Vladimír Babula - Puls Nekonečna …a jiné povídky

Aniž jsem si to plně uvědomil, baterka se najednou rozzářila a já již svíral v chvějící se ruce ocelovou tyč, kterou jsem asi před dvěma hodinami zničil ochrannou skleněnou stěnu Pegasova lože. Odhodlaně jsem vykročil z doupěte. V labyrintu chodeb a sklepních zákoutí mne lekal sebemenší šramot, který jsem sám způsobil. Ještě několik kvapných kroků — a již jsem se koupal v podvečerním prohřátém letním vzduchu. Rázem ze mě spadla všechna tíseň. Chtělo se mi jásat. I ty kamenné hrdličky na štítě nad vchodem jako by mírumilovně zavrkaly. Prožíval jsem stejné pocity, jako kdysi před lety, když jsem byl vysvobozen z koncentračního tábora. Brzy jsem však vystřízlivěl. Pegas mne může pronásledovat i na ulici, uvědomil jsem si. Pomoci se nedovolám, město je přeci liduprázdné. Ale proč? Kam odešli obyvatelé Malé strany? Co se stalo? Celá Praha přece nevymřela, uvažoval jsem cestou do redakce. Jedině redakce mi může dát odpověď na všechny záhady…

Chvátal jsem Kosticovou ulicí a neustále se ohlížel v obavách, zda mi není Pegas v patách. V liduprázdném městě je člověku tak úzko…

Nebyla snad celá Praha evakuována? Tato myšlenka mě tak polekala, že jsem se u Nosticova paláce zastavil. Odněkud se ozval dětský hlásek. Nebo se mi to jenom zdálo? Ne, skutečně — někde nedaleko si prozpěvuje dítě. Pod obloukem, na schůdcích vedoucích do sníženého podloubí, objevil jsem sotva tříletou holčičku. „Dva kamínky, kamínek, dva kamínky, plamínek, tralala,“ zpívala si. Zřejmě si písničku před chvílí složila. Rozkládala totiž kolem sebe kamínky, které tahala z kapsičky u zástěrky.

„Strejdo, pojď si semnou hrát,“ řekla mi prostě, když mě uviděla. Konečně živý tvor, zaradoval jsem se. Když je tu dítě, bude tu někde i maminka…

„Kdepak máš maminku, holčičko?“ zeptal jsem se.

„Já nejsem holčička, já jsem Eva,“ ohradila se.

„Nu dobrá, Evičko,“ zasmál jsem se ulehčeně. „Ty tu bydlíš?“

„Kdepak,“ zazpívala Evička. „Já bydlím támhle,“ ukázala do neznáma.

„Tady někde naproti?“ vyzvídal jsem.

„Kdepak — tamhle daleko, za mostem.“

„Za mostem přes Vltavu?“

„Ano za Karrrlovým mostem,“ zaráčkovala.

„A kde máš maminku? Nakupuje?“

„Kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Maminka je doma,“

„Ty jsi tu sama? Kdo tě sem odvedl?“ vyslýchal jsem.

„Utekla jsem strrrejdo,“ chlubila se. „Ale nesmíš to na mne říct.“

„Tak ty jsi utekla. To je mi tedy pěkně pěkné… A tak daleko… Pojď, odvedu tě domů. Maminka má jistě o tebe strach.“

„Ty víš, kde bydlím?“ divila se. „Já teď sama nevím…“

„Já také ne, ale nějak to spolu najdeme.“ Ochotně vsunula ručku do mé dlaně a vykročili jsme do sluncem zalitého náměstí.

Najednou jsem zaslechl nezvyklý bzukot. Zastavil jsem se a chvíli naslouchal.

Bzukot sílil.

„Neboj se, strejdo, to jsou letadla,“ utěšovala mne Evička, když zpozorovala moji ustaranou tvář.

Pohladil jsem ji, ale můj nepokoj vzrůstal.

Nad Mikulášským chrámem se zalesklo první letadlo — a hned za ním se vynořilo nad obzor celé mračno dalších letounů nejrůznějších tvarů.

„To přece nejsou naše letadla,“ vykřikl jsem. Malá Evička se úlekem rozplakala.

Několik vteřin jsem strnule hleděl na podivná raketová letadla, která mohla být stejně tak dobře řízenými střelami.

„Praha je evakuována, napadl nás nepřítel,“ vydechl jsem. „Atomový útok! Proto jsou všechny domy tak opuštěné.“ Na okamžik mi nohy vypověděli službu. Hrůzná představa ohnivé smrti a děsivých útrap mne přibila k zemi. Srdce i hrdlo mi sevřely palčivé kleště strachu. Evička se na mě nechápavě dívala velikýma zaslzenýma očima a tiše vzlykala.

