Vladimír Babula - Puls Nekonečna …a jiné povídky

Karel Janovský

Studující nukleární fyziky

Zuřivě jsem zazvonil, pevně odhodlán bojovat o střechu nad hlavou do posledních sil. V duchu jsem se už vášnivě přel s tím, kdo využil mého neštěstí na Malé Straně a bezohledně se nastěhoval do mého bytu.

Student však nebyl doma. Rozhořčen jsem vyběhl z domu. Chladný vítr profukující ulicemi mě poněkud vzpamatoval. Vždyť je to všechno jenom sen, utěšoval jsem se. Ale brzy se dostavily pochybnosti:

Je to opravdu sen? Ztráta vlastního bytu je příliš tvrdá skutečnost, těžko se dá vměstnat do fantastického snu…

Půjdu do redakce, rozhodl jsem se. V deníku mají noční službu, tam se určitě dozvím, co se vlastně se mnou stalo. Dole v městě mě čekal další otřes: stařičkou budovu našeho vydavatelství jsem nenašel. Na jejím místě stál moderní obytný dům. Proti němu na bohatě zdobeném pavilonu s vysokým sloupovím hlásal nápis, že někde v jeho nitru je mezinárodní nádraží.

Byt nemám — a spát se mi chce i ve snu, uvažoval jsem. Bez osobního průkazu a bez peněz do hotelu nemohu. Přespím na nádraží. Únava mě už zmáhala.

Pod sloupovím se ke mně přihnal starší muž. Jeho bezvousá tvář se rozzářila v přátelském úsměvu. Většina vrásek se přestěhovala k očím. Uchopil mne za ruku: „Gratuluji vám, kolego, k velkým úspěchům v Kivu. Náš ústav je na vás hrdý. Kdy startujete?“

„Ještě nevím, není ještě všechno v pořádku,“ odpověděl jsem bez rozmyslu. Až mě to samotného překvapilo. Jak vidět, do role domnělého profesora jsem se vpravil dokonale. „Kam pak cestujete? Jak jsem slyšel, dostal jste před odletem dovolenou…“

„Do Londýna,“ žertoval jsem. „Kolega“ se však nad tím nijak nepozastavil.

„Tož šťastnou cestu — a hlavně dobrý vítr do plachet vašeho antigraviplánu. Držím vám palce.“

K mé velké radosti se však ještě neloučil. Začal mi obšírně vyprávět, co všechno se v poslední době událo v ústavu, kde jsme kdysi podle jeho mínění společně pracovali. Já jen mlčky přikyvoval, abych se náhodou neprořekl. Kdo ví, jak dlouho by mne ještě uváděl do rozpaků, kdyby mne nevysvobodilo umělé slunce, ozařující město. Najednou začalo slábnout, až zhaslo docela. Současně se rozsvítila pouliční světla.

„Kolega“ se podíval na hodinky.

„Nějak jsem se zapovídal. Pokud si vzpomínám, asi za třicet minut vám jede vlak. Tož — ještě jednou — mnoho zdaru a na shledanou! Zlomte vaz!“

Volal za mnou ještě z protějšího chodníku, který ho unášel do středu města. Neznámému známému jsem ještě přátelsky zamával na pozdrav a odhodlaně jsem vstoupil do nádražní haly.

Když do Londýna, tedy do Londýna, zasmál jsem se v duchu. Bezmyšlenkovitě vstoupil na pohyblivé schodiště, nad kterým svítil nápis:

LONDÝN — NEW YORK

Schodiště mě zaneslo hluboko do podzemí, na krásně zdobené nástupiště. Za vysokou skleněnou stěnou se rýsovala silueta obrovské lokomotivy. V pohodlných křeslech sedělo u nízkých stolků několik cestujících.

Po vzoru ostatních posadil jsem se rovněž do křesla a za chvíli jsem již spokojeně dřímal. Únava zvítězila. Nespal jsem dlouho. Vzbudil mě vlak, vjíždějící na nástupiště.

Dvouposchoďové vozy připomínaly spíše ulici na venkovském městečku než známé železniční vagony.

Lidé vystoupili a nastoupili — a já zůstal na nástupišti sám. Z vlaku vyběhla hezká dívka v modré uniformě.

„Nastupte, prosím, za necelou minutu odjíždíme,“ vybídla mne vlídně.

Již jsem chtěl namítat, že nemám jízdenku, ale rychle jsem si to rozmyslel a bez protestů jsem uposlechl.

Dveře se za mnou automaticky zavřely a obrovitý vlak se dal nepozorovaně do pohybu.

