Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

„Jak to myslíte?“

„Nu, jen tak, jeli jsme prostě na černo, ošidili jsme dráhu.“

„Ach tak,“ rozesmála se Nataša, „promiňte, já zapomněla…“

„Snad se nic nestalo,“ utěšoval ji Severson; teď ho mrzelo, že se dopustil takové netaktnosti. „Až pojedeme zpátky, koupíte lístky dvojmo. Svůj dluh vám ovšem mohu splatit, až se vrátím domů do Norska.“

„To ne, Seversone, není třeba. Já vám totiž zapomněla vysvětlit, že doprava, jako mnoho dalších věcí, se v Moskvě neplatí. Peníze prostě nebudeme dnes potřebovat. Říkám vám to předem, abyste se popřípadě někde nedivil. Kam byste se chtěl teď podívat? Co vás z Moskvy zajímá nejvíce?“ Nataša očekávala rozpaky, ale on odpověděl okamžitě a bez rozmýšlení: „Nejprve bych se chtěl trochu porozhlédnout po městě a pak se podívat, jak tu lidé žijí, víte, myslím doma.“

Z první prohlídky města se vrátil nadšen i zmaten. Sedl si k oknu a vytáhl roletu. Nad městem visel měsíc v úplňku. Usmíval se na Seversona a posměšně se ptal: Tak co, co tomu říkáš? Už věříš, že tohle pod námi je Moskva?

Severson vzal pero a psal. Ani nerozsvítil, stačilo mu světlo pronikající z ulice.

„Až si přečteš tyto řádky, drahý Alberte, určitě si pomyslíš, ten starý blázen má vidiny. Já sám mám občas takový pocit, ačkoliv všechno kolem se mi zdá tak přirozené. Prostě jsem si už zvykl na pohádkový přepych, kterým Moskva žije. Znáš to, na dobré si zvykáme daleko rychleji než na zlé.

Dojmy z dnešní prohlídky města Ti sotva vylíčím, prostě to nedovedu. Představ si, že Tě najednou někdo zanese na kouzelném koberci do říše hojnosti a štěstí, kde má každý všecko, po čem touží a co potřebuje, a v práci vidí spíš zábavu a zálibu než nutnost obživy.

Lidé tam žijí bez starosti o zítřek, všichni mají vysoké vzdělání a skoro každý je vedle svého povolání také umělcem — malířem, sochařem, básníkem, školeným hudebníkem, zpěvákem nebo hercem. Vidíš — a u mne to není pohádka. Do takové říše, do takového ráje na zemi jsem se prostě dostal. Přísahám, že je to tak. O dnešním dnu bych mohl napsat celou knihu. Abys mi aspoň trošinku uvěřil, vylíčím Ti své nejsilnější zážitky.

Město popisovat nebudu, přikládám Ti několik fotografií, to je přesvědčivější. Podívali jsme se s Natašou také do soukromého bytu.

Obytné domy tu mají zajímavou architekturu. S našimi činžáky se to nedá vůbec srovnat. Každý dům je vlastně takovým samostatným malým celkem, kde obyvatelé mají své kino, společenské místnosti, obchody, dětské jesle a podobně. Byty jsou zařízeny nejen s velkým estetickým cítěním, ale i velmi účelně.

Natašini známí nás pozvali na oběd.

„Vždyť jste, Natašo, říkala, že v těchto bytech nejsou kuchyně,“ šeptal jsem jí překvapeně. Hostitelka zaslechla moji poznámku. „V každém bytě máme takový maličký kuchyňský kout, ale jinak máme kuchyň společnou, kdo by se doma lopotil s vařením,“ řekla paní domu a hned se nás zeptala, na co máme chuť. Shodli jsme se na tom, že volbu ponecháme hostitelce. Paní vytočila nějaké číslo na videofonu (to je telefon, ve kterém se hovořící vzájemně vidí) a řekla: „Oljuško, tu moji specialitu, víš, třikrát, mám hosty, ale ať je to tip top, jsou to opravdu vzácní hosté.“ Netrvalo dlouho a na zdi zablikalo světýlko. Paní přistavila ke stěně pod světýlko pojízdný stolek a stiskla nějaký knoflík. Stěna se otevřela jako trouba na pečení a na stolek se vysunul tác plně naložený jídlem a přikrytý nějakým průhledným poklopem. Když ho nadzvedla, zavonělo to jak v lahůdkářství. Netušil jsem, že Rusové jsou tak výborní kuchaři.

