Vladimír Babula: Puls Nekonečna …a jiné povídky

„Nanejvýš slabou hodinku, nezlobte se, slečno,“ uvítal Pegas Evin návrh.

„Tedy za hodinu tě budu čekat u dvou hrdliček,“ rozloučila se Eva a rázně vykročila k Maltézskému náměstí. Tušila asi, že se na ní dívám, protože se ještě dvakrát otočila a zamávala mi. Tenkrát jsem ještě netušil, jaký to byl pozdrav…

Pegas zatáhl motorku do chodby, rozsvítil velkou baterku a zavedl mne po vrzajících schodech do prvního poschodí. U dveří, na konci nevelké, plísní zapáchající chodby, se zastavil.

„Ferdo, otvírej, mám vzácného hosta,“ zavolal Pegas přitlumeně na někoho za dveřmi.

Těžké dubové dveře se pomalu otevřely. Marně jsem čekal, kdo se v nich objeví. Zůstaly prázdné.

„Tak neokouněj, Ferdo, a rozsviť, přece tu nebudeme potmě.“

Na zdech zablikalo několik zářivek. Vstoupili jsme do krásně prozářené místnosti a prolamovaným stropem. „S kým jste hovořil?“ divil jsem se. „Vždyť tu nikdo není!“

„Myslíte jako Ferdu? To je můj neviditelný sluha.“

„Neviditelný?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. „Snadno vás o tom přesvědčím. Poslouchá mě na slovo. Koukej, Ferdo, proč jsi už dávno nestáhl ty rolety, sousedé nám vidí až na stůl!“

Rolety sotva slyšitelně sjely dolů. Zamrazilo mě v zádech.

„Ferda poslouchá také na písemný rozkaz. Napište nějaký úkol na tenhle kousek papíru.“

„Ferdo, zatop, je tu chladno,“ napsal jsem krasopisně. Plynové teploměry se ihned rozzářily.

„Zatím jsem vaše kybernetická kouzla prohlédl. Vaše skryté přístroje reagují na zvuk.

Ale ten písemný rozkaz mě vyvedl z míry. Nenápadně jsem stiskl nějaký knoflík, vidíte?“

Vyslýchal jsem doktora. „Nemám rád podfuky. Všechno, co jsem vám zatím předvedl, je poctivá věda. Čekají vás ještě větší překvapení. Slíbil jsem vám přece, že vám dám námět pro fantastickou povídku.“

Rozhlížel jsem se po pokojíku. Stěna proti dveřím byla až po stropní klenbu vyplněna knihovnou, u okna stál jednoduchý psací stůl, u knihovny kulatý stolek se dvěma pohodlnými křesly. Vpravo od dveří byl instalován falešný anglický krb. Nad ním se rýsovaly větší plechové dveře, vedoucí zřejmě do širokého komína. Natřeny byly stejnou barvou jako malba stěn.

„Trochu těsné,“ usoudil jsem po letmé prohlídce.

„Ne tak docela, Ferdo, ukaž pánovi cestu do ložnice.“

Část regálu s knihami se rozevřela jako dveře. Zároveň se rozžehlo světlo v další místnosti. Stěny kol dokola byly obloženy knihami. Doslova uprostřed pokoje stál jednoduchý divan s nočním stolkem. „Na okna nezbylo místo,“ vysvětloval Pegas.

„Světlo zářivek ostatně dokonale nahradí slunce. A navíc mnoho se tu nezdržuju.“

„Máte úžasnou sbírku vědeckých spisů,“ obdivoval jsem se.

„Omyl, vědecké knihy mého oboru jsou ve vstupním pokoji. Tady jsou filozofické spisy a krásná literatura, především klasikové celého světa. Nechci se chlubit, ale podle mého mínění tu mám to nejlepší, co lidský mozek stvořil za celou dobu jeho existence.“

„Zvláštní — takovou knihovnu bych u vás ani nečekal,“ řekl jsem s uznáním.

