Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

„Domnívám se, že nás vítr sráží příliš k východu,“ obrátil se ke mně. Beze slova jsem vzal sextant a pokoušel se zaměřit výšku slunce. Porovnával jsem naměřený úhel s tabulkami a kontroloval jsem čas na svých přesných hodinkách, které jsem si nařídil ještě v Tromső. Takové měření bylo dost nejisté, zvláště v kymácejícím se letadle, a navíc v polárních krajinách s různou lámavostí vrstev.

Přesto jsem však zjistil, že míříme poněkud na východ od Medvědího ostrova.

Amundsen nad mým sdělením jen mávl rukou.

„Nevadí,“ řekl po chvíli přemýšlení. „Italia ztroskotala pravděpodobně na severovýchod od Špicberků. Zachovejte dosavadní směr.“ Po čase žádal spojení s Kingsbay na Špicberkách, kde kotvila italská záchranná loď Citta di Milano. Obrátil jsem se s rozkazem na Valetta, ale ten pokrčil rameny. Vysílač mu opět selhával.

„To máme z toho spěchu,“ rozčiloval se. „Odstartovali jsme s Lathamem tak narychlo, že jsem neměl možnost přístroj dokonale prohlédnout. Ještě štěstí, že můžeme přijímat, jinak bychom byli úplně odříznuti od světa.“ Amundsen se zasmušil. Myslel asi právě na totéž, nač jsem myslel já: co si počneme, jestliže někde uvízneme na ledových krách?

Nesměle jsem navrhl, abychom se vrátili. Mohli jsme tím ztratit nanejvýš den. A v Tromső bychom mohli dát vysílač opravit nebo namontovat nový.

Amundsen se rozmýšlel. Guilbaud také mlčel. Ale Valette rezolutně prohlásil, že nesouhlasí.

Dodnes si dávám vinu, že jsem tenkrát nedokázal Amundsena a ostatní přemluvit. Nu, ať tomu bylo jakkoliv, my jsme letěli dál.

Ačkoliv Valette stále ještě neodhalil chybu na vysílači, zdálo se, že nám štěstí přeje. Když jsme přiletěli nad dlouhou řadu ostrůvků před Špicberky, mlhy se roztrhaly, takže jsme měli zcela dobrou viditelnost.

Amundsen, který měl přesnou mapu Špicberků, nařídil Guilbaudovi, aby se s letadlem snesl o něco níže, abychom se mohli podle ostrůvků orientovat přesněji. Po moři pluly četné kry a na obzoru bylo již vidět krabaté a trhlinami rozryté souvislé ledové pláně. Na slídě okna se objevily paprskovité čáry dešťových kapek.

Spustil se déšť, který se za chvíli proměnil v sněhovou plískanici.

Amundsen zaklepal Guilbaudovi na rameno a rukou mu naznačil, že by radil stoupat. Guilbaud kývl hlavou, že rozumí, a zatáhl za páku výškového kormidla. Povolovala těžce. Ke všemu nás znovu obklopila téměř neprůhledná mlha.

Vítr se střídavě opíral do letadla z obou stran a pilot měl co dělat, aby tyto nárazy vyrovnával. Otočil se k Amundsenovi a zvolal: „Dělá se nám námraza, je to zlé. Balanční křidélka už sotva utáhnu!“ Nabídl jsem se, že vylezu ke křídlům a oklepu námrazu alespoň z tažných lanek.

Amundsen o tom zprvu nechtěl ani slyšet. Když však pilot křičel, že pomalu ztrácí vládu nad letadlem, přes Amundsenův zákaz jsem vylezl z letadla k levému křídlu. Letadlo se mírně naklonilo na levou stranu a počalo kroužit. Práce v ledovém vichru šla těžce.

Rukavice přimrzaly k příčkám a ruka, kterou jsem držel dřevěnou hůlku, byla v rukavici neohrabaná. A přitom bylo třeba jednat co nejrychleji. Stáhl jsem tedy rukavici a vzal hůlku do holé ruky.

Několika údery jsem srazil námrazu s lanek a prolezl letadlem k pravému křídlu.

Pravou ruku jsem už necítil. Přesunul jsem si proto hůlku do levé a pravou jsem se křečovitě držel příčky. Guilbaud mi naznačil, abych se dobře držel, že chce balanční křidélka vyzkoušet. Letadlo se zakolébalo — a to bylo dobré znamení, vše je tedy v pořádku.

Opatrně jsem lezl do letadla. Vtom udělalo náhlý obrat a já ztratil rovnováhu. Pravá ruka, kterou jsem se držel příčky, selhala.

