Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

Severson chodil teď do universitní knihovny skoro denně. Míťa tam s ním trávil všechen svůj volný čas. Zasvěcoval svého staršího kamaráda do tajů moderního mozku lidstva, který si na všechno pamatuje a všechno zná. Vědomosti nemá uloženy pouze v knihách a časopisech, ale také na bezpočtu kilometrů mikrofilmu a magnetofonového pásku. Míťa vybíral pro Seversona „mluvící knihy“ a postupně ho tak seznamoval se všemi historickými událostmi, které polární letec zaspal.

„Vidím, že vás to unavuje, soudruhu Seversone,“ řekl chlapec jednoho dne. „Knihovna nám neuteče. Pojďme se podívat za tatínkem. Pracuje v heliostroji.“

Severson to rád uvítal, ani se nezeptal, co to vlastně ten heliostroj je. Však uvidíme. Nijak ho nepřekvapilo, když ho Míťa zavedl do elegantně řešené moderní budovy. Chlapcův tatínek, inženýr Vinogradov, uvítal ho jako starého známého.

„Míťa doma nevypráví o ničem jiném než o vás.“ Pak hostu z minulého století obšírně vysvětloval, že pracuje v elektrárně, ve které se uvolňuje energie atomů.

„Nejprve jsme tu vyráběli elektřinu nemožně složitým způsobem. V atomovém kotli jsme při uvolňování atomové energie vytvářeli teplo, které nám měnilo vodu v páru, a tu teprve jsme odváděli do turbogenerátorů. Dnes už nám tento způsob připomíná první automobil, který byl vytvořen z obyčejného kočáru. Takový typ atomové elektrárny najdete už jenom v muzeu. Dnes vyrábíme elektřinu z atomů na docela jiném principu. V této elektřině jaksi napodobujeme slunce. Atomy vodíku za nesmírně vysoké teploty skládáme v nový prvek — helium, a tak vlastně vyrábíme energii z vody. Energie máme nadbytek, vody je přece na světě dost,“ dodal spokojeně a trochu pyšně.

„Mohu se podívat, jak taková zázračná elektrárna vypadá a jak vlastně pracuje?“ zeptal se Severson nesměle.

„Milerád vám všechno ukážu, ale moc toho neuvidíte. Pouze několik dispečerských pultů s kontrolními obrazovkami. Naše sluníčko pracuje za devaterými plášti. Ale přijďte nás dnes večer navštívit domů. Seznámím vás se zajímavým děvčetem a navíc vám doma mohu ukázat své veledílo. Rád se se svými výplody chlubím, to má náš kluk po mně.“

Míťá zářil nadšením.

„Také já vám ukážu své výrobky. Pamatujete se na to letadélko, co nás kdysi seznámilo? To jsem si vyrobil sám. A doma mám ještě lepší věci, uvidíte. Nic se nebojte, s akademikem Tarabkinem to zařídím sám, určitě vás večer pustí. A přijdu vám naproti, v kolik hodin vás mám dole čekat? Bydlíme až za Moskvou, sám byste to nenašel. Tedy ujednáno!“

„Ano, ujednáno, mořský vlku,“ rozesmál se Severson a s ním i Vinogradov. „Dokonalý diplomat, zbytečně tu pusinku neživíš.“

K biologickému ústavu dorazil Míťa o půl hodiny dřív, než bylo ujednáno.

„Konečně, už jsem myslel, že jste zapomněl na svůj slib,“

oddychl si, když spatřil Seversona.

„Proč konečně, vždyť jdu přesně na minutu, jsem přece voják. A slib plním, pamatuj si to,“ skoro se urazil Severson. Vůbec v poslední dny pociťoval, že je trošku nedůtklivý, a že daleko citlivěji než dřív reaguje na každé slovo. Věčně růžovou náladu zanechal v nemocničním lůžku, svoboda pohybu přinesla s sebou vzrůstající nervozitu. Tarabkinovci zatím nic nepozorovali, pacient se dovedl dobře ovládat.

„Nezlobte se, nemyslel jsem to tak zle,“ omlouval se chlapec.

Hlavně, že jsme se setkali. Kdybyste věděl, jak se těším na dnešní večer. Maminka mi dokonce prodloužila večerku až do desíti.“

Vytáhl z kapsy kapesník a zamával na vrtulník, který zrovna prolétával kolem.

„Poletíme taxíkem, budeme tam dřív,“ vysvětloval chlapec.

