Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

V Americe? Ale tam jsou mrakodrapy strohé jak krabice od bot, vůbec se nepodobají těmto palácům, a nalepeny jsou tak těsně k sobě, že mezi nimi sotva projdeš. Ani styl města není americký, ba ani vyloženě evropský. Viděl jsem už tolik měst na světě, ale žádné se nepodobalo tomuto. Kapitán Nemo mě asi zavezl na nějaký fantastický ostrov podobný Atlantidě a postavil tu město, o kterém svět neví.

„Jak se vám líbí vyhlídka na město?“ zeptala se Nataša.

„Prostě — pohádka, paní doktorko.“

„Na paní doktorku nejsem zvyklá, říkejte mi Natašo, všichni mi tak říkají.“

„Co je to za město? Můžete mi konečně prozradit, kde vlastně jsem?“

Nataša místo odpovědi vytáhla další roletu a pozvala pacienta k vedlejšímu oknu.

„Uhodnete to sám, jen se pozorně podívejte.“

„Ten hrad dole mi připomíná moskevský Kreml, jak jej znám z fotografií,“ řekl Severson po dlouhém rozvažování a ukázal do dálky.

„Máte pravdu, je to Kreml.“

Severson se rychle otočil a nedůvěřivě se zahleděl do obličeje lékařky.

„Tohle přece není Moskva! Moskvu dobře znám, i když jen z obrázků. Moskva, to je něco mezi vesnicí a městem; u nás se jí přece říká „velká dědina“. Ta stavba dole se možná Kremlu podobá, ale Moskva? To přece nemyslíte vážně.“

„Je to opravdu Moskva, můžete mi věřit. Vždyť jsem se tu narodila.“

Severson přitiskl rozpálené čelo na sklo a dlouze se díval dolů.

„Kde se tu vzaly ty moderní paláce?“

„Pochopitelně tu byly postaveny,“ smála se dívka.

„Zajímavé, a naše noviny pořád píší o Moskvě jako o zaostalém městě, kde mužici chodí v laptích a hřebíky zatloukají nosem. Ne, nevěřím vám, tohle město není Moskva,“ opakoval tvrdošíjně.

„Až budete moci chodit, přesvědčíte se.“

„Dejme tomu, že je to opravdu Moskva. Jak mi potom vysvětlíte, že nikdo na světě nemá ani tušení o její pohádkové výstavbě, že se Rusům podařilo udržet v tajnosti tak báječný vynález, jako je barevná televize, že bolševici mají letadla, o kterých civilizovaný svět nemá ani tušení.“ Najednou se zarazil.

„Jestliže tohle je Moskva, pak tedy jsem se octl v komunistickém Rusku,“ dodal nejistě.

„Ano, to máte pravdu, opravdu teď žijete v komunistickém Rusku, v komunistickém v pravém slova smyslu,“ zdůraznila.

„Moskva je právě proto tak krásná, že je komunistická.“

„Nechápu, nic nechápu. Kdybyste věděla, jak naše noviny píší o bolševicích a o komunismu! A zatím tohle! Buď naše noviny vědomě lžou anebo udržujete všechno v takové tajnosti, že přes hranice neproklouzne ani myš.“

„Ta vaše první domněnka je pravdě blíž,“ řekla dívka. „O Sovětském svazu bylo skutečně napsáno mnoho lží. Ale s tím si teď hlavu nelámejte. Bolševiků se nemusíte bát. Jsem také bolševická, a vidíte, starám se o vás jako o vlastního syna. Či snad se mnou nejste spokojen?“

„Všechno je tak podivné. Jestliže je tohle opravdu Moskva — a já vám už začínám věřit, že je — pak jsou naši novináři podvodníci.

To mne rozčiluje. Znám se s šéfredaktorem Norges Folku a ještě dnes mu napíšu. Moc se radovat nebude. Nebojte se, než dopis odešlu, dám vám ho přečíst, abych snad nevyzradil nějaké vaše státní nebo výrobní tajemství.“

„Máte naprostou svobodu, nikdo vás nebude omezovat. Jen volně pište, komukoliv a o čemkoliv. Hned vám přinesu psací potřeby.“

Psaní dopisů zaplnilo Seversonovi celé dny. Ani barevná televize ho už tolik nelákala. Psal nejen šéfredaktorovi norského časopisu, ale všem svým známým. Domů psát nemohl, otce neměl už dávno a maminka mu zemřela dva roky před osudným odletem na Sever. S ostatními příbuznými se nikdy příliš nepřátelil. Dopisy známým, to byl jakýsi jeho deník, do kterého ukládal své dojmy a poznatky.

