Vladimír Babula: Puls Nekonečna …a jiné povídky

„Mír nelze uhájit žádnými tajemnými paprsky,“ řekl jsem zdánlivě klidně. „Lidstvo se už probudilo ze sna. Pevně věřím, že poslední světová válka byla opravdu poslední. Na války už není čas. První sovětská družice Země, jejíž signály jste sám zachytil a poslal mi do telefonu, obrátila zraky lidstva jinam — na horu — do vesmíru. Do lidského mozku nesahejte, je to nebezpečné a není to třeba. Mozek — to je citlivý orgán. To není váš kybernetický Ferda, se kterým po přehozením kontaktů si můžete dělat co chcete.“

Zmlkl jsem. Také Pegas chvíli mlčel. Bláhově jsem se už domníval, že má plamenná slova na něj zapůsobila. Moji ilusi však rychle rozboural jako domek z karet.

„Mluvíte sice hezky, nemohu se však zbavit dojmu, že podceňujete nebezpečí války. Chápu, že si nerozumíme. Jste redaktor a literát — a já chladnokrevný vědec. Vím, co dělám. Nemohu přece připustit, aby golem, kterého vzkřísila věda a technika, rozmačkal na svém pochodu dějinami obyvatele této planety. Golem už kráčí a drtí všechno, co mu přijde do cesty. Já kráčím po jeho boku — a čekám na vhodný okamžik, kdy mu budu moci vyndat z úst šém a proměnit ho opět v mrtvou hlínu.“

„Nerozuměl jsem vám moc dobře. Co míníte pod tím slovem golem?“ Pegas přimhouřil oči, jako by mu pod víčka vnikl kouř cigarety.

„A to si říkáte spisovatel fantastických povídek? Je to přece nad slunce jasnější. Tím golemem je přece moderní technika, nebo přesněji atomová energie. Vymkla se člověku z rukou, drtí svého objevitele.“

„Váš golem může stejně tak dobře topit v továrnách i domácnostech, není třeba ho ničit,“ odporoval jsem. Pegas místo odpovědi vytáhl z kapsičky u vesty cibulové hodinky.

„Jak vidím, nedohodneme se. Váš čas už vypršel, hodina uplynula.“

„Nebojíte se mne propustit? Nijak se totiž necítím být vázán uchovat vaše tajemství.“

„Nevím, co je to strach, při plnění tak velkého úkolu by mi překážel,“ řekl Pegas ledově. Náhle se otočil a sáhl na jednu z pák na rozvodní desce. Do očí se zabodl oslnivý záblesk. Ztratil jsem vědomí.

Jsme nejbídnější trosečníci, jací se kdy narodili na naší rodné planetě. Jak nádherný život měl proti nám Robinson! Nad hlavou mu zpívali ptáci, břehy jeho ostrova omývalo kouzelné, věčně proměnlivé moře…

Vichřice i nejstrašnější bouře zněla by mi tu jako hudba z pohádky. Prach všedního dne skropený kapkami deště by mi tu byl vzácnější než skvostné perly ve zlatavém písku.

Trosečníci! Trosečníci v nekonečném mrazivém vesmíru…!

Ne — nejsme trosečníci. Jsme šílení jezdci na okřídleném Pegasovi, který jediným skokem přeskočí celou galaxii. Jsme poutníci, o jakých lidstvo dosud ani nesnilo. Před týdnem jsme ztratili Mangu, nejtrpělivějšího a nejbystřejšího badatele. Spočítal rychlost našeho letu a dospěl k fantastickému číslu: desateronásobek rychlosti světla. Nevěřil svým očím. Několikrát překontroloval kybernetického počítače, ale chyba byla vyloučena. „Zbláznil jsem se, bezpečně jsem se zbláznil,“ řekl zlomeným hlasem, když nám oznámil výsledek. „Taková rychlost přece není vůbec možná…“ Přezkoumali jsme atomové hodiny i pozorované body v prostoru — a všechno bylo kupodivu v pořádku. Uklidňovali jsme nešťastného Mangu, ale marně.

„Afrika, moje drahá Afrika,“ vykřikl najednou a ukázal na mlhovinu, která měla podobný tvar.

