Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

A další objev; jak to, že jsem si toho dříve nevšiml? Na dosah ruky je noční stolek a na něm jakýsi pultík, či co. Podivná věc, nač mi to sem dali? Ohmatává skříňku a lehce přejíždí prsty po tlačítkách a otočných knoflících. Vypadá to jako miniaturní palubní deska letadla. Je to snad rádio? Znovu zkoumá záhadný předmět a váhá.

Mám vůbec právo sahat tu na něco? Možná, že to sem ani nepatří. A kdo vůbec je mým hostitelem? Jak to, že jsem ještě nikoho nespatřil?

Pokušení vítězí. Stiskne tlačítko, které poněkud vyčnívá nad ostatní. Postel se tichounce vznáší ke stropu. A je to docela příjemné.

Ne, postel nelétá; jenom záhlaví lůžka se pomalu zvedlo.

Severson teď vlastně leží vsedě.

Z nové perspektivy je pokoj ještě půvabnější. Jen kdybych věděl, nač tu jsou ty ostatní knoflíky a tlačítka. Vyzkoušet nebo ne?

čas běží a pokušení roste. Ten největší knoflík láká nejvíc.

Tichounké cvak — jako v budíku — a na protější stěnu vyvstává světelný obraz. Výborně, mám tu i kino! Obraz je barevný a tak plastický, že se vlastně díváš oknem do podivné krajiny. Nad temnou zelení lesů se tyčí egyptská sfinga a za ní skupina pyramid. V popředí rozvlněné obilí a o kus dál ve stínu keřů sedí osmahlí lidé. Na dalším záběru je několik dívek. Procházejí jakousi plantáží a sbírají oranžové plody. Tohle že má být Egypt? Nu což, všechno jedno, takový domácí biograf je vlastně dobrá věc. A jak ten film mistrně vykolorovali! Obraz mizí. Seversona přemáhá opět spánek. Zdá se mu, že sotva usnul, nějací lidé vstoupili do pokoje a tiše hovoří. Skutečně, někdo je v místnosti, nebyl to sen. Pacient předstírá, že ještě spí, a napjatě naslouchá. Marně — nerozumí ani slova. Jen podle hlasů rozeznává, že ho přišlo navštívit několik mužů a žen.

Teď zachytil slovo, které se častěji opakuje: Severson.

Někdo mu klade ruku na čelo. Je to hebká ruka, to není muž.

„Seversone, spíte?“ ptá se ho dívčí hlas anglicky.

Tedy ten Severson, to má být on? A jak poznali, že bdí, vždyť ani brvou nehnul.

Váhavě otvírá oči. V pokoji se trošku rozednilo, obraz se zaostřuje. Jaká to zvláštní společnost; obličeje jako barvy na paletě.

Na Seversona se usmívá několik bělochů, černoch i šikmooký Asiat.

Vybíral je snad někdo k vůli pestrosti, aby se na žádnou rasu nezapomnělo?

Ten šedovousý stařík, to je určitě Rus. Nedostal jsem se na palubu Nautila a není tenhle vousáč kapitán Nemo? Zařízení pokojíku by tomu nasvědčovalo, i ten biograf a různobarevná společnost. Na takové nápady mohl přijít jedině Vernův hrdina.

Vsadil bych se, že ten vysoký chlapík, ostříhaný na ježka, je Američan. A rusovlasá lékařka s nosíkem malinko postříkaným pihami, to je vyloženě slovanský typ.

Kratičké seznámení beze slov končilo, je třeba jednat, už proto, že ve společnosti je dáma.

Chce pozdravit, ale jazyk neposlouchá.

„Nenamáhejte se, Seversone, všechno půjde. Trošku trpělivosti a budete zdravý jako rybička,“ řekla mladá lékařka.

„Jak se vám daří, bolí vás něco?“ zeptal se vysoký Američan.

Náladu mám pořád růžovou, tak růžovou, až se mi zdá, že ve spánku chodím tajně do baru na whisky, myslel si Severson, ale vědom si své bezmocnosti, vypravil ze sebe jenom: „Ne — nic — nebolí.“

Jazyk přece jen poslechl, je to skvělé. Trochu silné vůle a nakonec se s těmi lidmi možná domluvím.

„Kd-kde jsem?“ vykoktal s vypětím všech sil.

