Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

„,Ano, byl jsem pozván, abych vám podal zprávu o postupu prací v Arktidě,“ promluvil řečník a ukázal na promítací plochu, kde vyvstala plastická mapa.

„Takový byl stav věčného ledu v době, kdy Světová akademie zahájila práce na velkém plánu oteplení této oblasti. Jak víte, měli jsme tenkrát k dispozici mnoho cenného vědeckého materiálu, který nám nasbírali krasinci a papaninci, posádky výzkumných stanic na severním pólu a mnoho dalších statečných dobyvatelů Severu.

Útok byl zahájen v Beringově úžině stavbou přehrady, která nám, vážení přátelé, spojila oba světadíly. Současně byl připraven nástup mezi Grónskem a Norskem. Klín tohoto druhého útoku směřoval přes Špicberky k severnímu pólu. Za pochodu na vrcholek naší planety jsme táhli za sebou Golfský proud, aby nám roztříštěný a rozpuštěný led nezamrzal hned za patami.“

Mapa Arktidy se měnila podle slov řečníka. Barevné klíny obou útoků se rozšiřovaly, bílá plocha věčného ledu pomalu ustupovala hluboko za polární kruh, až za osmdesátou rovnoběžku. Atom, zbavený nebezpečného záření, dělal tu v rukou člověka pravé divy.

Nad ledovci se rozsvěcovala nová a nová umělá slunce, vytvořená vysokofrekvenčními proudy.

„Ano, přátelé, není daleko doba, kdy přímo nad pólem zapálíme umělé termonukleární slunce. Pokusy se nám až nečekaně daří. Bude to věčný maják našeho vítězství nad Arktidou.

Změny počasí k lepšímu se nesporně projevily už dnes. Ne, neměli pravdu ti, kteří očekávali zvrat v neprospěch lidstva; nepřišel jsem však mezi vás, abych oživoval staré spory. O těchto problémech bude ostatně hovořit jiný odborník, povolanější. Mým úkolem je nyní seznámit vás s výsledky činnosti průzkumných oddílů. Na první místo je třeba postavit objevy, jež obohacují naši biologii.

Průzkumné čety našly v ledovcích i pod nimi řadu živých, pouze klinicky mrtvých organismů, z nichž některé jsou tu konzervovány mnoho tisíc let. Akademiku Tarabkinovi se dokonce podařilo některé oživit, jako například slůně mamuta.

Rád bych vás teď pomocí přímého přenosu zavedl do ledových plání za Bergerovou četou, která mi včera oznámila zajímavý objev.“

Řečník si sedl k pultu s několika obrazovkami a vyžádal spojení.

Panoramatická promítací plocha přenesla účastníky zasedání do modravé krajiny Arktidy. Obraz byl tak věrohodný, že se někteří nevědomky zachvěli chladem. Vítr zpívá falsetem, vlny bijí do jiskřivého břehu. Na ledovém zrcadle stojí vrtulník a u něho skupina lidí. Hovoří jeden přes druhého; nepochytíš ani slovo.

„Prosím soudruha Bergera,“ požádal řečník. Skupina zmlkla.

Jeden z mužů vstoupil do letadla. Obraz se změnil; sál se rázem zmenšil v kabinu, z které se na vědce dívala větrem ošlehaná tvář. Z kukly padal do čela chomáč plavých vlasů, jak to vídáme u venkovských kluků s naraženou beranicí.

„Zde průzkumný oddíl oblasti Špicberky — Nansenova země.

Pracujeme nyní na Ledovém ostrově. Jsem připraven, Michaile Vladimíroviči.“

„Jak se vám daří příteli?“ zeptal se řečník. „A co je u vás nového?“

„Všechno v pořádku. Okamžik — přepnu na přístroje, abyste mohl nahlédnout do nitra Země. Jak jsem vám již oznámil, Ledový ostrov má uprostřed devět metrů tlustou vrstvu ledu, přikrytou silným nánosem morény. Prohlédněte si zbytky neznámé kultury, ukryté pod ledovým pláštěm.“

Promítací plochu rozrušily nějaké čmouhy, které pomalu dostávaly přesnější tvar.

„Pronikáme do hloubky šesti metrů. Zde začíná ona vrstva ledu překrytého horninami,“ vysvětloval Berger. „Vedu vrtulník ke středu ostrova. Pozorně sledujte kamennou drť pod ledovcem.“

Panoramatický obraz zvolna plul a měnil se, až oči přístrojů objevily několik kamenů složených do kruhu. Rozházené kosti, velká medvědí hlava a kůže natažená na několika zkřížených holích.

