Vladimír Babula - Puls Nekonečna …a jiné povídky

Udělal to snad Pegas v době, kdy jsem u něho ležel v bezvědomí? A není vůbec celé mé dobrodružství jenom žert jeho vražedných přístrojů?

Ať je tomu jakkoliv, skutečnost prožívám plně — o tom mne bolestivě přesvědčuje prázdný žaludek.

Hlad mi dodal odvahu, do vonícího automatu jsem vstoupil i bez peněz. Závistivě jsem se díval na návštěvníky, kteří doslova hodovali na nízkých moderních stolcích. Každý měl před sebou rozloženo několik talířků. Porce sice nebyly velké ale, zato představovaly bohatou škálu tvarů a barev. Odkud pochází tato labužnická strava? Známý pult s prodavačkami jídel tu přece není…

Nenápadně jsem se zavěsil na paty jednomu z příchozích a napjatě sledoval jeho počínání. Zastavil se uprostřed jídelny a pátravě se rozhlédl kolem. Teď teprve jsem si všiml svítících nápisů na stěnách. Jídelníček! U každého jídla zářilo číslo. Host přistoupil ke stěně, stiskl několik očíslovaných knoflíků a chvíli čekal. Ve stěně se objevil otvor, jako když maminka otevře pečící troubu, a na odklopená dvířka vyjel podnos s několika talířky — právě takovými, jaké ležely před návštěvníky u stolků. Dál už to bylo prosté. Host si odnesl tác s jídlem k hráškově zelenému stolku a s chutí se pustil do jídla.

Vhodil snad do automatu nějaký peníz? Rozhodně ne, nic takového jsem neviděl. Přesvědčil jsem se ještě jednou, že ani další hosté při volbě jídla nepoužívali minci. Vlezl jsem pravděpodobně do závodní jídelny. Jídlo přece nemůže být zadarmo. Ještě hodnou chvíli jsem okukoval návštěvníky, ale nakonec mě hlad dohnal k zoufalému činu. S tlukoucím srdcem jsem stiskl nazdařbůh několik knoflíků. Příchod jídla jsem vyčkal, aniž jsem se ohlédl — a když se objevilo, pustil jsem se do něho hned na místě. „U stolu by to bylo pohodlnější,“ poznamenal mi někdo ironicky za zády. Cítil jsem, jak se mi krev žene do tváře. Uchopil jsem podnos a se sklopenýma očima ho zanesl na prázdný stolek. Po příkladu jiných jsem si opatřil i nápoje. Po dobrém jídle malá procházka neuškodí, řekl jsem si a místo na pohyblivý chodník zamířil jsem do parku. U Myslbekovy sochy svatého Václava jsem se chvíli zastavil. Skoro mi bylo divné, že je to stále tentýž pomník, jak jsem ho znal od dětství.

Na druhém konci parku mě schody z neznámé hmoty vyvedly na krytou plošinu, kde se procházelo několik lidí. Než jsem se stačil důkladně rozhlédnout, u plošiny zastavil elegantní vagon zavěšený jako vozík lanovky na vzdušných kolejnicích.

— Vzdušné metro, konstatoval jsem suše a bez dlouhého rozvažování jsem vstoupil do přepychově zařízeného doutníku.

„Všechny vozy jedou se třicetisekundovým zpožděním,“ rozčiloval se někdo vzadu. Vůz jakoby rozuměl, dal se do pohybu. Rychlost znatelně narůstala. Přitiskl jsem čelo k oknu a pozoroval ubíhající město pode mnou. Nad Nuselským údolím jsme se už vznášeli ve velké výšce. Pod námi se klenul bělostný most spojující Vinohrady s Pankrácem.

Z parčíku na pankráckém vrchu před námi vyrůstala velká moderní budova s nápisem:

TELEVIZE PRAHA

Vůz vzdušného metra tu na chvíli zastavil — a zas uháněl k jižním končinám města.

Ještě několik zastávek v překrásném zahradním městě — a již jsme byli daleko za Modřany.

Vystoupil jsem na plošinu. Vltava klidně plula zalesněným údolím. Odjíždějící vůz mi odkryl výhled na druhou stranu. Při pohledu na nedaleké stráně se mi zatajil dech. Okolní kopce svítily jiskřivou bělobou, jakoby je někdo posypal cukrem.

