Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

A teď nejnovější reportáž z Afriky; zavodnění Sahary pokračuje úspěšně.

Náhle je vysílání přerušeno.

„Pozor, pozor, zvláštní zpráva TASSu: akademik Tarabkin oznamuje, že jeho kolektivu na moskevském biologickém ústavu se podařilo oživit neznámého letce, který někdy počátkem dvacátého století zmrzl v polárních končinách. Severson, jak byl prozatím pojmenován neznámý dobyvatel Arktidy, žije! Byla zavedena spánková therapie. Ihned, jakmile to akademik Tarabkin dovolí, přineseme přímou reportáž.“

Oblohou se mihla dvě červená světla. Kdopak je přišel navštívit?

L 16! To je přece luník z jižní observatoře! Talířovité letadlo vklouzlo do veliké haly a vrata se za ním rychle zavřela. Za deset minut vstoupil do Čan-suova pokojíku štíhlý chlapík s orlím nosem, trčícím pod kudrnatou kšticí. Čan-su se hned do něho pustil: „Kam tak pospícháš? Ani se předem neohlásíš! Monsieur Cahén nemůže zavolat.“ A Čan-su se uklonil přehnaně zdvořile, jak to kdysi dělávali jeho předkové.

Cahén se rozchechtal, uchopil přítele za ramena a násilím ho vtlačil do křesla.

„Nikam nechoď a seď, budeš to potřebovat. Prohlížel sis v posledních deseti dnech záznamy toho astrogravimetru, co nám sem poslal slovenský vědec Zajac?“

„Ne, proč? Je to přece pořád totéž, nekonečný a pořád stejný ornament.“

„Tak vidíš, tohle jsem si myslel také. Ani já nevěřil v Zajacovu fantastickou hypotézu, že gravitační pole bude lepším prostředkem pro sdělovací techniku než elektromagnetické pole.“

„A teď už tomu věříš?“ zeptal se Čan-su nechápavě. Cahén vytáhl z kapsy kotouč a několik metrů pásky rozvinul po koberci.

„Co tomu říkáš?“

Čan-su vstal a očima běžel po pásce. Tu se zarazil. „Zvláštní — tohle že zaznamenal váš astrogravimetr? A není to žert? Okamžik — podívám se do observatoře, možná, že jsme zachytili podobné výkyvy.“

„Počkej, to má čas. Nejprve se musíme spolu poradit nad tímhle záznamem. Myslím si totiž, že tyhle nezvyklé křivky nejsou výkyvy gravitace v některém souhvězdí, ale signály, signály myslících tvorů.“

Z Čan-suova obličeje hleděl na přítele němý údiv. „To jako myslíš vážně?“ řekl po chvíli. „Připadám ti snad jako šašek Ludvíka Čtrnáctého? Jak jinak si chceš tyto výkyvy vysvětlit? Či raději přijmeš méně fantastickou domněnku, že Proxima Centauri se rychle nadýmá a splaskává a přitom ztrácí a hned získává hmotu?“ „Ty tvé signály pocházejí z Centaura?“ „Bezpečně; dal jsem si s tím práci a přesně proměřil, do kterých míst byl cirkulující astrogravimetr zaměřen, když zaznamenával tyto signály. Pochopitelně jsem cirkulaci zarazil a čiperný zajac mi teď trvale kouká na Proximu. A ejhle: hvězdička hovoří naplno a téměř bez přestávky. Podívej se,“ a Cahén rozmotal další metry pásky.

„Sám vidíš, že to není věčně stejný ornament. Ale pozor, křivky mají určitý systém. Z těchhle klikyháků jsem vydestiloval cosi jako abecedu. Vidíš: jednotlivá písmena jsem zatím označil čísly, to víš, na dešifrování můj ubohý mozek ještě nestačí.“

Čan-su vzal od Cahéna počmáraný blok a dlouze jej prohlížel.

Pak jednotlivá „písmena“ srovnával s páskou.

„Tady — vidíš tu mezeru?“ rozohňoval se Cahén. „Vysílání bylo na nějaký čas přerušeno. Co tomu říkáš?“

„Co tomu říká Akademie?“

„Nejprve jsem se chtěl s tebou poradit, zprávu jsem ještě nepodal. Moc jsem těm Zajacovým teoriím nevěřil, to chápeš. Nebyl jsem si jist, a snad je také všechno omyl. A potom — tak trochu se mi líbila role detektiva. Jak jinak chceš dnes prožít nějaké dobrodružství? Život je tak fádní.“

„Nežertuj, je to vážná věc. Okamžitě to musíme oznámit Chotěnkovi.“

„Počkej s tím. Nic nemůžeme zmeškat. Přístroj přece poctivě zapisuje každý záchvěv, místo i čas. Nejprve bychom měli také prohlédnout vaše záznamy v zajacovi a eventuálně si aparáty na čas vyměnit. Náš zajac má možná poruchu a všechny tajemné signály jdou k čertu.“

Při podrobném srovnávání záznamů astrogravimetru obou observatoří astronomové s úžasem zjistili, že přístroj ze severní hvězdárny zaznamenal tytéž podivné výkyvy gravitace, ovšem v tak nepatrném měřítku, že se daly rozeznat od běžných křivek jen po důkladném zkoumání.