A zase se obraz rozběhl rychleji.

„Chvilka strpení, jen co zaměřím místo, kde jsou uchovány dosud neznámé nástroje pračlověka,“ omlouval se Berger.

„Stůj, stůj, Bergere, zastav,“ vykřikl někdo v sále. „Vrať se s kamerou o kousek zpět,“ volal už v běhu k promítacímu plátnu.

Nasadil si brýle a povytáhl hlavu k obrazu.

„Určitě se nemýlím! Zahlédl jsem člověka! V těch barevných skvrnách jsem zahlédl siluetu člověka!“

„Zastav! Zkrať kmitočet a lépe zaostři!“

Z nejasných skvrn skutečně vystoupila silueta člověka, která se hned roztáhla do prostorového obrazu. Spáč ležel na boku, hlavu si podpíral pravou paží a nohy měl skrčené, jako by si lehl před okamžikem.

„Vypněte přístroje!“ Mladý ženský hlas se ozval znovu.

„Bergere, označte přesně místo a nepokračujte v průzkumu, aby se organismus nepoškodil.“

Bylo už dávno po půlnoci, když do opuštěných tichých laboratoří vstoupil muž v bílém plášti. Nerozsvítil: stačila mu světla z ulice, nahlížející do velkých oken. Labyrintem přístrojů procházel nevšímavě. Jen tu a tam postál u průhledné nádrže, letmo pohlédl na některou z obrazovek — a zamyšleně kráčel dál. Zastavil se až v nevelké místnosti, která byla jeho pracovnou, místem odpočinku i archívem bohaté vědecké činnosti. Z regálu vytáhl silné, stářím poznamenané desky, posadil se k oknu a pomalu listoval.

Čísla, čísla, značky, nesrozumitelné poznámky — a zase čísla.

Pro laika by to byla věru nezáživná četba: Pokus číslo AZO — 1312 — biologická smrt Pokus číslo AZO — 1463 — biologická smrt U čísla AZO 2163 se vědec zastavuje.

„Hm, hm — Ledňáček…“ a vzpomíná na chundelatého tatranského čuvače, kterého kdysi nechal třikrát zmrznout v sedmdesátistupňovém mrazu a třikrát mu zase vrátil život. Klinická smrt byla překonána.

Stránky se zase otáčejí; kdo by dnes uvěřil, kolik práce, trpělivosti a nervového vypětí je zapsáno na každé z nich.

Konečně se tu objevuje jméno člověka: Leon Alexandrovič Murašov, traktorista ze Sverdlovska. Do nemocnice ho přivezli zmrzlého. Lékaři konstatovali klinickou smrt. U vědecké zprávy o postupu léčení je přiložena zažloutlá pohlednice.

„Drahý Alexandře Ivanoviči, dovolte mi, abych vám mohl v tomto velikém okamžiku ještě jednou poděkovat za záchranu našeho otce. Žije stále na Sverdlovsku a dodnes pracuje jako dispečer v kolchoze Čtvrtý říjen 1957. Za necelou hodinu odlétám do vesmíru.

Váš A. L. Murašov — astronaut.“

Sotva zavřel knihu, někdo zaklepal na dveře. Do pracovny vstoupil vysoký mladý muž.

„Jonesi! Proč nejste tam — u něho? co se stalo? Proč jste mi nezavolal?“

Příchozí stál jako sloup — o dvě hlavy vyšší než učenec — a hledal slova.

„Promiňte, Alexandře Ivanoviči, že jsem k vám tak neurvale vpadl, ale celou noc na vás čekám. Musím s vámi mluvit, ještě teď, je to nutné. Tušil jsem, že vás tu najdu, před velkými případy přicházíte vždycky brzy. Nemějte strach, vím, o co nám dnes jde. U neandertálce mě zastupuje Nataša. Požádal jsem ji o to. Všechno je v pořádku, můžete být klidný.“

„Nemohu pochopit, že právě vy, můj první asistent —“

„To je právě to, co mne pálí už mnoho dní. Nechci držet stráž, chtěl bych tuto bitvu řídit, Alexandře Ivanoviči. čekal jsem, že mi tento případ svěříte. Až do dnešní noci jsem tomu věřil. Když jsem s úspěchem oživil mamutí mládě, slíbil jste mi to. Říkal jste: Jonesi, mohu vám gratulovat, jste chlapík, jsem na vás pyšný, žák brzy přeroste svého učitele. Vám patří v budoucnu nejtvrdší oříšky. Tak nějak jste to řekl, a já doufal a čekal. A teď ten nejtvrdší oříšek chcete rozlousknout sám.“