Sníh! Není o tom pochyb. Na stráních sáňkují děti. Teď — uprostřed léta…

Rozběhl jsem se za nimi. Do tváře mi zavanul ledový vítr. Sotva jsem dorazil k zasněžené pláni, zabořil jsem ruce do sypké hmoty. Byl to skutečný sníh. Na teplých dlaních se zaleskly krůpěje vody…

Do středu města jsem se vracel pěšky. Potřeboval jsem trochu zchladit rozpálenou hlavu. Zimní krajina se však na každém kroku měnila na jarní a nakonec v letní. Co se to se mnou děje? Za každou cenu se musím dostat domů nebo alespoň do redakce. Tam se snad probudím z tohoto mrákotného snu…

Zamířil jsem k Vltavě, abych se mohl lépe orientovat. Jinak bych ve změněném městě určitě zabloudil.

Hladina řeky blikotala v záři zapadajícího slunce.

Do města se vracely výletní parníčky a motorové čluny. Někde v srdci parku hrála hudba.

Chvílemi se mi zdálo, že všechna tato k nepoznání změněná místa znám, že jsem tu již vícekrát kráčel. Za tímto rohem se přece musí objevit palác s terasami a balkony…

Jak jsem byl překvapen, když na předpokládaném místě skutečně stál onen palác, který jsem přece dosud neviděl! Onemocněl jsem těžkou duševní chorobou — schizofrenií, uvědomil jsem si s hrůzou. Prahu s touto podivnou tváří odněkud znám — a přece mě to překvapuje. Rozštěp mysli, jinak to nelze vysvětlit. Přece jen se setmí, řekl jsem si. A tu přichází večer — náhle ustoupil zářícímu slunci. V úžase jsem pohlédl na oblohu. Skutečně — na vrcholu nebeské klenby svítilo nové slunce.

„Taky s tím mohli ještě počkat,“ vyrušil mě z myšlenek stařeček, který se zastavil zrovna proti mně. „Jak vidím, také se vám to umělé slunce moc nelíbí. Za mého mládí nic takového nebylo a nijak jsme to ani nepostrádali. Teď se kvůli téhle atomové lucerně neužiju ani opravdového večera. Každou chvíli se rozsvítí.“

Zasmál jsem se ulehčeně. Rychle jsem se vpravil do role profesora.

„Pokrok je pokrok, dědečku,“ řekl jsem rozšafně. „Za vašeho mládí se přes celou Prahu chodilo pěšky, nebo jste se tlačil v přeplněné tramvaji. Dnes se vozíte na běžícím chodníku nebo ve vzdušném metru.“

Dědeček mávl rukou. „Dejte mi pokoj s těmi novotami. Nevím, kam ti mladí vůbec pospíchají. V Bratislavě jsou atomovým vlakem za hodinu — a co z toho? Ani nemají čas si cestou s někým pohovořit. A ty běžící chodníky? Za nic bych na to nevlezl, ještě bych si nohy zlámal. Stejně to občas nefunguje, lidé nejsou ještě tak vychovaní, aby si takových věcí uměli vážit. Nu — buďte hodně zdráv,“ rozloučil se se mnou stařec a pokračoval ve své večerní procházce.

Dům, ve kterém jsem bydlel, stál na druhém konci města. Do centra to byl ještě pořádný kus — a mně už pomalu nohy vypovídaly službu. Na kraji Nuselského údolí jsem na štěstí narazil na podivný dopravní prostředek. Za nízkou budovou s nápisem „PN-VELKÝ OKRUH“ bylo malé nádražíčko s nástupištěm, u kterého právě zastavil hadovitý vlak, připomínající pohyblivého draka na Matějských poutích. Nastoupil jsem do jednoho z vozíků v nekonečném řetězu jakéhosi pozemního páternosteru a nechal se unášet rozkvetlým údolím. Nad hlavou mi přeplul několikaposchoďový nuselský most, který jsem před několika hodinami viděl z ptačí perspektivy.

Páternosterový vlak zastavoval jen občas a většinou bez určitých stanic. Přes Vršovice a Strašice mě brzy zanesl na Žižkov. U Židovských pecí jsem z vozíku vyskočil a zamířil k domovu. Křížem krážem jsem prochodil celé okolí, až jsem konečně nalezl dům, ve kterém jsem bydlel. Všechno se tak změnilo! I náš dům byl nově omítnut a v záři umělého slunce připadal mi jako právě vybalená hračka pod vánočním stromkem. Také uvnitř bylo mnoho nového. Schody i stěny byly obloženy mechovitou umělou hmotou. Teprve v prvním poschodí jsem si všiml, že do volného prostoru uprostřed schodiště byl vmontován moderní výtah. Žel, změnilo se víc, než mi tenkrát bylo milé. Na dveřích mé garsonky byl připevněn kovový štítek se strohým nápisem: