Vladimír Babula - Puls Nekonečna …a jiné povídky

— Jsem přece redaktorem populárně vědeckého časopisu a tohle všechno jsou jenom chiméry — uvažoval jsem. Před třemi čtyřmi dny jsme se přece na Karlově mostě setkali s Evou a pak jsem navštívil doktora Pegase. V podzemní laboratoři mne omráčil — a když jsem se probral z mrákot, byl už mrtev. Nebo smrt jenom předstíral, protože o hodinu později zmizel. Z vylidněné Malé Strany jsem se najednou dostal do fantastické Prahy budoucnosti, potom do Moskvy a nakonec sem, do rovníkové Afriky. Ještě před chvílí jsem se cítil profesorem, rozumím dokonce všemu, co se děje ve výzkumném ústavu. Jak je to všechno možné? Jak jsem se dostal do tohoto podivného dramatu?

Ráno mě probudilo slunce, které se pokoušelo proniknout přes žaluzii k mé posteli.

„Dobré jitro, profesore! Jak jste se vyspal?“ pozdravil mě Mango, který právě vstoupil do místnosti.

Otálel jsem s odpovědí, ještě se mi hlava úplně nevyjasnila. „Co se vlastně se mnou včera stalo?“ zeptal jsem se nejistě. „Nějak se vám včera v laboratoři udělalo nevolno. Dostal jste horečku a trošku jste si zafantazíroval. Dokonce se vám zdálo, že mě neznáte. Považoval jsem to zpočátku za žert, ale když jste mi s vážnou tváří začal tvrdit, že jste redaktor a ne profesor a že se píše rok 1957, poznal jsem, že vám opravdu není moc dobře. Lékař mi to potvrdil. Nejprve si myslil, že je to úžeh, ale po bližším prozkoumání došel k přesvědčení, že příčinou horečky je lehký nervový otřes. Před hodinou jsem mluvil s vaší paní, názor lékaře potvrdila. To je všechno z toho, že na sebe nedbáte, profesore. Neumíte se šetřit. Pořád máte strach, že něco zmeškáte — a nakonec to takhle dopadne. I toho raráška, co nám prorazil střechu, vzal jste si příliš k srdci. Teď mě mrzí, že jsme vás odvolali z dovolené. Příliš vás polekal…“

Nu ale, jak vidím, už je vám o mnoho lépe. Až se trochu zotavíte, máte se vrátit domů a pokračovat v dovolené. Orlov tak nařídil. Generální zkoušku zahájíme až potom, až se důkladně zrekreujete. Potřebujete to jako soli. A vaše paní a děti se už na vás moc těší…

„Vždyť mi nic není, nepotřebuji žádnou dovolenou,“ protestoval jsem rozhodně při pomyšlení na setkání s rodinou, kterou zřejmě vůbec neznám.

Do pokoje vstoupil Benko, muž z obrazovky v atomovém vlaku.

Promluvil na mne slovensky. „Jste trochu přepracován a to by vám zkušební let jenom ztížilo. Orlov má pravdu, do startu potřebujete nabrat nových sil. Zkouška nám neuteče.

Abych nezapomněl, přinesl jsem vám tu aktovku, o které jsme spolu hovořili. Nikde jste ji neztratil, ležela u vás doma na pracovním stole.“

Rychle jsem ji otevřel a vyložil její obsah na postel. Nebylo toho mnoho: několik fotografií a složený plán pražské Malé Strany.

Ještě několikrát jsem beznadějně prohlédl všechny kapsy aktovky, ale víc jsem nenašel. Pro tohle jsem se tedy trápil? Pozorně jsem si prohlížel fotografie. Byly to vesměs záběry hrajících si dětí nebo dětské portréty.

„Ti vaši kluci se měli k světu už jako batolata,“ řekl uznale Benko, který se díval na obrázky se mnou.

„Jsou to vaše záběry?“

Přikývl jsem. Nač komplikovat situaci.

„Jsou to opravdu tvoje děti?“ našeptávalo mi druhé já.

„Copak jsi už zapomněl, jak vypadaly před deseti lety?!“

Pomalu jsem se opět vžíval do role profesora. Mango mě ovšem po několik dnů nepustil do laboratoře. Všemožně se snažil, abych přišel na jiné myšlenky. Podnikaly jsme kratší výlety do pralesa a několikrát jsme navštívili správce místní rezervace. Pečoval o to, aby africká příroda zůstala neporušená.

