Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

Teleskopy vyrostly přímo před očima. Vědci se hned pustili do práce.

„Širokopásmový pořád mlčí,“ rozčiluje se Alena Svozilová. Je kandidátkou astrobiologie a nadšenou zastánkyní teorie, že na planetách kolem Proximy Centauri žijí tvorové, podobní obyvatelům Země.

„Zato mně přeje štěstí, pojďte se podívat,“ řekl Cahén vzrušeně.

Na jedné z obrazovek půlkruhového pultu se pravidelné šmouhy rozkmitaly. Chvění pohaslo a hned ožila další obrazovka. A další.

Signál poskakoval z obrazovky na obrazovku jako světelná reklama.

„Sto šedesát centimetrů, sto sedmdesát osm — sto devadesát šest centimetrů! Proxima vysílá a hned na několika kmitočtech současně. Pojďte se honem podívat, Proxima mluví,“ volala Alena do služebního telefonu.

Přesné měření po mohutném zesílení ukázalo, že z nejbližší hvězdy přicházejí kratičké signály o mnoha různých kmitočtech mezi sto dvaceti a dvě stě dvaceti centimetry vlnové délky. Na Čan-suův návrh byly signály, zachycené na magnetofonový pásek, vyslány zpět jako odpověď či jako znamení, že vysílám bylo přijato.

Za několik dnů hlasatel televizního studia na Měsíci oznamoval lidstvu: „Zdá se, že Proxima opravdu mluví. Po určitých úpravách reflektorů a přijímačů zachycuje zdejší observatoř docela jasné signály, které mají určitý systém. Signály jsou každý den, přesně ve dvanáct hodin astronomického času, vysílány zpět, abychom tak dali sousedům v kosmu najevo, že je slyšíme. Žel, obyvatelé Proximy—správněji planety u Proximy Centauri — dostanou odpověď na své volání prakticky za osm let od okamžiku, kdy své zprávy sami vyslali. Rádiové vlny se šíří prostorem stejně rychle jako světlo — a světlo z Proximy k nám doletí za čtyři roky, tři měsíce, dvacet jeden den a sedm hodin. Přepočítáno na kilometry, je to vzdálenost asi 40 000 miliard kilometrů. Abychom si mohli udělat přibližnou představu o této vzdálenosti, zmenšeme si naše Slunce na velikost míčku o průměru osmi centimetrů a stejně zmenšeme i Proximu Centauri, která je o něco menší než Slunce. Když míček — Slunce — posadíme třeba do Prahy, pak v tomto měřítku musíme Proximu Centauri položit až někam na pobřeží severní Afriky.

Akademik Cahén vyslovil zajímavou domněnku. Jestliže jsou signály dílem myslících tvorů a ne přírodním úkazem, což je také možné, pak tyto signály jsou určeny nám; obyvatelé Proximy chtějí s námi navázat spojení, možná nám chtějí něco důležitého sdělit.

Vysílání je zřejmě směrováno do naší sluneční soustavy. Kdyby bylo určeno pouze pro domácí potřebu planety, nazveme ji třeba X, sotva bychom je zachytili.“

„Vidíte, to jsou ti reportéři, Alenko,“ řekl Cahén a vypnul televizor. „Vaši hypotézu přišili na krk mně. Ale nic si z toho nedělejte, autorství vám nikdo nesmí vzít, o to se postarám.

Přiznávám, vaše teorie není tak docela špatná. Co myslíte, podaří se nám někdy signály dešifrovat?“

„Vůbec o tom nepochybuju, jednou k tomu dojde.“

„Uvažte ale, že o neznámých obyvatelích Proximy vůbec nic nevíme. Pravděpodobně budou docela jiní než my a také myslet budou úplně jinak.“

„Když to nepůjde jinak, prostě se na ně půjdeme podívat a seznámíme se s nimi osobně.“

Cahén se srdečně rozesmál. „Prostě — prostě! Ono se to krásně řekne, podíváme se, ale jak? Na takový výlet si ještě počkáme.

Dovedete si představit čtyři světelné roky násobené hlemýždí rychlostí našich meziplanetárních korábů?“

„Dovedu, ve škole jsem se učila obstojně. A vůbec, tady už nemám co pohledávat, čeká mě dole spousta práce. Na shledanou na planetě X, vy — vy — nevěřící Tomáši.“ A odešla.

Cahén jen mávl rukou a celý svůj nervový systém znovu přepojil na vysoké napětí radioteleskopů.

Na další vycházku se Severson připravoval jako spiklenec.