Zachytil jsem se lana a sjel po křídle dolů. Několik okamžiků jsem tak visel ve vzduchu. Ovšem ve zmrzlé ruce jsem rychle ztrácel cit.

Najednou se mi letadlo ztratilo z očí. Padal jsem. Po několika okamžicích jsem vletěl do něčeho měkkého — jako do peřin.

Sotva jsem se poněkud vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem zabořen hluboko do sněhu. Nejprve jsem se přesvědčil, zda mám ruce i nohy zdravé — a hned poté jsem se dal do kutání. Šlo to pomalu.

Nakonec jsem se však přece jen dostal nahoru. Všechno kolem mne bylo v mléčné mlze, kterou nepronikl zrak dál než deset metrů.

Naslouchal jsem, zda neuslyším zvuk Lathamu. Kterým směrem se dát, co si teď počít? Letadlo se jistě vrátí, ale stejně mě neuvidí a v té mlze nemůže přece ani přistát.

Nezbývalo, než se dát na zoufalý pochod ledovou plání. Sednout si znamenalo zmrznout.

Pojednou jsem v dálce zaslechl letadlo. Zvuk motoru chvílemi sílil — a hned se zase ztrácel. Latham asi krouží řekl jsem si a dal jsem se znovu na pochod.

Klopýtal jsem, ale vůle k životu mne hnala dál. Obcházel jsem obrovské ledovce a skákal přes trhliny v ledu, až jsem se dostal k nejhorší překážce — pruhu volné hladiny moře. Nezbylo mi nic jiného, než skočit do vody a plavat. Brzy se přede mnou vynořila z mlhy kupa ledové tříště. Zaradoval jsem se. Dostal jsem se zřejmě na nějaký ostrůvek — budu mít pod nohama pevnou zem. S námahou jsem se vyškrábal z vody. Mokré šaty se na mně ihned proměnily v ledový krunýř. Zvuk letadla zatím úplně ztichl.

Na to, abych se mohl vyšplhat nahoru na ostrůvek, už mi nezbývalo sil.

Odpočinout si, trošinku si odpočinout. Kousek nad hladinou vytvořily ledovce malou jeskyňku. Snad se tam schovám před vichrem a trochu se ohřeju, myslel jsem si.

Sedl jsem si. Bylo mi dobře. Někde v dáli zaštěkali tuleni.

Skučení větrů se pomalu měnilo v hudbu, která se stále více podobala bzukotu motorů. Zdálo se mi, že sedím opět vedle Amundsena. Jen jsem se divil, proč tak jasně slyším zvonek kostelíčku v Jarlsbergu.

Na chvilku si zdřímnout! Ne, nesmím usnout — uvědomil jsem si. Abych se udržel při vědomí, počítal jsem nahlas. Vzpomínám si, že jsem dopočítal téměř do tisíce. Pak mne začala přemáhat únava. Zvuk Lathamu mi zněl stále v uších — a já spokojeně usínal. A spal jsem opravdu klidně.“

Severson zmlkl. Vesmírné ticho v kabině až bolelo. Alena visela očima na tváři vypravěče, jako by ani nezpozorovala, že skončil. V tomto drsném obličeji se přece dá vyčíst všechno, let do polární bouře i ty ledové pláně. Jen stáří ne. Hádal bys mu nanejvýš pětatřicet — a on už zatím dávno překročil stovku. Je to neuvěřitelné, ale tento mladý muž má už přes sto let! Rozsvítilo se červené světlo. Z televizní obrazovky nahlédla do kabiny dívka: „Oblecte si, prosím, skafandry a připravte se. Zanedlouho přistaneme na Měsíci.“

Cestou za hrdiny našeho příběhu se musíme vrátit zpět z měsíčních výšin na Zemi a kousek proti času. Sedíme v zasedací síni Světové akademie věd, v centru, které co do velikosti i významu dávno už převýšilo Organizaci spojených národů.

Když jeden z hlavních tajemníků zahajoval výroční zasedání, celé lidstvo očekávalo vzrušující zprávy. Vždyť tady byly oznámeny projekty i dokončení tak velikých staveb, jakou byla na příklad atomová magistrála Londýn — Moskva — Vladivostok — Montreal — New York — Mexiko — Brazílie — Ohňová Země, nebo gigantický plán zavodnění Sahary. Nikdo však nečekal tak dramatický spád hned v první části zasedání.

Světlo, které vycházelo z neviditelných zdrojů a rovnoměrně zaplavovalo obrovský sál, pohaslo. Šum utichl.