Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

Alena mlčela. Severson se otočil k oknu a zahleděl se do hvězdné oblohy, jako by tam hledal nit vyprávění.

„Přece jen musím začít tím, co už asi znáte, aby celá ta historie měla hlavu a patu,“ řekl jakoby na omluvu. „Nerad vzpomínám a stejně nerad vyprávím — Jak to všechno začalo? Po prvé světové válce — vy si už ani nedovedete představit, jak hrozná to byla válka, i když právě tenkrát se rozvinulo letectví — tedy po této válce přišel mezi nás Ellsworth.

Byl to milionářský synek z Ameriky a do Amundsenovy skupiny ho přivedla touha po dobrodružství. Totéž si možná myslíte také o mně, ale na tom teď nezáleží. Potřebovali jsme jeho peníze; stát nám toho tenkrát mnoho nedával, a tak jsme ho přijali mezi sebe.

Ellsworth navrhl Amundsenovi výpravu vzducholodí k severnímu pólu. Příliš se mi to nezamlouvalo. Řekl jsem Amundsenovi už tenkrát, že mám vážné pochybnosti o předpokládaných výhodách a možnostech takového pytle, naplněného vodíkem, a že se mi nelíbí přítomnost žhoucích motorů hned vedle zásob pohonných látek… Namítal jsem, že na ledových pláních severu nejsou pohodlná letiště. Ve sněhové bouři a prudké vichřici bude vodíkový balón jako mýdlová bublina. Připomínal jsem případ nešťastného polárního badatele Andrea, který roku 1897 beze stopy zmizel i se svým balónem.

Říkali mi, že taková vzducholoď s motory je docela něco jiného, že si může namířit, kam je jí libo. Náš balón měl mít stokrát větší obsah, než měl balón Andréův. Ellsworth zadal jeho stavbu Itálii.

Tak jsme se vlastně dostali do styku s Nobilem, konstruktérem vzducholodi. Na mou námitku, že motory nebudou nic platné, až se všechno lanoví, kabiny i balón obalí ledovou námrazou, mávl jen rukou. Nakonec — přes všechna moje upozornění — byla loď od italské vlády zakoupena a vystrojena na cestu. Po dlouhém jednání s Nobilem dostala jméno Norge, které prosadil Amundsen. To byl začátek napjatého poměru mezi oběma muži.

V roce 1926 vzducholoď odstartovala a jedenáctého května jsme s ní dosáhli pólu. Zakroužili jsme nad ním ve dvou velkých obloucích a posádka shodila na pól vlajky tří národů: norskou, italskou a americkou.

Po návratu se rozpory mezi Amundsenem a Nobilem ještě prohloubily. Nobile pomlouval Amundsena, kde mohl. Všechny zásluhy si připisoval sám a snažil se celkový vědeckobadatelský význam proměnit v oslavu vlastní osoby.“

„Nekřivdíte Nobilemu?“

„Možná. Já to viděl tak, jak vám to vyprávím. Nemám v úmyslu dnes — po tolika letech — někomu křivdit.

Nobile se později rozhodl, že podnikne na severní pól novou výpravu, tentokrát bez Amundsena. Postavil vzducholoď Italia a 23. května 1928 s ní vyplul z Kingsbay k severní točně.

Potom následovaly události, které tenkrát vzrušily celý svět.

Italia skutečně dosáhla severního pólu, ale na zpáteční cestě se splnila — na neštěstí — moje předpověď: vzducholoď byla nezvěstná.

Sta rozhlasových stanic a desetitisíce radioamatérů se snažily zachytit rádiové signály z pohřešované vzducholodi. Marně.

Konečně přišla naděje ze Sovětského svazu. Mladičký ruský radioamatér Šmidt v jednom z nejzapadlejších koutů Sovětského severu uslyšel cizojazyčné signály. Slova, která zachytil z éteru, pamatuji si dodnes: „Itali Nobile Franz Josef SOS SOS SOS terra tengo Eh H.“ Ačkoliv amatér o katastrofě zhola nic nevěděl, odeslal Nobilovo volání do Moskvy. Sovětská vláda pak ihned informovala italskou vládu a sama zahájila přípravy na záchrannou výpravu.

Zpráva o trosečnících vzrušila i Amundsena. Nemyslil na osobní spory ani urážky a rozhodl se, že půjde Nobilemu na pomoc.

Na poradě ministerstva války v Oslo, na kterou byl Amundsen pozván, se rozhodlo, že ministerstvo ihned prozkoumá všechny možnosti pátrání po trosečnících a uspořádá záchrannou výpravu letadly.

Amundsen se telegraficky obrátil na Ellswortha s žádostí o pomoc, ale americký milionář tentokrát neprojevil ochotu otevřít měšec, jak to učinil při výpravě s Nobilem. Přihlásila se však francouzská vláda, která Amundsenovi nabídla letadlo Latham.