„Vědec a zároveň milovník umění — nevěnujete se snad tajně také literární tvorbě?“

„Ano a ne, jak se to vezme. Budete se asi divit, ale literatura není nějakým mým zvláštním koníčkem. Je to prostě materiál, se kterým pracuji vědecky.“

„Tomu nerozumím,“ přiznal jsem se při pohledu na zlacené hřbety knih nesoucí jména: Platon, Aristoteles, Schopenhauer, Shakespeare, Schiller…

„Pochopíte, až vám ukážu taje mé laboratoře.“

„Vy zde máte také laboratoř?“ Pegas se usmál. Byl to spíše úšklebek, který na okamžik změnil jeho neproniknutelnou hranatou tvář. Úšklebek, který se mi tak dokonale vryl do paměti, že bych ho mohl ještě dnes naskicovat. Lišácký záblesk v očích, stažené koutky, a dolní ret povysunutý dopředu — byl v něm špatně skrývaný projev pohrdání a nadřazenosti. Výstraha, kterou jsem včas nepochopil. „Dům, ve kterém žiji, koupil a přestavěl budovatel Mikulášského chrámu — Dientzenhofer — pro svou počestnou rodinu. Skrývá v sobě mnoho tajů, je opředen několika pověstmi, jež jsem pečlivě prozkoumal. Jedna se skutečně zakládala na pravdě. Pomohla mi objevit skvělé místo pro laboratoř. Konečně — sám se za chvíli přesvědčíte. Nejprve bychom si měli v rychlosti vypít šálek černé kávy, abyste nezáviděl kafíčko vaší snoubence.“

Pegasova grimasa mě poněkud rozladila. Nejraději bych se rozloučil s divným hostitelem a rozběhl se za Evou — a přece jsem se zájmem sledoval, jak doktor za vydatné pomoci neviditelného sluhy vaří kávu. Ferda otevřel ve zdi skříň s nádobím, Pegas vzal odtud dva šálky, do každého vhodil hnědou kuličku a naplnil je vodou. Šálky pak postavil na papírovou podložku na psací stůl. V několika vteřinách voda v šálcích zakloktala a zase utichla.

„Děkuji, Ferdo. — Prosím, pravá turecká káva je hotova. A těch kuliček se nebojte, není to náhražka nebo droga. Kávový prášek jsem pouze obalil zvláštní glukózovou hmotou, která se rozpouští ve vřící vodě po třech vteřinách. Zároveň kávu osladí.“

Káva nádherně voněla a byla opravdu výborná. Srkal jsem z šálku, přičemž jsem si nenápadně prohlížel psací stůl, abych odhalil jeho tajemství. Už tenkrát jsem pochopil, že vodu uvedly do varu neviditelné paprsky, domníval jsem se, že infračervené. Udivovalo mě však, že paprsky nepůsobí také na dřevěnou desku.

A ještě něco mi vrtalo hlavou: „Poslouchal by ten váš Ferda také mne, kdybych jednou přišel za vaší nepřítomnosti a žádal po něm totéž co vy? Mám totiž dobrou paměť, přesně jsem si zapamatoval, co jste mu říkal u dveří i tady uvnitř.“

Pegas se na mě podíval zkoumavě. „Můžete to s Ferdou zkusit hned u dveří z chodby.“

Vyšel jsem na chodbu, ale přes všechna domlouvání Ferdovi, jsem se už dovnitř nedostal.

Pegas mi konečně otevřel. „Pochopitelně jsem se pojistil proti zvědavcům a nezvaným hostům,“ usmíval se…Ferda poslouchá jenom můj hlas a reaguje pokaždé na jiný slovosled. Ostatně — to všechno, co jste zatím viděl, jsou jaksi jen hračky, kterými se dnes zabývá mnoho domácích kutilů. Jsem totiž tak trochu samotář, vytvořil jsem si tedy kamaráda kybernetického. Je daleko spolehlivější, než živý přítel. Přiznám se, že lidem příliš nevěřím…

Jako redaktoru technického časopisu vám nemusím dlouze vysvětlovat, že můj Ferda není jakýsi skrytý robot z ocelových plátů a šroubů, s očima a ušima, ale několik desítek metrů drátu a řada různých relátek a tranzistorů, které jsem skryl před očima návštěvníků. Robota, jak ho malují ilustrátoři fantastických povídek a anekdot, stavěl by jenom blázen nebo hlupák.

Můj Ferda není pro dnešní vědu a techniku žádnou novinkou. Je prostě dítětem nové vědy — kybernetiky —, a tou se zabývá celý náš ústav. Ferda dokáže pochopitelně mnohem víc, než vám zatím předvedl. Reguluje teplotu v místnostech, větrá, obsluhuje telefon a zapisuje hovory. A co hlavní — má stejně výbornou paměť jako vy, ba skoro ještě lepší. Může opakovat sebe složitější úkony, a je tak prakticky založený, že při opakování si je vhodně zjednoduší.

„Jak vidím, káva je dopita, půjdeme.“

Zamířil jsem k věšáku pro svrchník, ale Pegas mne zadržel.