„V rukou dobrých lidí, nedělejte si žádné starosti. Trochu vás pocuchal Sever, a tak vás tu dáváme do pořádku. Ale už je to s vámi dobré. I ta řeč půjde, jen co se trochu pocvičíte. Provádějte zatím lehký tělocvik a ohýbejte jazyk,“ radil kapitán Nemo.

„Amundsen — kde je?“

„Všechno je v pořádku. I k vám domů jsme již poslali zprávu.“

„Nemáte snad hlad nebo žízeň,“ zeptala se rychle lékařka, aby předešla dalším otázkám pacienta.

Hlad, žízeň? To se divím, na tuhle maličkost jsem docela zapomněl.

Zavrtěl hlavou.

„Už je na čase, abyste opustil kojenecká léta a pomalu se začal krmit sám,“ řekla lékařka vesele. „Necháme vás teď trošku vyhladovět a zkusíte to, viďte?“

„Ano,“ vypravil ze sebe Severson a stydlivě se usmál. Marně vzpomínal, že by ho někdo krmil.

„A s tímto aparátem se zachází takhle,“ sklonila se k pultíku a dvakrát otočila velkým knoflíkem doprava. Na protější stěně se znovu objevil barevný obraz. Tentokrát to byl záběr z nějaké opery a zpěváky bylo skutečně slyšet. Zpívali norsky.

„To vysílají na vaši počest,“ řekl Američan.

Severson se zaposlouchal do opery a ani si nevšiml, že skupina lékařů už odešla.

Vysílají — blesklo mu náhle hlavou. Američan řekl, že vysílají na jeho počest. Jak to? Copak automatická promítačka filmů vysílá?

A jde vůbec film vysílat? Ten Nemo je opravdu kouzelník.

Pravděpodobně se mu podařilo dokončit největší vynález doby, televizi — a dokonce barevnou! Pacient se rychle uzdravoval. Cvičil tělo i jazyk, pokoušel se mluvit ve své mateřštině i anglicky. Zvláště angličtina mu působila velkou radost. Už se obával, že za nemoci ztratil paměť. Bez angličtiny by si sotva porozuměl s kapitánem Nemo a jeho personálem.

Jednoho dne přitáhla Nataša do pokoje podivné křeslo na kolečkách. Pacient ji už dobře znal; navštěvovala ho nejčastěji.

„Přináším vám dobrou zprávu, Seversone. Jste částečně omilostněn z tohoto vězení,“ ukázala na postel. „Nejraději byste nám utekl domů, viďte? Ale jak víte sám, ještě to nejde, nohy poslechnou až nakonec. Nedá se nic dělat, po tak těžké nemoci se znovu musíte učit chodit jako dítě. Na tomhle dopravním prostředku se můžete pohybovat alespoň po místnosti.“

Nataša pomohla pacientovi do křesla a vysvětlila mu, jak se zachází s řídicí páčkou. Postavila se na stupátko za jeho zády a kouzelné křeslo se dalo do pohybu.

„Nejezdí to sice rychle, ale zato bezpečně,“ vysvětlovala.

„Kdybyste za jízdy náhodou usnul, nic se nemůže stát. Křeslo se před každou překážkou automaticky zastaví. Podívejte se,“ a zamířila přímo ke zdi. Křeslo se skutečně zastavilo kousek od stěny.

Severson zajásal. Jako člověk s technickým vzděláním rychle pochopil řízení a hned je také důkladně vyzkoušel. Kroužil po místnosti jako krasobruslařka, vytáčel osmičky, opisoval kruhy, jezdil ode zdi ke zdi a točil se kolem osy. Chechtal se jako nezvedený kluk a Nataša s ním.

„Je noc nebo den?“ zeptal se, když byl nasycen hrou.

„Je večer. Můžete se o tom sám přesvědčit.“ Nataša přistoupila k oknu a stiskla nějaký knoflík. Okenní roleta zvolna vyjížděla vzhůru.

Severson se rozjel k oknu a údivem pustil řízení. Naštěstí se křeslo zastavilo samo. Hluboko pod ním zářilo nádherné město, rozkládající se do nekonečna. Překrásné budovy a paláce, parky a široké ulice. Po obloze poletovala různobarevná světla, nesená letadly nevídaných tvarů.

Severson se dívá, dívá a mlčí. Okouzlen pohádkovým výhledem zapomíná i přemýšlet. Je to sen nebo skutečnost? Konečně mu napadá první otázka: Kde vlastně jsem?