Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

„Sám?“ divil se učenec. „Vždyť vám říkám, že jste moje pravá ruka. Copak jsem někdy něco řešil sám? Kdo řídil všechny přípravné práce? Vy! Sám víte, jak na těchto pracích záleží. Uklidněte se, Jonesi, jste příliš rozrušen, ztratil jste kontrolu nad sebou. A za pár hodin nás čeká to nejtěžší.“

„Nemusím se uklidňovat, vím, co říkám. Kdo jiný by přece mohl oživit neandertálce než akademik Tarabkin! Je prostě slavný.

Kam na něho, mládenče? Že bys chtěl růst a také vyniknout?

Nemůžeš, protože na tvém místě sedí zkušenější velikán. Vytvořili jsme sice nový život na Zemi, ale sami sebe jsme nepředělali. Mládí se probíjí vpřed stejně těžce jako dřív — a národnostních předsudků jsme se také ještě nezbavili. Jsem prostě Američan a vy Rus.“

„A teď už dost!“ vykřikl akademik Tarabkin. „Zacházíte příliš daleko, Jonesi. Mluvíte, jako byste mne viděl poprvé. Říkáte nesmysly. Nepochopil jste, že jsem vám tento případ už na polovinu svěřil? Je tady příliš mnoho v sázce. Copak nechápete, vy — tak talentovaný vědec — že tu naprosto nejde o osobní slávu, ani o generační nebo dokonce národnostní problém? Jak jinak byste mohl vedle mne tak vyrůst? Jak jinak bychom mohli my, Rusové, už po mnoho desetiletí spolupracovat s vědci celého světa, a to i za dob starého světového pořádku? či snad v našem kolektivu nepracují vědci různých národností i ras?

To nic — to nic, to všechno je ta nervozita před hlavní operací.

Trošku vám ujely nervy. Vezměte si nějaký uklidňující prostředek a běžte si odpočinout. Po operaci mi snad řeknete, co vás ve skutečnosti trápí a co vás tak rozrušilo. A na tento rozhovor zapomeňme.“

Vyjevený pohled a strnulý postoj prozrazovaly, že mladý muž se probouzí z jakéhosi transu. Postava akademika Tarabkina vystupovala mu před očima jako z mlh. Mohutná kulatá ramena a válcovitý hrudník, trochu vypouklá záda, ale pevné paže i nohy, které lze tušit i pod bílým pláštěm. Věneček šedin kolem kulaté hlavy a sestřižený plnovous. Jak se mohl tento gordický uzel svalů a energie vejít do tak malého člověka? Přísné rysy kolem úst změkly: „Jen si mě prohlédněte. Jsem sice obyčejný člověk, žádný mladík ani krasavec, ale zdaleka ještě ne tak starý, jak si myslíte.

Abyste věděl, vyzývám vás na souboj — ve výstupu na některý kavkazský vrcholek.“

„Přijímám. Vím, že jste dosud dobrým horolezcem,“ řekl Jones a bez pozdravu odešel.

Tarabkin si sedl k pracovnímu stolu s ornamentem obrazovek a položil prst najedno z tlačítek, ale rozmyslel si to; nestiskl. Sundal si brýle a položil je před sebe. Dlouho si pak protíral oči a hladil spánky.

Nemá Jones přece jen trochu pravdy? Nejsem příliš tvrdým kapitánem této lodi? Ale kam by doplula loď bez 26 pevného kapitána? Nesmysl! Jones je trochu rozmazlený. Táta slavný chirurg a syn jde od úspěchu k úspěchu. A nejrychleji postupuje právě tady, v Moskvě. Ale schopnosti má, to je pravda. Jak jen se tolik nadaný člověk může chovat tak klukovsky?

Nebo jsem mu přece jen někdy ublížil? Člověk nikdy neví. To je tak, když lékař lépe vidí do svého pacienta než do svého kolegy a nakonec i do sebe.

Oslovila ho dívka z televizní centrály: „Volají vás, soudruhu Tarabkine.“

„Přípravy už skončily? Tak brzy? A je tam Jones?“

„Nevím, prosím. Volá vás Arktida. Mohu přepnout?“

„Jistě, jistě, děkuji, Marusjo,“

„Říkají mi Sášo,“ zasmála se dívka a zmizela z obrazovky. Na její místo nastoupil Berger: „To jsem rád, že jsem vás zastihl, Alexandře Ivanoviči. Jak se daří našemu pračlověku, srdce už pracuje?“

„Zatím jenom umělé. Ale ještě dnes se rozbuší i jeho vlastní.