Nebylo už třeba výměny gravimetrů ani dalších pokusů. Světová akademie vyhlásila všeobecný poplach. Téměř všechny dosud vyrobené Zajacovy astrogravimetry se zahleděly na drobounkou hvězdičku jižní oblohy, Proximu Centauri.

Nataša Orlovová sedí za pultem v pozorovatelně zvlášť těžkých případů. Po trpkých zkušenostech z předcházející operace si hlídá neznámého letce jako matka novorozeně. Sleduje jeho tvář, naslouchá rytmu srdce, kontroluje činnost mozku, teplotu, tlak. Chod všech orgánů se zrcadlí na obrazovkách s maximální přesností.

Severson, voják z povolání, je zvyklý ráno skočit z postele rovnýma nohama. A dnes to nějak nejde. Zatraceně — proč to nejde?

Vědomí se střídá s podvědomím, otupělý mozek není schopen sestavit souvislou myšlenku. Život uniká mezi prsty a opět se vrací do žil a po celém těle rozlévá příjemné teplo.

Někdo v dálce mluví. Severson se pokouší otevřít slepené oči, ale marně. Co jsou to za hlasy? Snaží se pochopit smysl slov, ale postel ho neposlušně rozhoupává do otupělého spánku.

Konečně se probírá. Víčka jsou olověná, ale sluch nespí.

Nedaleko odtud někdo mluví, o tom se nedá pochybovat. Severson vkládá všechnu energii do úsilí, aby porozuměl. Nejde to; zřejmě to není žádná z řečí, kterou zná. Objevuje se první reflex.

Byl jsem nalezen, zachráněn! Kdo mě nalezl? Amundsen? Nová záchranná výprava? Kde to jsem? Myšlenky jdou těžkopádně, ale jdou.

O slovo se hlásí čich. Podává zprávu o příjemné vůni. A opět spánek. Teď se už rychle střídá s bděním.

Čas letí a spánek se stává jakýmsi horečnatým polospánkem.

Myšlenky zvolna dostávají přesnější tvary.

A co nohy, nezmrzly? Hlavně, že je ještě mám, a že je tu příjemně teplo.

Teď zahýbal palcem u nohy. Sláva, nohy úplně nezmrzly! To je štěstí, to je veliké štěstí.

Ruka ještě neposlouchá. Ale je to dobré. V konečcích prstů cítím jemnou látku. Zatím to stačí. Člověče, přece bys nechtěl všechno najednou.

Jen kdybych věděl, kde to jsem. Nebo se mi to všechno jen zdá a dosud civím v ledové jeskyni a pomalu mrznu? Mrznoucí prý mívají růžové sny. Eh což, je třeba spát… Severson se opět probudil. Jak to se mnou vlastně vypadá?

Sláva, skrčil jsem nohy a dokonce jsem si nahmatal kotník. To je věc, já už hýbám nohama i rukama! Jen ty oči ještě neposlouchají, víčka jsou slepena klihem. Povolila teprve po čtvrtém nebo pátém procitnutí.

Z temného šera vystoupilo několik předmětů, hlavně čelo postele. A kde je okno? Je noc nebo jsou zataženy rolety? Noc přece nemůže být, to bych tu ležel hodně dlouho. Usínal jsem přece za dne a za polárním kruhem je den pořádně dlouhý.

Asi ležím na lodi, která mě zachránila. Určitě mě našel Krasin, který také vyplul zachránit Nobileho.

Ne, nejsem na lodi. Loď by se trochu houpala i v přístavu, a moje postel sedí pevně jako na skále.

Neboje to eskymácký příbytek? či nemocnice? A která? V Kingsbay by bylo rozhodně chladněji, i kdyby pořádně topili. Snad ležím v Tromső nebo v Oslo. Mozek se už příliš napracoval, přepíná na spánek. A probuzení přináší novou svěžest. Severson rozeznává skoro všechny předměty v pokoji. Pokoj je přepychově zařízen, nemůže to být nemocnice. A postel má takovou divnou ohrádku, jako bych byl dítě.