nedočkavě se na mne díval.

„Hned to nepůjde, vrátím se domů až o půl páté. Napište si moji adresu: Malá Strana, Nosticova 5.“ Hypnotizován vynálezcem málem bych adresu zapomněl…

„Děkuji vám za pozvání,“ zakoktal jsem. „Těším se na shledanou. Nezapomeňte…“

Meteorologického vynálezce jsem poslal na krk kolegům do „konkurenčního“ časopisu. Snad získají jeho objevitelský talent pro něco rozumného.

Čím více se vzdaluji od rodné planety, tím živější jsou vzpomínky. V temnotách vesmíru, odloučen nekonečnem, všechno vidím daleko zřetelněji, než kdysi na Zemi. Jasně cítím vůni větru, který vanul po proudu Vltavy. I čpavou mlhu, zastírající výhled na Hrad.

„Nazdar, Honzo,“ uvítala mne Eva zcela samozřejmě. Zřejmě si oněch osm let odloučení proměnila v pouhý den. — Vynálezce — podivín — neodbytný, — vysvětluji jí nesouvisle.

„Není třeba se omlouvat,“ směje se Eva. „Nezměnil ses ani o milimetr. Už jednou jsem právě na tomhle místě na tebe čekala. Ale to nic. Procházím se tu už od oběda. Dokázala bych tu prochodit polovinu života. Myslím, že nikde na světě nevytvořil člověk tak krásné zákoutí, jako právě zde.“ — Také ses nezměnila, myslím si, ale mlčím. Vzpomínám si, jak mne vždy kamarádsky mile, a přece tak chladně odmítala. Zhluboka nadechuji syrový zimní opar. To z radosti, že mezi námi leží plných osm let zmoudření.

„Tobě se nelíbí Karlův most?“ vytrhuje mne Eva z myšlenek naivní otázkou.

„To víš, že líbí,“ hraji si na bezcitného. „Teď je půl páté — a za půl hodiny mám důležité jednání tamhle za Kampou.“

„Škoda — tolik jsem se na tebe těšila…“

Dívám se na ní zkoumavě. Cítím, že se mi koutky úst chvějí ironickým úsměvem.

Eva můj pohled pochopila.

„Honzo, Honzo,“ vzdychla si. „Nešťastných osm let. Dnes jsi mi daleko bližší…“

Ve světle zamlžených luceren jsme pomalu kráčeli k Malostranské věži.

„Ty — ty sis na mne vůbec nevzpomněl?“ řekla nesměle.

„Vzpomínal…“ Pomalu jsem ztrácel půdu pod nohama. „Nikdo se mi zatím natolik nezalíbil…“

„Vím, pyšná a vybíravá princezna…“

A teď to přišlo jako bomba: „Čekala jsem na tebe, Honzo. Ne nežertuji. Dříve jsem si to neuvědomovala. Příliš jsem milovala architekturu.“ Najednou se mi zdálo, že to není tatáž Eva. Tahle je nějak něžnější…

Na věži Mikulášského chrámu odbíjely hodiny pátou. „Pegas“ vzpamatoval jsem se. „Už mě čeká.“ Vzal jsem Evu pod paždí a táhl jí přes Maltézské náměstí do Nosticovy ulice. Napřed mi vyčítala, že si dávám dvě schůzky najednou, ale pak se zájmem poslouchala episodku s nočním rozhovorem o signálech z vesmíru.

Stařičký dům číslo 5 byl matně ozářen lucernou upevněnou na průčelí v úrovni přízemních oken. Nad klenbou vrat rozpínal svá křídla barokní štít se dvěma hrdličkami, které si podávaly vavřínové snítky. Další štít nad nimi byl otlučen, díval se do ulice jako slepé oko.

Rozsvícené okno, které podpíral, zpívalo do ulice úvodní prolog z Komediantů. Gramofonová deska byla už pořádně ohraná, ale to jen zvyšovalo romantičnost chvíle.

V tomhle přestárlém domě bydlí tedy vědec, který moderními přístroji loví hlasy vesmíru?

„Mám tušení, že tu není něco v pořádku,“ řekla mi Eva. „Buď tě někdo vyvedl aprílem nebo nevím co…“

„Snad se nebojíš?“ smál jsem se. Vstoupili jsme do chladné chodby dlážděné pískovce. Několik kroků od vrat klesalo do podzemí ošlapané schodiště. Vchod do sklepa.

Seznam obyvatel jsme na špatně osvětlené chodbě nenašli.

„Dům není tak velký, projdeme ho celý,“ rozhodli jsme se a pomalu jsme vystupovali po vrzajících dřevěných schodech do prvního poschodí.

Světlo nefungovalo. Svítili jsme si proto na cestu i na dveře sirkami.

Octli jsme se až na úzkém ochozu v podkroví, ale štítek s nápisem dr. Pegas jsme nenašli.

„Říkala jsem ti, že to byl jen žert,“ šeptala mi ustrašená Eva. „Mám sice ráda takové staré domy, ale tady bych bydlet nechtěla. Vypadá to tu příšerně.“

Sotva to dořekla, otevřely se jedny z dveří a z nich vystoupila stará rozcuchaná žena v omšelém županu se svícnem v ruce. V záři plápolající svíčky vypadala jako zjevení.

„Hledáte někoho?“

„Doktora Pegase.“

„Doktora Pegase?“ divila se žena. „Bydlím tu již přes padesát let, ale člověk s tak divným jménem tu nikdy nebydlil,“ řekla nedůvěřivě.

„Pokud vím, Pegas neboli Pegasus je okřídlený kůň z řeckého bájesloví. Bydlí tu sice jeden podivín, který má doma sluhu nebo co, ale Pegas se nejmenuje. A toho sluhu jsem nikdy neviděla, ačkoliv s ním často doma mluví.“

Zakoktali jsme na omluvu a obrátili se k východu. „Ani nikde v okolí takový člověk nebydlí, znám skoro celou Malou Stranu,“ volala za námi ze schodů.

Vyběhli jsme ze schodů jak nezvedené děti. Na ulici jsme se ulehčením rozesmáli.

„Ode dneška ti budu říkat doktore Pegasi, ty lovče dobrodružství. Pojďme na černou kávu k Malířům, až se trochu vzpamatuji.“

Ulicí zabzučela motorka pionýr. Vysoký tón namáhaného válce nepříjemně rozřízl ticho uličky.

Muž v kožené bundě a s kuklou na hlavě zamířil k nám…

„Dobrý večer, pane redaktore. Čekáte už dlouho? Promiňte, zdržel jsem se poněkud ve výzkumném ústavu.“

„Doktor Křížek!“ vydechl jsem překvapeně. „Vy jste tedy onen záhadný doktor Pegas?“

„Ano, trošku jsem vás potrápil. Vím, že novináři jsou národ zvědavý. Ale Pegas jsem opravdu. Říkají mi tak kolegové — pro mé fantastické nápady. Vaše paní?“ obrátil se k Evě.

„Zatím ne…“

„Mám — li být upřímný — s dámskou návštěvou jsem nepočítal. To víte, jsem tak trochu starý mládenec a na pořádek si tak moc nepotrpím.“

Eva pochopila, že vědec chce se mnou hovořit bez svědků.

„Také nejsem připravena na návštěvu. Honza mi o vás řekl teprve před chvílí. — Jak dlouho se zdržíte? Zaskočila bych si k Malířům na kávu, moc se mi ta hospůdka líbí, stejně jsem se tam chtěla podívat.“