Severson měl již na jazyku námitku, ale spolkl ji. Nemůže přece před Míťou prozradit, že se toho trochu bojí. Když v tom mohou létat takoví chlapci, proč by to nemohl zkusit on. Vždyť je přece letec. Asi to nebude tak riskantní, jak se zdá.

Nastoupili, Míťa řekl pilotovi adresu a vrtulník je vynesl vysoko nad město. Slunce stálo ještě nad obzorem. Kvetoucí město parků pozlacovalo večerním svitem. Severson si maně vzpomněl na svůj poslední let s Amudsenem. V Lathamu byl takový hluk, že se posádka sotva domluvila — a v této kabině je naprosté ticho, motory není ani slyšet.

Na okraji města vrtulník ostře zahnul doprava. Severson jako zkušený letec si toho pochopitelně všiml. „Proč neletíme přímo?

Chceš mi snad ukázat celou Moskvu?“

„Ne, na to není dnes čas. Vyhlídkový let si zorganizujeme někdy jindy, letíme teď přímo domů. Oblétávám. pouze kosmodrom, nad letištěm je pro vrtulníky zakázané pásmo, mohly by se srazit s raketoplánem, a to by špatně dopadlo. Některé vrtulníky sice na kosmodrom létají, ale jenom po přesně vymezené dráze; vozí tam cestující.“

Severson pozoroval obzor a netrpělivě čekal, až se objeví plocha letiště.

„Hledáte kosmodrom? Tamhle je,“ ukázal Míťa na vysoké konstrukce a lesknoucí se kovové kolosy, připomínající okřídlený doutník.

„Jak se může taková obluda odlepit od země? Kolik se do takového letadla vejde lidí, a kam vlastně létají? A proč sedí stroje na zemi s nosem nahoru?“

„Mají raketové motory a startují kolmo,“ začal Míťa poslední otázkou. „Sedadla jsou na kloubech, takže cestující sedí hlavou vzhůru, i když raketoplán letí potom vodorovně. V každém letadle je asi tak tři sta sedadel. Od země se raketoplány odlepují náramně lehce; pohonné raketové agregáty mají velikou tažnou sílu. V každém letounu je jich asi devět, a ty dají dohromady takových dvacet miliónů koní. A kam létají? Různě. V New Yorku jsou odtud za půl hodiny, v Pekingu asi za čtyřicet minut. Letový řád neznám zpaměti, ale zítra vám ho přinesu. U té nejvyšší věže, až tamhle vzadu, startuji luníky. Tak říkáme letadlům, která létají na Měsíc.

Normálně startují dvakrát za týden, ale teď jich létá víc. To od té doby, co tam hvězdáři zachytili tajemné signály z vesmíru.“

Seversona chlapcovo zasvěcené vyprávění ohromilo, že nebyl schopen slova. Zvykl si už i neuvěřitelná fakta přijímat bez údivu, vždyť žije v třetím tisíciletí, ale tohleto přece jen nemohl dobře pochopit. Dvacet miliónů koní, za půl hodiny z Moskvy do New Yorku — a dvakrát týdně na Měsíc! Není to přece jen rozbujelá klukovská fantazie? Ale obrovitá letadla mu tu stála před očima, Míťa tedy nelhal.

„Copak na Měsíci žijí lidé?“ řekl nejistě.

„A kolik! Měsíci přece říkáme sedmý světadíl.“

„Znáš někoho, kdo tam byl a stál na Měsíci vlastníma nohama?“

„Znám a dobře. Tatínek říkal, že večer k nám také přijde soudružka Svozilová. Ta tam létá často. Byla také přitom, když na Měsíci lovili signály z vesmíru. Nedávno se vrátila na Zemi. Můžete sejí zeptat.“

Také u Vinogradových si zabral Seversona Míťa pro sebe. Přes protesty rodičů zatáhl ho nejprve do své „pracovny“, kde vyráběl modely nejrůznějších typů letadel a lodí. Pochlubil se také několika luníky, které sice až na Měsíc nedolétnou, ale dosahují prý slušné výšky. Vyhrál už několik modelářských soutěží.

Teprve příchod Aleny Svozilové vysvobodil Seversona ze zajetí.

Žena z Měsíce! Teď stojí před ním a tiskne mu ruku. Byl trochu zklamán. Představoval si ji — ani sám nevěděl proč — bledou a vážnou, uhrančivého pohledu a subtilní postavy. A zatím se tu na něj usmívá prostá dívka s nezvyklou kombinací barev. Plavé vlasy a téměř černé oči zářící ze snědého obličeje.