Vladimír Babula - Puls Nekonečna …a jiné povídky

Zdálo se mi, že její hlas přichází odněkud zdáli.

V hlavě mi to bzučelo jako v telefonní centrále.

„Malá Strana je tedy chráněnou rezervací,“ uvažoval jsem nahlas. „A bydlí tam vůbec někdo, nebo je tato část Prahy vylidněná a nepřístupná?“

„Domy jsou sice prázdné, ale — až na výjimky — můžete si tuto část města kdykoliv prohlédnout.

I byty. Jsou totiž zařízeny ve stylu první poloviny tohoto století. Tam jsem se přesvědčila, jak neprakticky a nezdravě tenkrát lidé bydleli.

A jak se tehdejší hospodyňky nadřely. Celé město se dusilo v těžkém mraku kouře, popílku a prachu.“ rozpovídala se dívka. „Když si chtěli lidé zatopit, museli do sklepa pro uhlí, představte si to…“

„Prázdné byty brzy zchátrají,“ namítal jsem.

„A proč by chátraly?“ divila se dívka. „Jsou automaticky větrány a odsávány, teplota uvnitř je udržována na stejné úrovni. O ostatní se postarají pracovníci rezervace. Nevěřil byste, s jakou láskou pečují o toto veliké a jedinečné muzeum.“

Podivný sen, uvažoval jsem. Všechno je v něm tak dokonale skloubeno a promyšleno. Dokáže ti dokonce logicky vysvětlit záhadu, proč byla Malá Strana mrtvým městem. Ale co tam dělal Pegas? Ten se mi nějak nehodí ani do tohoto snu…

Přepadl mě pocit úzkosti. Zatoužil jsem po samotě. Snad se mi podaří srovnat si všechno v hlavě…

„Nevíte náhodou, kdy jede nejbližší vlak do Prahy?“ zeptal jsem se.

„Jak vidím, Praha vás opravdu okouzlila,“ zasmála se dívka. „Musíte si pospíšit, vlak vám jede za dvě hodiny.“

Nešel jsem na nádraží. V touze po samotě nasedl jsem do metra, jež vedlo nad zemí, a nechal jsem se unášet až na konečnou stanici, na okraj města.

Octl jsem se na jakési plošině, kterou vytvářel komplex vysokých budov. Podivné: znovu se mi vrátil pocit, že tato místa znám, že jsem tu už jednou byl…

Rozhlížel jsem se, kudy se dostanu z města do polí — když tu mi něco zašumělo nad hlavou. Ve výšce se vznášel automobil. Pomalu klesal dolů jako pírko, až dosedl na kola nedaleko mne. Z vozu vyskočil ramenatý osamělý chlapík. Srdečně mě objal.

„Už jsme měli strach co je s vámi. Eh co, hlavně, že jste tady,“ mávl rukou, jako by zaplašoval zlé myšlenky.

„Nezlobte se, že jsem vás nečekal na nádraží, trošku jsem se zpozdil. Znáte to: člověk neví, kam dřív skočit a pro jednu věc nestihne druhou. Eh, hlouposti,“ mávl opět rukou. „Vždyť mne znáte. Právě jsem na cestě k nádraží. Obával jsem se už, že jste se někde zdržel.

Vzpomněl jste si už, kde jste nechal tu aktovku?

Benko se o ní zmínil, když jsme spolu hovořili. Máte v ní něco důležitého? Musíme se totiž okamžitě vrátit do Afriky. Víte už o tom neštěstí? Nelekejte se, nikomu se nic nestalo, ale je to podivné. Přinejmenším nám to pokazilo i tak krátkou dovolenou. Chtěl jsem se ještě s dětmi podívat na Havajské ostrovy.“

„O jakém neštěstí to mluvíte? Nevím o ničem…“ řekl jsem jako ve snách.

„Neštěstí? Co to povídám? Žádné neštěstí, pouze nějaká chyba ve výpočtech nebo zase ten rarášek, který nám už natropil více žertů. Jen si vzpomeňte třeba na ten vzduchový gejzír, který nám rozházel celou laboratoř.“

Zasmál jsem se, aniž jsem si uvědomoval, proč.

„Není vám snad dobře?“ zarazil se najednou Stolarov, když si mne pozorněji prohlédl.

