Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

Opravdu všechno bez závad, to říkají i odborníci, kteří se na pozvání Tarabkina sjeli do Moskvy a živě se teď baví v zasedacím sále biologického ústavu. Vyslovují nejrůznější domněnky: Tlak sto osmdesát milimetrů do mozku byl v tomto případě příliš vysoký a způsobil výron.

Mozek byl poškozen již v ledovém stavu a náprava byla nedostatečná.

Složení krve nebylo vhodné pro organismus pračlověka.

Poruchu mozku způsobila příliš vysoká dávka adrenalinu a novokainu.

Mozek byl narušen zářením průzkumných přístrojů Bergerovy čety.

Oživit neandertálce, který sedmdesát tisíc let ležel v ledu, to je prostě utopie.

Nataša trpělivě vyvracela všechny domněnky a důkladná pitva jí dala za pravdu. Mozek byl až do rozhodující operace v pořádku.

Také složení krve a to ostatní. Porucha mozkové kůry byla způsobena vysokým tlakem krve přiváděné do mozku. Ale jak je to možné? Kontrolní záznamy tomu odporují.

Tarabkin mlčel. Neustále mu zněl v uších Jonesův výkřik: Operaci jste přece měl řídit vy! Že by on? Není možná! Ale pro jistotu: „Natašo, překontrolujte ještě jednou, zda tlakoměr u přívodu do mozku je v pořádku,“ řekl mladé lékařce.

Orlovová se zarazila.

„Proč? Sama jsem ho přece kontrolovala těsně před operací.“

„Dobrá, dobrá, ale pro jistotu se přece jen na ten aparát podívejte znova. Jestliže je manometr opravdu v pořádku, musíme se k domněnkám našich kolegů připojit i my.“

Nataša odešla a hovor uvázl na mrtvém bodě. Za necelou hodinu se vrátila.

„Měl jste pravdu, Alexandře Ivanoviči! Všechno bylo v pořádku, celý náš postup. Pravá příčina nezdaru je opravdu zde, v manometru,“ a zvedla obě ruce, svírající několik součástek. „Jen se podívejte: manometr fungoval bezvadně, ale měřil zkresleně. Do vakua vnikla bublina vzduchu. Ta zabila našeho pračlověka.

Skutečný tlak do mozku byl značně vyšší, než hlásil přístroj. Jak jen se tam ta bublina dostala?“

„Nevím,“ řekl akademik a bez vysvětlení odešel ze sálu. Tedy přece. Jones se do poslední chvíle domníval, že operaci budu řídit já a bublinou vzduchu mi chtěl dokázat, že už na tak zodpovědnou práci nestačím. Ale to není možné, až tak daleko nemohl zajít, tak talentovaný vědec — Tarabkin ani nevěděl, jak se dostal domů.

Noc měl těžkou. Slovo za slovem opakoval si celý výstup s Jonesem, znovu prožíval dramatickou operaci. Ne, Jones bublinu do vakua nevpustil. Proč by to dělal? Celý proces oživování byl přece domyšlen a projednán kolektivem, a to hned v počátcích. Bylo to doslova kolektivní dílo a operace by probíhala pravděpodobně stejně, i kdyby ji řídil kdokoliv jiný.

Brzy ráno volala Nataša.

„Nerada vás ruším, Alexandře Ivanoviči. Věřte, měla jsem sto chutí zavolat vás už v noci. Tolik jsem se bála, že smrt neandertálce přičítáte na vrub mně; vždyť já měla od začátku na starosti přívod do mozku i všechny přístroje kolem toho. Manometr jsem hned po schůzi zanesla do výzkumného ústavu a tam zjistili zcela bezpečně: vzduch vnikl do vakua až v průběhu operace. Skrytý kaz v materiálu, který se prý musel jednou projevit při pravidelném zatížení. Do operace musel manometr fungovat bezvadně; vždyť tentýž přístroj měřil a určoval tlak roztoku přiváděného do mozku. Kdyby porucha vznikla před operací, došlo by k smrtelnému výronu o něco dřív.“

„Jsem to ale blázen,“ povzdychl si akademik, ale když zpozoroval údiv mladé lékařky, hned dodal: „To nic, Nataško, to nervy. Moc jste mě potěšila. Zavolejte hned Bergera a oznamte mu, že si zítra přijedeme pro toho nešťastného letce. A ještě něco: všechny přístroje pro jistotu dejte překontrolovat ve výzkumném ústavu.“

Akademik Čan-su pracuje na Měsíci již několik let. Z pověření Světové akademie věd řídí velkou observatoř na severním pólu našeho souputníka. S kolektivem vědců zkoumá severní oblohu, zatím co akademik Cahén v observatoři na jižním pólu pozoruje druhou polovinu hvězdné říše. Jejich přístroje neustále zaznamenávají sebemenší záchvěv v celém dosažitelném vesmíru.