Jednoho krásného dne mě Mango na příkaz akademika posadil do raketového letadla a než jsem se vzpamatoval, byli jsme v Praze.

„Doma vás dnes ještě nečekají, to bude překvapení.

Schválně jsem jim řekl, že přiletíme až zítra,“ zubil se Mango. U srdce mi bylo všelijak. Strach a touha se střídaly v rytmu metronomu.

„Schovejte se a já zazvoním — ať je překvapení dokonalé,“ navrhoval Mango spiklenecky u vchodu do bytu. „Divím se, proč se vám můj návrh nelíbí?“ řekl zklamaně, když viděl, že stojím jak solný sloup v dobšinské jeskyni. Zazvonil. Dveře se otevřely a já ustrnul. Přede mnou stála — Eva. Eva architektka, která na mne bůhví jak dlouho marně čekala v restauraci U Malířů. Padli jsme si do náruče a dlouho se objímali. Mango něco zabrumlal a diskrétně odešel.

„Ani nevíš, jaká jsem měla o tebe strach,“ rozpovídala se konečně Eva, když mě vedla dovnitř. V pokoji jsme se oba posadili na pohovku, Eva si mě natočila k sobě a pozorně si mě prohlížela.

„Je ti už dobře?“ zeptala se starostlivě.

Teď teprve jsem si všiml, že společně se mnou zestárla také Eva. Byla sice stále ještě hezká, ale už to nebyla ona dívka, se kterou jsem se setkal na Karlově mostě. Změnila se, dokonce i černé vlasy prokvetly stříbrnými praménky.

Deník ležel víc jak měsíc opuštěný. Ani jsem už nedoufal, že se k němu ještě někdy vrátím. Právě v dnech, kdy jsem s perem v ruce vzpomínal nad jeho stránkami na setkání s Evou, objevila se před našim graviplánem děsivá maska smrti — zahalená do duhového třpytného závoje. Vystoupila náhle z velké divoce zbarvené mlhoviny v souhvězdí Střelce. Anebo dosud unikala naší pozornosti a zjevila se nám až teprve když jsme se dostatečně přiblížili.

První ji spatřil Mango. Když mne na ni upozornil, polekal jsem se, že se mu vrátil nervový šok, který už překonal. Sotva jsem si však podivný útvar prohlédl pozorněji, otřásl jsem se hrůzou. Fialově rudá oblaka s hráškově zelenými okraji vytvářela neuvěřitelně věrnou podobu lidské lebky skrývající se za svatebním závojem. V temných důlcích zářilo několik oranžových a namodralých hvězd.

Maska se pomalounku zvětšovala — nevypočitatelnou rychlostí řítili jsme se přímo do jejího středu.

Víc než podoba lebky děsilo nás vědomí, že mlhovina podivného tvaru je žhavá a my bezmocně musíme čekat, až nás nezkrotný vesmírný koráb vrhne do záhuby. Podle propočtů to mělo být nejpozději za měsíc.

Na velkých obrazovkách teleskopů zkoumali jsme složení žhavého mraku. Jeho hmota byla nepatrná, ale při naší obrovské rychlosti stačila na tolik, abychom uhořeli jako padající meteorit.

Mango znovu a znovu propočítával přesný směr a rychlost, ale marně. Kybernetický stroj stále opakoval neuvěřitelná čísla, nijak se nesrovnávající s dosavadními znalostmi. Umrlčí mlhovina, jak jsme ji pojmenovali právem objevitele, neustále rostla a roztahovala se, až nám zakryla celé zorné pole. Čím více jsme se blížili, tím více ztrácela svoji původní příšernou podobu. Maska smrti se rozplihla jako rozostřený obraz na promítacím plátně. Zůstaly jen oba oční důlky.

Pokud člověk cítí půdu pod nohama, byť by to i byla podlaha vesmírného korábu — nepatrného prášku letícího zoufale majestátným vesmírem — cítí se bezpečným. Ani na chvíli jsme nemysleli na smrt. Všechen čas — a bylo ho až příliš dost — věnovali jsme vědeckému pozorování, měření, vážení, analýze.