Její pohled mě vzpamatoval. Uchopil jsem ji do náruče a podloubím prchal do nejbližšího domu. Proběhl jsem malou chodbičkou na malý dvorek, kam asi málokdy zavítalo slunce. Rychle jsem se rozhlédl. Nedaleko pavlače na holé zdi visel dlouhý žebřík. V rohu pod pavlačí vedle točitého schodiště se mračily staré okované dveře. Rázně jsem je otevřel a ve svitu baterky rychle seběhl do sklepa. Znovu vnikám do podzemí jako krtek, uvědomil jsem si. Holčička začala křičet: „Chci domů, k mamince, bojím se,“ třásla se po celém těle.

Zalezl jsem s ní do nejzazšího kouta, kde jsem si rychle sedl zády k východu a skrčil se nad bezmocným tělíčkem, abych je chránil před radioaktivním zářením.

Nastaly děsivé chvíle, snad nejstrašnější v mém strastiplném životě. Proklínal jsem válečné zločince i všechny vědce, kteří třeba jen sáhli na propočet nebo projekt atomové bomby. Každou chvíli jsem očekával výbuch. Snažil jsem se nemyslet na nic, resignovat. Vsugerovával jsem si, že všechno je jenom sen nebo divadelní představení, které šťastně skončí. Míjely minuty, uplynula hodina. Evička mlčela jako zařezaná. Stále se ještě chvěla a vzlykala, i když nechápala, jaké nebezpečí nám hrozí. Přitiskl jsem ji k sobě — a najednou jsem se rozplakal. Já se už se svým životem vyrovnal, ale jak za to všechno může to ubohé důvěřivé dítě?! Na ně jste si nevzpomněli, vy blázni ve fracích? Vzpomněl jsem si na Evu, na svoji Evu, ale rychle jsem vzpomínku zaplašil. Rozjizvené srdce působilo jako žhavé železo. Chvílemi se mi zdálo, že mě opouští rozum. Bylo mi to lhostejné. Naopak, zbožně jsem si přál, abych přestal vnímat. Srdéčko bušící pod zástěrkou mne však brzo vrátilo k životu a nadějím. Uplynula již tak dlouhá doba a stále nic, vlna letadel se pouze převalila přes Prahu, utěšoval jsem se. Letí asi na jiný cíl, rozsévat peklo smrti jinam. Začala poslední válka lidstva…

Chtěl jsem vstát, ale nohy mě opět neposlechly. Hlava se mi točila v mrákotné závrati. Evička už přestala vzlykat. „Proč se tak bojíš? Proč jsi mne zanesl do sklepa?“ zašeptala mi do ucha, jakoby se bála, aby ji nikdo jiný neslyšel. „Tomu ty nerozumíš, ty nevíš, co je to válka,“ řekl jsem rovněž šeptem. Žvatlání dítěte mě ale uklidnilo, opět jsem začal rozumně uvažovat.

„Počkej tady na mě, Evičko, podívám se, co se děje tam nahoře,“ navrhl jsem jí. „Nechám tu rozsvícenou baterku, aby ses tu nebála. Hned se vrátím.“

Křečovitě mě uchopila za rukáv.

„Ne, ne, sama tu nezůstanu, půjdu s tebou,“ zoufale křičela. Bezradně jsem zůstal stát. Jak jí vysvětlit, že bomba mohla vybuchnout někde za Prahou a zamořit ovzduší města radioaktivním zářením a prachem? Copak pochopí, že se chci vystavit tomuto nebezpečí sám a ji tak zachránit? Převedl jsem řeč na jiné pole, abych odvrátil její pozornost, ale Evička se mne nepouštěla. Po půl hodině jsem se konečně rozhodl. Půjdeme nahoru spolu. Děvčátko jsem zabalil do své bundy a pomalu je vynášel po vlhkých schodech. U dveří s kamennou podezdívkou jsem se nerozhodně zastavil. Vedly do dvora. Mám je otevřít? Musím, rozhodl jsem se po dlouhém uvažování. Dole bychom přece umřeli hladem a žízní…

Dvorek mlčel jako hrobka. Jen nesměle opakoval zvuk mých kroků. Maltézské náměstí bylo stále ještě opuštěné. Obloha potemněla. Hodiny na věži Mikulášského chrámu odbíjely právě devět hodin. Rozběhl jsem se směrem ke Karlovu mostu, ale už u kostela Matky boží pod řetězem jsem byl tak udýchán, že jsem si musel na chvíli odpočinout. Pobyt v Pegasově podzemí a úděs ze začínající války mne úplně vyčerpaly. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem již několik hodin nevzal ničeho do úst. Neúprosně se ozývala žízeň. Pravděpodobně jsem měl lehkou horečku. „Proč mě nosíš, strejdo? Vždyť já umím chodit sama, jen mě postav na zem, uvidíš,“ rozpovídala se Evička, která rázem zapomněla na těžké chvíle ve sklepě. „Dobrá,“ souhlasil jsem.