Když jsem se báječně najedl, dostal jsem zlomyslný nápad; podívám se, jak pracují moji hostitelé a co vlastně dělají. Daleko široko jsem totiž nespatřil žádné továrny a vůbec nic podobného.

„Všichni Moskvané pracují v kancelářích?“ zeptal jsem se. Nataša se smála, že co si o nich myslím, že Moskva není město byrokratů, a že mě o tom hned přesvědčí. Podzemní drahou jsme zajeli na okraj města, ale vypadalo to tam stejně jako v centru. Maně jsem si vzpomněl na hroznou periférii Londýna, kde lidé živoří v brlozích.

Brzo jsem zjistil, že továrny se zvenčí nijak neliší od obytných domů.

Kdybys viděl jejich zařízení uvnitř, ani by ses nedivil. Lidé pracují doslova v rukavičkách a zboží za ně vyrábějí nádherné automaty.

Pracují tichounce, že je sotva slyšíš, a přitom neuvěřitelně rychle.

Celou nekonečnou halu obsluhují pouze dva lidé v bílých pláštích, jakýsi dělník — inženýr a údržbář — mechanik. Dovedeš si představit, jak to na mě působilo; znáš přece naše továrničky, ubohé hrcálky, kde skoro všecko se musí odřít rukama a materiál i výrobky přenášíš na vlastních bedrech.

Stejně přepychově jsou tu vybaveny i chemické továrny. Jednu jsme navštívili; z uhlí tam vyráběli neuvěřitelně krásné předměty a dokonce i průhledné poklopy, z nichž jeden jsem viděl na podnose při obědě. Nakonec jsme se podívali na důl. Na okraji Moskvy se doluje nějaká hornina, ale havíře tam neuvidíš. Pod zem občas sfárá jenom údržbář automatických strojů, které kutají dole docela samostatně. Lidé nahoře je pouze kontrolují pomocí televize — dálkového přenosu obrazů. Cestou zpátky jsme se zastavili na staveništi: jeřáby, transportéry a všelijaké stroje skládaly domy po celých bytech jako dětskou stavebnici. Domy tu rostou opravdu rychleji než houby po dešti. Nedivím se, že mi nevěříš, ani já jsem moc nespoléhal na oči a všechno jsem pořádně ohmatal vlastníma rukama.

Napadlo by Ti někdy, že takové zázraky objevíš v komunistickém Rusku?“

Severson píše, až ho ruka bolí; všechno musí pečlivě vykreslit, než mu svěží dojmy vyblednou. Měsíc, dobrý kamarád z cest po ledových pouštích, nahlíží mu zvědavě do papíru. — Kdybys tušil, přítelíčku, jak tu mám zrovna rušno, jaký blázinec se mi usadil mezi krátery, usmívá se.

V Cahénově observatoři na jižním pólu Měsíce se neustále střídají hosté ze Země. Astronomové, astrobiologové i jazykovědci.

Zajacovy gravimetry trpělivě zaznamenávají podivné kmitání gravitačního pole. Vysílají lidé z Proximy také pomocí elektromagnetického pole? To je hlavní otázka, na kterou je teď třeba dát odpověď.

Nedaleko observatoře, na veliké skále připomínající stůl s ubrusem, montují lidé nové obrovské radioteleskopy. Cahén často odbíhá od hostů k oknu a pozoruje rychlou a promyšleně mechanizovanou práci montérů. Za pilkou ostrých skalisek přibližují se k sobě dvě koule, oslnivě zlatá a temná, jen srpkovitě osvětlená.

Slunce se již dotýká tenounkého srpku Země. Nelze se neubránit dojmu, že dojde ke srážce nebeských těles.

Menší koule se teď schovává za kolos. Její oslepující svit zvolna pohasíná.

Srpek Země se mění v rozžhavený, rubínově rudý prsten, atmosféra září jako svatozář. Celý obraz korunují stříbřitě zelené jazyky, které temnou siluetu planety vykrajují z hvězdné oblohy. Ve fantastické záři se kostrbatá měsíční krajina i s lidmi mění v roztavenou měď.

Na pracoviště se zahleděly světlomety; montéři nesmějí ztratit ani minutu.

A lidé na Zemi, bůhví už po kolikáté, se zatajeným dechem sledují na svých televizorech netušené krásný pohled z Měsíce na zatmění Slunce.