Uteče, nenechá se pořád vodit za ručičku. Všechno si prohlédne sám, bez průvodce. Snad se mu podaří nahlédnout do zákulisí tohoto pozemského ráje. Není přece možné, aby všecko tu bylo tak dokonalé, aby tu chyběly stíny; lidé přece nejsou andělé. Odjakživa byli bohatí a chudí, šťastní a zoufalí; ani záhadní bolševici tento přírodní zákon nezmění. Ráj možná končí na hranicích města. Celou šestinu světa přece nemohli předělat, aniž kdo o tom věděl. Zázraky se nedějí. Není tomu tak dávno, co Nansen organizoval pomoc hladovějícímu Rusku a lidé tu umírali vysílením… Jednoho dne se Severson nechal zavést na okraj Moskvy: „Žiju u vás jako v pohádce,“ řekl Nataše. „Jako ve snách. Prostě — zaživa v nebi, jinak se to nedá říct. Ale jedna věc mi tu chybí, jen obyčejná smrdutá cigareta z laciného tabáku. Až se mi o ní zdává.“

„Vidíte, to mě nenapadlo, měla jsem vás za nekuřáka, promiňte.

Tady kouří málokdo. Ale všechno se dá napravit. Posaďte se tu na lavičku a chviličku počkejte. To víte, pořádek musí být; jste pořád ještě pacient a o takovýchhle věcech rozhoduje Tarabkin. Když kouření povolí, cigarety už nějak seženeme.“

Sotva Nataša zmizela v nejbližší budově, Severson se zvedl, pátravě se rozhlédl — a dal se do běhu. Kvetoucí alejí utíkal ven z města.

Seběhl z cesty na posečenou louku, ale hned se vrátil. V zákoutí březového háje bzučely červeně natřené nezvyklé stroje a požíraly seno. Pracovaly bez lidí, asi je někdo řídil na dálku rádiem.

Pustil se na opačnou stranu, do řídkého křoví. Čerstvé seno zavonělo až sem a příjemně kořenilo dech lučních květin.

Hebký trávník dobromyslně nabízel: Jen se tu pohodlně natáhni a nadýchej se přírody, tady tě už nikdo nenajde. Jak je to dlouho, cos naposledy takhle ležel naznak a v plynoucích mracích jsi hledal podoby lidí?

Odkudsi přiletěla babočka a důvěřivě si sedla na jeho koleno. Za chvíli se osmělil i cvrček a zmáčkl housličky. Nataša, pohádkové město — zmizely. Možná, že to všechno byl jenom sen… Vzduchem zasvištěla křídla rorejse. Něco se zabořilo do trávy.

Severson se zvedl a překvapeně se díval na podivné letadélko s deltovitými křídly. Z trubiček pod trupem se ještě kouřilo.

Moskva mu posílá pozdrav! Opatrně zvedl důmyslnou hračku a dlouze ji studoval.

Vtipné, opravdu vtipné. Létá to a vrtule to nemá. Trubičky jsou ještě horké, asi je to postaveno na principu rakety.

„Sláva, je tady,“ ozval se znenadání dětský hlas rovnou za jeho zády.

„Kluku zatracená, nejprve mě ostřeluješ raketami a teď mi tu křičíš rovnou do ucha,“ řekl svou tvrdou skandinávskou ruštinou.

Chlapec s pionýrským šátkem kolem krku se zarazil. Trnkové oči zapíchl do tváře muže a chvíli váhal.

„Vy jste — Severson — Leif Severson, polární letec!“ vyhrkl ze sebe.

„Odkud mě znáš? Nepamatuji se, že bychom se někde viděli.“

„Jsem Dimitrij Petrovič Vinogradov a jinak mi říkají Míťa,“

představil se chlapec tak trochu po vojensku. „Vím, že mne neznáte; jak byste mohl znát obyčejného pionýra. Ale vás zná každý — na celém světě!“

„Nepřeháněj, mořský vlku, nemám to rád,“ smál se Severson pobaveně.

„Jak víte, že jsem členem vodního oddílu,“ divil se tentokrát chlapec.

„To já jen tak — uhodl jsem to. A odkud mne znáš ty?“

„Jéjej, to je přece náramně jednoduché. Z televize. Neušla mi ani jediná reportáž o vás. To byla událost — pro celý oddíl, ba pro celou školu. Jak vás našli zamrzlého v ledovci na Ledovém ostrově, jak vás přivezli s ledovcem do Moskvy a jak vás potom Tarabkinovci oživovali. To bylo prima, když jste poprvé vydechl, nebo když jste po strašně dlouhém spánku otevřel oči. Měl byste vidět, jak vám všichni kluci záviděli. Člověk se musí pořád jenom učit a učit. Co bych za to dal, kdyby mě někdo zmrazil a zase oživil až po osmdesáti letech, jako vás.“