Čas letěl a dopisů neustále přibývalo. Dovolme si malou nediskrétnost a nahlédněme do některého z nich.

„Mám se čím dál tím lépe, drahý Alberte. Nataša je skvělé děvče, chová se ke mně tak mile a přátelsky. Oba se teď učíme, ona mě rusky, a já ji norsky, a jde nám to dobře.

Jak jsem se už zmínil v posledním dopise, dovolili mi chodit po vlastních nohou, dovedeš si to představit? Tak nějak tu prožívám nové dětství, víš, takové zvláštní, divné, cítím se v roli dítěte, které se teprve učí chodit, ale přitom si pamatuje celé mládí svého otce nebo dědy. Zdejší děti se vlastně ničemu nediví, všechno se jim zdá samozřejmé, i ty největší zázraky techniky. Ale já mohu srovnávat s tím, co znám z domova a ze světa, který jsem prošel. Všechno je tu pro mne nové, nezvyklé a někdy mám dojem, že jsem zaspal století — a najednou si zase připadám hrozně starý, přežilý. Což se toto podivuhodné město mohlo zrodit přes noc?

Je to věru všechno podivné. Chvílemi se chovám jako primitivní divoch, kterého vytrhli z pralesa a rovnou posadili do takového New Yorku. Tento pocit nepřehluší ani vědomí, že u nás doma patřím mezi lidi s vyšším vzděláním, a že jsem navíc zkušeným letcem.

Kdybys viděl, jak nebetyčný je rozdíl mezi naším vychloubaným Lathamem a běžnými ruskými letadly! Helikoptéra, která je pro nás stále ještě klukovským snem, je tady běžnějším dopravním prostředkem než v Anglii automobil. Automobily v našem slova smyslu tu v Moskvě vůbec neuvidíš.

Právě jsem se vrátil z lékařské prohlídky. Všechno je prý v pořádku a co hlavního, akademik Tarabkin mi povolil vycházku do města! Dovedeš si to představit, první vycházku do města, na které jsem se zatím jenom zvědavě díval z oken nemocnice! Hned po návratu Ti napíši. Proč neodpovídáš, pořád netrpělivě čekám na Tvůj dopis. Zatím bud zdráv.“

Severson sotva dospal rána. Když Nataša pro něj přišla do pokoje, byl již dokonale připraven na cestu. Nezvyklý oblek, který včera dostal, důkladně si vyzkoušel a prozkoumal ještě před spaním.

Prošli chodbami, které znal z toulek po ústavu. Věděl už také, že přepážky i dveře výtahu se otvírají samočinně, jakmile k nim přistoupíš a výtah je v poschodí. Udivilo ho pouze, že kabina je vynáší vzhůru — místo do přízemí. Rozhodl se však, že se cestou na nic nebude ptát. Mlčení je v tomto případě moudřejší než naivně hloupé otázky. Alespoň se nezesměšní.

Z výtahu vystoupili na rovnou střechu budovy. Seversonovi při pohledu na několik odpočívajících vrtulníků zamrazilo po celém těle.

„Snad nechcete letět tímhle?“

„Samozřejmě, znáte snad pohodlnější a rychlejší prostředek, který vás dopraví, kam je vám libo?“

„To neznám,“ řekl rozpačitě. „Možná, že si to budete vysvětlovat jako zbabělost, ale já takovýmto vynálezům moc nevěřím. Pochopte to; jsem letec a zvykl jsem si za ta léta na křídla.

Máš-li křídla, nějak se dolů dostaneš i bez motoru a vrtulí, ale tady?“

Nataša se ochotně vrátila do kabiny výtahu a tentokrát sjeli opravdu dolů, až pod povrch země na stanici metra. Severson mlčel a jenom se díval. Všiml si, že vozy podzemní dráhy nemají kola, že jaksi kloužou ve vzduchu metr nad zemí a jezdí neslyšitelně tiše.

Neušlo mu také, že Nataša nekupovala jízdenky ani před vstupem do metra, ani za jízdy, ani při výstupu.

„Jeli jsme jako černoši,“ poznamenal ironicky, když vyjížděli z podzemí na pohyblivém schodišti.