Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

Mladá fronta Praha 1963

©Vladimír Babula, 1963

Illustrations © Kamil Lhoták, 1963

Bezpočet sluncí září do věčné noci nekonečna; jen jedno z nich nám dalo život.

Bezpočet planet — neprobádaných, záhadných — bloudí vesmírem; jen jedna je naší rodnou Zemí.

Sta korábů putuje oceánem naší sluneční soustavy; jen jediný z nich hostí hrdiny našeho příběhu.

Kabina tone v šerosvitu. Po stropě se plazí elipsa namodralého měsíčního světla, vržená kulatým oknem. Chladné světlo s citlivostí velikého mistra kreslí stříbrnou linii kolem siluety muže a ženy; sedí ve sklápěcích křeslech proti sobě.

Zdá se, že oba spí. Ale mozek muže pracuje horečnatě. Obličej se pomalounku otáčí za obrovskou koulí, plující pod hladinou meziplanetárního korábu. Do tří čtvrtin je velký glóbus ozářen Sluncem. Modravý opar na okraji kotouče zakončuje duhový oblouk; přechází přes modrozelenou do indigově temné oblohy. Uprostřed kotouče se opar mění v kudrnatá pásma mračen, místy průhledná, šedomodrý oceán pod mračným závojem v jednom místě oslnivě září. Ani neosvětlená část není docela černá. Z popelavé šedi blikají světélka velikých měst.

Tak tohle tedy je Země! Tento veliký glóbus je oním nesmírným divadlem lidského snažení a utrpení, lásky a nenávisti, vítězství a porážek.

A koule klidně pluje nad hvězdným kobercem. Muž vzpomíná.

Kdysi byl pilotem a směle se dovedl podívat do tváře Země z oblačných výšek. A tady najednou dostává závrať. Nezměrnou odzbrojující závrať člověka, který necítí pod sebou pevnou půdu.

„Spíte, Seversone?“ zašeptala dívka: „Není vám zima?“

„Nespím a zima mi také není. Nezlobte se, Alenko, ale nechápu, proč se mnou zacházíte jak s malým děckem. Na každém kroku slyším: líbí se vám to, není vám to nepříjemné, máte tu pohodlí, nerozčiluje vás to…? Ano, rozčiluje, právě tohle mě rozčiluje, ty vaše věčné ohledy. Jsem přece chlap a něco snesu. Proč mě pořád musí někdo litovat? Vím, že jsem vám velmi zavázán — ale konečně to pochopte. Cítil jsem, že jste spánek jenom předstírala, že mne po očku pozorujete. A vím také proč. Ale mýlíte se. Let snáším dobře, ba výborně. Právě teď vám mohu klidně vylíčit nejtěžší chvíle svého života. Naopak se mi zdá, že se v raketě cítím tak výborně jako nikdy v životě. Teď — zrovna teď bych vám chtěl vypovědět všechno, čemu jste se až dodnes tak úzkostlivě vyhýbali. Chcete slyšet historii mého posledního letu? Možná, že vás bude zajímat.“

Dívka je zmatena a špatně to skrývá. Myšlenky vybuchují jak jiskry v kondenzátoru. Nervová krize se přece jen dostavila.

Pokrovskij neměl pravdu, když tvrdil, že let do vesmíru vyléčí Seversona nadobro. Zbavte pacienta na čas balvanu tíže a zbavíte ho také všech důsledků dlouhého spánku, říkal profesor. A ona mu uvěřila. Ona zatáhla Seversona do toho velkolepého projektu, teď zodpovídá za jeho zdraví.

„Ano, přiznávám, spánek jsem jenom předstírala; máte pravdu.

Ale nebylo to ze strachu o vás; jste trošku domýšlivý. Vůbec si mnohé špatně vysvětlujete, říkám vám to docela otevřeně. Důvody, proč jsem vás sledovala, jsou docela prosté. Zajímalo mne, jak na vás zapůsobí první pohled na Zemi z takové dálky. Já aspoň na tento dojem nikdy nezapomenu. Uvědomila jsem si tehdy, jak všechno na světě je ve skutečnosti malicherné; člověk je jako mraveneček proti nekonečnému vesmíru, jak ubohoučké starosti mu kazí spánek.“

„Měl jsem skoro stejný pocit.“

„A vidíte — oba jsme uvažovali špatně. Copak mravenec někdy překoná zemskou tíži? Ani za bilion let vývoje. A kdybychom ho sem i vynesli, na Zemi by odtud nedohlédl; má příliš slabá očička.