„Mohu vás uvést do vašeho pokoje?“ ujala se mne opět dívka. Následoval jsem ji v trapném očekávání, jak to všechno dopadne. Prošli jsme dlouhou chodbou a úzkým schodištěm do prvního poschodí. Dívka otevřela dveře s číslem 42 a s milým úsměvem mě vpustila dovnitř.

„Tohle přece není kupé ve vlaku ale byt v přepychovém hotelu,“ divil jsem se nahlas, když jsem osaměl. Na stole ležel telefonní přístroj s malou obrazovkou (videofon), v rohu místnosti stála vkusná televizní skříňka.

Zvědavě jsem pootvíral troje dveře, vedoucí z pokoje. První vedly do koupelny, druhé do ledničky, bohatě zásobené nápoji a potravinami, třetí do malého salonku s několika křesly rozestavenými kolem kulatého stolku. Květinové stolky, vkusný jednoduchý nábytek, šatníky ve stěnách — a postel. Ba přímo královské lože. A pohovka…

Jak dlouhý tak široký natáhl jsem se na pohovku a za chvíli jsem již nevěděl o ničem.

Ať to už dopadne jak chce, možná že se probudím opět do normálního života, namáhavě jsem přemýšlel, když jsem usínal.

Kam jedu? Blesklo mi hlavou, když jsem se náhle probudil a pohlédl na okno se staženou žaluzii, kterou pronikalo několik proužků sluneční záře.

Hlava nesnesitelně bolela. Jak mně vůbec napadlo, že jedu ve vlaku? Kde to vlastně jsem? A jak jsem se tu octl? Vytáhl jsem žaluzii a s údivem pozoroval rychle ubíhající zasněženou krajinu. Nad obzor vyplouvalo veliké slunce. S námahou jsem srovnával všechny myšlenky. Ano — před několika dny jsem navštívil záhadného Pegase, který mě v podzemí laboratoři omráčil. Něco mi asi provedl s mozkem, probudil jsem se do tak podivného světa. Vylidněná Malá Strana, k nepoznání změněná Praha, profesor… Kivi… graviplán.

A teď sedím v pohádkovém atomovém vlaku, který uhání do Londýna…

Svět, ve kterém teď žiji, není vymyšlen špatně. Škoda jen, že jsem v tomto nádherném světě nezvaným hostem. Až se proberu z mrákot, opustím jej navždy. Opravdu škoda…

Musím využít každé chvilky a pořádně ho prozkoumat, umínil jsem si. Ještě jsem si ani neprohlédl zařízení vlaku, který mne unáší téměř rychlostí letadla.

Vstoupil jsem do koupelny, abych se sebe smyl prach nedaleké minulosti, především špínu Pegasova doupěte. Otočil jsem kohoutek s teplou vodou a bezděčně se obrátil k velkému zrcadlu.

Úlekem jsem vykřikl. To přece není zrcadlo! To je okno, kterým se na mě do koupelny dívá cizí člověk. Má vytřeštěné oči a údivem pootevřená ústa.

Teď si rukou hladí prošedivělé strnisko na bradě. I já si hladím bradu…

Srdce se mi prudce rozbušilo až v krku. Přistoupil jsem blíž k lesklé ploše a opatrně na ni sáhl. Totéž učinil neznámý muž.

Stojím opravdu u zrcadla! To přece nejsem já! Kde se vzaly ty prošedivělé vlasy a hustá síť drobných vrásek? Už se nedivím, že si mě lidé pletli s nějakým profesorem.

Bože, jak jsem za těch několik dnů zestárl! Prokletý Pegas!

Na přepych pojízdného obydlí jsem si zvykl okamžitě.

Dokonce jsem brzy objevil šatník s náhradními obleky pro cestující. Natáhl jsem si společenský oblek a vydal se na obhlídku vlaku. Prohlédl jsem jídelnu a hernu, chvíli jsem poseděl v kině, kde se právě promítaly barevné snímky filmových novin.

Na zpáteční cestě mě zastavila dívka, která mě včera vtáhla do vlaku.

„Promiňte, jste prosím, profesor Hruda?“

Profesor — Hruda?

„Ano, jmenuji se Hruda,“ přisvědčil jsem v rozpacích.

„Nejsem ovšem profesor…“

„Já vím, pracujete teď na velkém objevu,“ usmála se dívka. „Hledám vás po celém vlaku. Volala Praha. Akademie vás prosí, abyste v Moskvě vystoupil. Čeká vás tam soudruh Stolarov. Má pro vás závažnou zprávu.“