„Ne, ne, nic mi není, jen klidně pokračujte. Co se vlastně stalo v Bukavu?“

„Eh, čerti vědí, co ten rarach zase vyvádí,“ zlobil se Stolarov. „V noci na neděli se najednou v konstrukční hale ozvala pekelná rána. Když tam Mango a Van Hoot doběhli, ze stropu se na ně koukala díra, jako bys ji dělem prostřelil.“

„Já to tušil! Nepředvídané odstínění,“ vyklouzlo mi z úst. Na okamžik se mi zatmělo před očima, pokoušela se o mě závrať. Jak podivnou a nebezpečnou roli to teď hraji!

Stolarov si pročísl rukou světlé prošedivělé vlasy a podrbal se na zátylku.

„Čerti vědí. Také jsme si to zpočátku mysleli. Ale široko daleko pod otvorem ve stropě jsme nenašli ani stopy po něčem, co by tam chybělo. Díra se objevila nad prostorem v jižním křídle haly, který — jak víte — je uvolněn pro transport větších částí kusů. Podezírali jsme nejprve Howarda, že tam asi něco zapomněl, ale ten to rezolutně popřel — a já mu věřím. Ještě nikdy neopustil halu, aniž by se přesvědčil, zda je všechno v pořádku.“

Opět se mi zatočila hlava.

„Já to tušil… Aktovka…“ zašeptal jsem v okamžitém poblouznění.

„Jedeme?“ zeptal jsem se krátce, abych ukončil nebezpečný rozhovor.

„Teď už vás poznávám, profesore,“ řekl ulehčeně Stolarov. „Vždycky jste byl tak rozhodný — a to mi imponovalo. Nakonec se všechno vysvětlí a ze srdce se potom zasmějeme, jak nás to kdysi vylekalo. Kdo zápasí s čertem, nesmí se bát rohů a kopyta…“

Položil mi ruku na rameno a zavedl mě do vozu.

Najednou mi bylo tak nějak teple u srdce. Skoro jsem se rozplakal.

Turbiny dvojhlasně zazpívaly, létající automobil nás vynesl k obloze.

„Kam jedeme?“ zeptal jsem se bezbarvě.

„No přece na letiště,“ divil se Stolarov.

„Sám jste tak rozhodl. Či snad máte ještě nějaké jednání v Moskvě?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Všechno jsem už zařídil.“

Sluncem prozářené město zmizelo za obzorem. Pod námi plula zasněžená krajina.

Mlčeli jsme. Stolarov se plně věnoval řízení vozu, já svým nepokojným myšlenkám. Co jen jsem si to vymyslel s tou aktovkou? Do jaké divné situace jsem se to dostal!? Myšlenky se mi únavou rozostřily, v okamžiku jsem spal.

Probudil jsem se až na obrovském letišti, uprostřed gigantických raketových letadel.

„Chcete se cestou stavět v Praze, abyste se mohl rozloučit s rodinou, nebo poletíme přímo?“ zeptal se Stolarov. „Raději přímo,“ přisvědčil jsem rychle.

Jako blesk vyvstala mi před očima trapná scéna — setkání s manželkou a dětmi, které vlastně nemám. V bytě profesora by skončila má hra. Láska rozezná přece falešnou minci od pravé, učencova žena by rozhodně poznala, že jsem pouze dvojníkem jejího muže. A co teprve, kdybych se se skutečným profesorem setkal v jeho vlastním bytě…

Raketové letadlo mířilo svým protáhlým nosem přímo do středu žhavého kotouče, jakoby chtělo dolétnout až na Slunce. Protějším oknem se na nás z temné oblohy mračil vybledlý Měsíc.

Apaticky jsem se díval na zažloutlý obzor, kde končila hladina mírně zvlněného pásma mračen. Bzučivá monotónní píseň letadla mě uspávala.

„Čert aby to vzal, ale je ten život přece jenom krásný,“ zazněl do ticha kapánek ochraptělý hlas Stolarova. „Jsme ze staré školy, profesore, a mnohé jsme už prožili. Ti mladí si ani neuvědomují, jaký život jsme jim připravili. Pro ně je všechno samozřejmé. Ani nevíte, jak mě to zlobí, když zpozoruju, že si toho moje děti neváží. A když vidím, že něco svévolně ničí, protože je prý všeho dost, to už mě bere čert.“

„Nezavinil jste si to sám?“ zeptal jsem se škodolibě jako skutečný středoškolský profesor. „Děti se nesmí rozmazlovat. Znám také několik rodin, ve kterých by rodiče snesly dětem modré z nebe, aniž od nich vyžadují jakoukoliv kázeň.