Mohl by se uběhat a postavit milióny velkých mravenišť, rodnou planetu by nezměnil natolik, aby se to poznalo z vesmírného prostoru. Jen se dobře podívejte na ten glóbus. Ještě donedávna nosila Země bílý klobouček — vzor Arktida. Dnes se jí v těch místech krásně vlní moře a nad ním svítí zlatá čelenka — umělé slunce vytvořené člověkem. A zeleň plantáží a hájů na Sahaře proniká až sem. Je člověk skutečně tak nepatrným obyvatelem kosmu?“

„A není člověk příliš pyšný na své dílo?“ řekl suše Severson.

„Jak divně uvažujete,“ divila se Alena. „Jste opravdu nenapravitelný pesimista nebo mne chcete jenom pozlobit? Chcete se snad koukat na svět z mravenčí perspektivy? Víte co, zanechme toho a raději mi něco vypravujte, jak jste to před chviličkou slíbil.“

„Začínáte se mi líbit, Alenko. Už jsem si myslel, že se nezbavíte té nevděčné role milosrdné sestry a úzkostlivého pedagoga. Mě byste stejně nepředělala; jsem už na to moc starý. Odpusťte tedy nevítanému hostu z minulosti, že vás občas urazil. Možná, že to byl projev největší důvěry, jaké jsem schopen. Odnesla jste to prostě za všechny, za vás všechny. Nesnáším soucit a přílišným projevům sympatie nevěřím. Za ránu mohu dát ránu, ale jak se ubránit člověku, který ti chce pomoci, který předstírá, že tvoje blaho je mu nade všechno? Takovýmto lidem se moudrý člověk raději vyhne.“

„Kdybych vás neznala tak dobře, urazila bych se,“ rozzlobila se Alena tentokrát vážně. „Víra v člověka, nového člověka zbaveného přežitků minulosti, to je to poslední, čemu vás naučím. Chápu vás — a přece nechápu.“

„Jednou vám všechno vysvětlím, Alenko. Doufám, že se nebudete zlobit pro moji upřímnost. Máte ještě náladu poslouchat hloupé historky?“

„Trochu vám pomohu,“ řekla Alena, jako by vůbec nepozorovala jeho úsměv — směsici ironie a nejistoty. „,Severson se narodil roku 1897 v Norsku. Je to krásná země. Závojem mlh tam prostupují vrcholky Hagenfieldu, na kterém podle pověstí starých Vikingů sídlili bohové větrů a bouří. Ledovcům severního Norska se tenkrát říkalo „věčné“.

Když Severson vyrostl v jinocha, poslali ho rodiče na studia do Anglie. V tu dobu rostla sláva Roalda Engelberta Amundsena, velikého dobyvatele obou zemských pólů. Mladý Leif — tak se totiž Severson jmenoval křestním jménem — s napětím sledoval Amundsenovy výpravy. Ve velkém dobyvateli viděl svůj vzor a hlavně splnění dětských snů. Byl to přece muž nesmírné odvahy a mladý Severson pečlivě vystřihoval všechny zprávy o velikém dobyvateli severu a ukládal do desek.

Když se Severson vracel ze studií, měl to štěstí, že v Oslo poprvé spatřil samotného Amundsena, který právě přijel do své vlasti jako nesmrtelný vítěz nad jižním pólem.

Brzy potom se seznámil s Amundsenem osobně.“

„Víte toho o mně možná víc, než já sám; vždyť jsem musel vlastní minulost studovat v universitní knihovně. Ale já bych chtěl teď hovořit o tom, co jsem v knihovně nenašel. Ani to tam nemůže být, jsem přece posledním svědkem těch událostí. Nebojte se, nervový šok nedostanu, dávno mi už nic nechybí. Podívejte se, Země se nám ztratila z dohledu a Měsíc se ještě nedostal do zorného pole.

Alespoň nám lépe uběhne čas a na chvíli zapomeneme, že se vznášíme ve vzduchoprázdnem prostoru mezi hvězdami.“