A pak už viděl Afriku v každé mlhovině, kterou jsme míjeli — a dokonce v každé plápolající hvězdě. Teď leží na lehátku a blouzní z horečnatého sna. Jeho křik čeří hladinu mých vzpomínek, nemohu se soustředit. Nevím, zda mám vůbec pokračovat…Ale jak jinak objevím onu tragickou chybu? Mangu usnul. Využívám chvilky ticha a vracím se závratnou rychlostí na Zemi, k Pegasovi do podzemní laboratoře. Jak to jen tenkrát bylo? Pegas mne omráčil. Vzpomínám, co bylo potom…

Pomalu jsem se probíral z mrákot. Cítil jsem, jak se prochladlá krev čeří, až se celé tělo rozbouřilo horkými vlnami. Kde jsem? Proč ležím naznak na vlhké betonové podlaze? A proč je tu taková tma? Či snad jsem oslepl? Pravděpodobně. Silnice pode mnou je nesnesitelně studená — a tam někde v polích štěbetají do nekonečna vrabci a řinčí celý orchestr cvrčků. Hmatám kolem sebe. Hlava je stejně těžká a tupá jako beton pode mnou.

„Halo, kde jste kdo?“ vypravil jsem konečně ze sebe. To přece není můj hlas…A odkud přichází ta hluchá ozvěna? Zatracení cvrčci, kdyby na chvíli utichli…

Pokouším se vstát. Jde to těžce. Zdá se mi, že hlavu strkám do žhavé mlhy. S námahou jsem skrčil nohy. Zakopl jsem při tom o nějakou krabičku. Z jejího nitra se vyhoupl kužel světla, který nevysoko nade mnou vytvořil plísňově zelený kruh. Vidím — zaznělo mi v uších jako nevyslovená ozvěna, přicházející z bolestivé tmy. Kužel světla se mi na chvíli změnil v zářící jícen sopky. A hlava nesnesitelně bolí…

Kde to jen jsem a proč tu ležím? Cvrčci a vrabci se odstěhovali o kousek dál. Jejich monotónní zpěv mi doléhá do uší z velké dálky. Nevidím nic než svítící krabičku s trychtýřem mdlého světla. Hlava marně dává rozkazy rukám, aby ukořistily záhadné světlo v temnotách, jedinou známku života. Je téměř na dosah, a přece tak nedostupné. Tělo se nechce předklonit. Ne, je to skutečnost, už to vím, už pevně svírám krabičku v dlani. Oslepuje mne, ale zrak neodvracím. Srdce mi klepe na spánky. Těžkopádně obracím kužel světla před sebe. Oči si dlouho zvykají na roztřesený obraz, který vykouzlila krabička.

Stůl s řadou obrazovek…

Kde jen jsem už tento stůl viděl?

Ano, už to mám — u Pegase.

Jsem v podzemním doupěti Pegase. Jako z cívky magnetofonu se mi vlekle odvíjejí vzpomínky. U tohoto stolu jsem stál, když mne Pegas omráčil elektrickou jiskrou. Chtěl mne snad zabít, abych nevyzradil jeho tajemství? Nebo mne tu jen uvěznil? Nechá mne tu umřít hlady a žízní, nebo mne tu bude milostivě krmit jako uvězněného Dalibora? Při této myšlence jsem se zachvěl hrůzou. Raději mne měl zabít rovnou…

Eva určitě čeká před domem v obavách. Kdyby jí tak napadlo vzbouřit veřejnost a zavolat bezpečnost! Pegas by musel s barvou ven…

Nevím, jak dlouho jsem strnule seděl na podlaze a namáhavě přemýšlel. Konečně se mi natolik vrátily síly, že jsem se jakž takž postavil a vydal se na vrávoravou prohlídku svého vězení. Jak se dalo čekat, dveře do podzemní chodby byly zamčené. Plazil jsem se kolem zdi, až jsem narazil na další dveře, které dosud ušly mé pozornosti. Skrývaly se za vysokým panelem s mnoha elektrickými relátky. Po několika marných pokusech se mi podařilo pootočit mosazným knoflíkem. Výborně, jde to! Pegas asi na tyto dveře zapomněl — otevřely se…

Za dveřmi svítila těžce průhledná modrá mlha. Zdroj světla jsem nenašel. Zdálo se mi, že celý prostor je vyplněn drobnými částicemi fluoreskujícího prachu. Svítící krabička mi brzy prozradila, že jsem se dostal do nevelké místnosti zařízené podobně jako sousední laboratoř. Z jednoho vězení jsem pouze přešel do druhého. Má tupá hlava to nechtěla pochopit. Pryč, pryč odtud, říkala mi tvrdošíjně. Zvolil jsem opět cestu podél zdi. Úzkostlivě jsem se vyhýbal podivným konstrukcím a rozvodným deskám. Bál jsem se prostě každého stykače a stočného drátu. Čert ví, kde číhá nová nástraha. Dokonce jsem měl chvílemi dojem, že z té změti cívek, panelů a kondenzátorů se na mne šklebí Pegasova vidina — golem.