Jsou to vlastně dvě hlavní hvězdárny spojeného lidstva, dva hlavní strážci na hranicích nekonečného prostoru. Na sedmém světadíle pracuje více observatoří, ale ty jsou pověřovány speciálními, dílčími úkoly.

Čan-su je mlčelivý a přitom skromný pracovník, ale jednu chybu má přece: neumí odpočívat. Kolikrát už mu museli jeho kolegové připomenout, že je třeba pracovat i odpočívat podle dnů na Zemi a nikoli podle kalendáře na Měsíci, kde den trvá čtrnáct dní a stejně tak dlouho noc.

Dnes na příklad má Čan-su podle pozemského kalendáře volný den. Pochopitelně na to zapomněl a už od pěti hodin ráno bloudil po observatoři a slídil, co je ve vesmíru nového.

„Nebojte se, otče, nic vám neuteče. Kdyby náhodou v době, kdy na neštěstí budete mít volno, vybuchlo Slunce, tak vám to včas oznámím,“ zlobil ho český kolega, všeobecně zvaný Pepík.

„Kdybyste se raději podíval do zahrádky, jak vám rostou okurky.

Děláte, jako by se vesmír bez vás zastavil.“

Čan-su se bránil svým typickým úsměvem: „Copak pracuji? Přišel jsem se jenom podívat, jak se vám daří. A na ty okurky vás zvu, mladíku.“

„Člověk se o toho našeho tátu musí starat jak o dítě,“ řekl Pepík, když akademik odešel.

„To je zajímavé, jaký máte na něj vliv,“ smál se anglický kolega. „Já bych ho odtud nedostal.“

Přízvisko táta nebo otec Čan-suovi nesedí. Je to jaksi součást humoru, kterým český vědec zpestřuje život v měsíčních pustinách.

Akademikovi dnes tak říkají všichni a on zase na oplátku říká i starším spolupracovníkům chlapče, synku, holčičko. Nic mu nevadí, že pro neustálý nával práce ani neměl čas se oženit.

Když nepochodil v observatoři, šel — jak bylo přikázáno — do zahrádky. Překrásné lunárium s vegetací, jakou může vytvořit jedině měsíční prostředí, to je jeho druhá veliká láska. I tady je totiž zapotřebí hodně práce a přemýšlení. Jak jinak by se tu mohly drobné květinky proměnit v keře, jahody v jablka — do takové velikosti tu dorůstají — a okurky v melouny, které můžeš sklízet každý druhý týden? A co je tu nejdůležitější, velikost neubírá plodům na chuti.

Čan-su je opravdu kouzelným zahradníkem. Astry, slunečnice a chrysantémy pěstuje se stejnou láskou jako na observatoři mlhoviny, dvojhvězdy a novy.

Severní observatoř žije a pracuje podle pekingského času, snad na počest svého velitele.

Akademik byl v lunáriu celé dopoledne. Občas pohlédl na nejspolehlivější hodiny ve vesmíru,na Zemi, visící mezi dvěma krátery na obzoru. Zatím co pracoval, rodná planeta se otáčela přesně a nepozorovaně jako ručičky atomových hodin.

V Pekingu máme poledne, jde se. Ještě pár kousků zeleniny a ovoce — kdo by i ve volném čase chodil do závodní kuchyně. Ve tři vysílá Peking hlavní zprávy; nejvyšší čas pustit se do vaření.

Na promítacím plátně se už rozvíjela první reportáž a místnost pořád ještě dýchala dráždivými vůněmi Čan-suových specialit.

„Vůně vašich jídel je tak sytá, že už nám ani nemusíte dávat večeři, táto,“ říkali mu astronauti, když je občas pozval na „malé pohoštění.“

Zpravodajství zahájil přímý přenos z Arktidy. První pokus o zavěšení umělého slunce nad pól dostupuje vrcholu.