Aspoň v to doufám. Trošičku jsme mu to stařičké srdce vyspravili a všechno je připraveno. Celý organismus už žije, i v místech, kde jsme museli napravit určité škody, vzniklé za ta tisíciletí. Ani u šedé mozkové kůry se už neobjevily nejmenší příznaky kyslíkového hladovění. Za půl hodiny se pravděpodobně všechno rozhodne.

Dextran vyměníme za krev přizpůsobenou organismu pračlověka.“

„To rád slyším, je to úžasné! A gratuluju vám z celého srdce a držím palce. Mám pro vás totiž novou úžasnou zprávu. Našli jsme dalšího člověka na neznámém ostrůvku asi tři sta kilometrů od Špicberků. Podle oděvu soudíme, že to byl letec, který tu zmrzl někdy v dvacátých letech minulého století. Žádné poškození jsme zatím neobjevili. Je konzervován v ledovci jako ve vodním skle.

Máme ho připravit pro transport?“

Tarabkin zamával pravicí před obrazovkou: „Ne-ne! Ještě ho tam nechte spát. A pochopitelně zastavte všechny práce na tomto úseku. Ať jen ještě dospává svůj dlouhý sen.

Může se stát — člověk nikdy neví — že se nám dnešní operace nepodaří. Něco nám třeba selže; nemáme ještě dostatek zkušeností.

Lépe počkat, než něco pokazit. Zatím se vašemu letci nedaří špatně.“

Do pracovny vešla dívka v bílém plášti: „Všechno je připraveno,“ řekla prostě.

„Tak tedy — ty palce,“ rozloučil se akademik s Bergerem, nasadil si brýle a rázně vykročil. Už je to zase ten starý sveřepý kapitán.

V modře osvětleném sále rychle přehlédl skupinu lidí v bílém.

Ano, Jones je tu, to je dobře. Zatracený kluk, ční nad ostatní jak rozhledna.

Akademik zamířil ke skleněnému hranolu uprostřed sálu.

Skupina lékařů se rozestoupila, aby mu uvolnila cestu.

„Spí jako Šípková Růženka,“ usmál se, když si pozorně prohlédl pravěkého člověka ležícího v hranolu i obrazovky přístrojů. „Jonesi, začněte.“

Američan zaváhal, ale jenom na okamžik. Kromě Tarabkina to nikdo nezpozoroval.

„Tedy — ještě jednou: počáteční tlak v nádrži třicet milimetrů, rychlost transfúze patnáct v minutě, postupně zrychlovat. Tlak maximálně dvě stě dvacet, v přívodu do mozku pouze sto osmdesát, Natašo, nezapomínat.

Umělé srdce… vypnout!“

Operace začala. Všichni pracovali mlčky; každý znal dokonale svůj úkol.

Akademik se chvíli upřeně díval na hrudník pračlověka a činnosti lékařů si zdánlivě nevšímal.

Teď se hrudník pohnul. A zas. Srdce začíná pracovat.

„Umělé dýchání,“ zašeptal Jones. „Adrenalin.“

Tarabkin sevřel rty a sedl si ke kontrolnímu pultu vedle Nataši Orlovové. Co to? Všechny ukazatele jsou v pořádku, a tlukot srdce se přitom nebezpečně zrychluje.

Jones je rovněž zneklidněn. Bušení srdce — fibrilace — věstí jeho úplné zastavení a konec, naprostý konec. Ani výboj elektrického defibrilátoru nepomáhá. Srdce se sevřelo v pěst jako ruka a pomalu uvolnilo. Pak ještě několikrát sebou cuklo, zachvělo se — a konec, biologický konec.

„Operaci jste přece měl řídit vy a ne já. Proč jste mě do toho strčil — až teď?“ Jones se chytl za hlavu a utekl ze sálu.

„Oživte srdce novým šokem,“ řekl Tarabkin chladně. „Zapněte umělé srdce.“

„Všecko je marné, mozek je zalit krví,“ odpověděla Nataša a ukázala na obrazovku kontrolního přístroje.

„Jak je to možné? Tlak v přívodu do mozku?“

„V pořádku. Sto osmdesát. Také všechno ostatní bylo v pořádku.“

„Tedy konec,“ řekl akademik zdrceně.

Nad neúspěšnou operací visel otazník, který ještě podtrhlo zmizení Jonese. Od útěku z operačního sálu byl nezvěstný. Znovu a znovu studovali přesné záznamy přístrojů o průběhu celého oživovacího procesu i prohlíželi mikrofilm, který je při každé významné operaci natáčen automaticky.