Amundsen nabídku přijal a dal se znovu informovat o stavu pátrání; když zjistil, že Nobileho výprava dosud nebyla nalezena, nařídil urychlené přípravy k odletu. Odejel jsem do Tromső.

Počasí nám tenkrát nepřálo. Dvakrát jsme museli odložit start pro déšť. Když jsme si však uvědomili, že tamtěm na severu je ještě hůř a že již určitě nemají víc zásob než na třicet dnů, rozhodli jsme se riskovat.

Ostatně, Guilbaud byl výborný pilot a dovedl přesně plnit Amundsenovy rozkazy. Sám jsem dostal funkci pozorovatele.

Odstartovali jsme osmnáctého června 1928 z Tromső.

Byl to nevlídný, studený den bez slunce. Nebylo naděje na zlepšení, ale my jsme z vlastní zkušenosti dobře znali, jak se žije bez pomoci mezi ledovci.

Amundsen předpokládal, že Nobileho najdeme za severními břehy Špicberků. Nesmírně jsem Amundsena obdivoval pro jeho velkorysost a lidskost. Dával v sázku život, jen aby zachránil trosečníky, jejichž vůdcem byl jeho nepřítel.

Pobřeží Norska se nám brzy ztratilo z dohledu. Latham bylo silné letadlo, a tak cesta rychle ubíhala.

Amundsen seděl blízko mne. Mlčky prohlížel mapu a na základě mých hlášení prstem sledoval dráhu našeho letu. Letěli jsme stále k severu.

Brzy jsme se dostali do neprůhledné tmy. Amundsen měl obavy, jak vypadá stav ledu kolem Medvědího ostrova. Dotaz jsem poslal telegrafistovi Valettovi, aby jej odeslal. Valette chvíli manipuloval s aparátem, až nakonec nervózně zatřásl hlavou. Přístroj nebyl v pořádku.

„Tedy podle kompasu stále k severu,“ ozval se hlas Amundsenův.

Tromső leží na maličkém ostrůvku nejsevernějšího pobřeží Norska, téměř na sedmdesáté rovnoběžce. Medvědí ostrov jsme proto museli minout přibližně v půli cesty ke Špicberkům, ve směru přesně na západ.

Do letadla se opřel boční nárazový vítr, ale Guilbaud ihned stroj vyrovnal. Zanedlouho jsme se již vznášeli nad válejícími se oblaky mlhy. Nevysoko nad obzorem se na nás usmívalo sluníčko, které omalovávalo okraje chuchvalců mlhy duhovými barvami.

Všichni jsme si ulehčené oddechli.

„Už se na Nobileho nezlobíte?“ oslovil jsem Amundsena trochu nečekaně. Tázavě se na mne podíval.

„Copak jsem se na něho kdy zlobil?“ řekl. „Má své chyby jako každý z nás. I když jsou to chyby sebenepříjemnější, pokud nezabíjejí člověka, můžeme je odpustit. Je to tak, Valette?“ Valette se vzpřímil a odpověděl mrzutě: „Plním své povinnosti jako voják. Je mi ctí zúčastnit se záchranné výpravy s vámi, monsieur. Ale co se týče mne, myslím, že jste k Nobilemu příliš velkorysý.“ Amundsen mu položil ruku na rameno.

„Nejde přece jen o Nobileho,“ řekl důrazně. „A vůbec ne o Nobileho. Jde o člověka, o životy lidí.“ Valette se neudržel.

„O naše také!' Nevím, jak by se zachoval Nobile, kdybychom si teď vyměnili úlohy.“ O této námitce jsem také přemýšlel. Vzpomínal jsem na první výpravu s Nobilem a na jeho svévolné kousky, z nichž jeden jsme málem zaplatili životem. Přesto, že velitelem výpravy byl zkušený Amundsen, Nobile zasahoval do jeho pravomoci, bral do ruky výškové kormidlo a dvakrát by nás byl málem vysypal na led. I po skončení výpravy se choval podivně. Za Amundsenovými zády přemlouval jeho starého spolupracovníka Riiser-Larsena, aby velitele opustil a spojil se s Nobilem. A pak ještě v tisku rozšiřoval štvavou kampaň proti Amundsenovi! Tenkrát mě vytrhlo ze vzpomínek Valettovo hlášení; konečně navázal spojení a oznamoval, že ledové poměry u Medvědího ostrova nejsou zrovna uspokojivé. Místy se objevilo moře s roztroušenými ledovci. Amundsen si přitáhl vatovanou koženou kuklu a nemotornou rukavicí sáhl opět po mapě. Starostlivě pozoroval kompas.