Vladimír Babula: Puls Nekonečna

„Ferdu jsem nechal nahoře, tady si už musím odmykat sám. Ještě pojistka — a můžeme vkročit do mého království…“ Pegas stiskl něco na vlhké zdi a dveře se otevřely. Zároveň se uvnitř rozžehlo světlo. Udiveně jsem zíral na prostornou místnost s neomítnutými betonovými stěnami, doslova vyplněnou nejrůznějšími přístroji a složitými aparáty.

„Tohle — je — vaše laboratoř?“ divil jsem se upřímně. Pegasovi se rozzářila šlachovitá hlava uspokojením. „Je a není, jak se to vezme,“ řekl šalamounsky. „Podzemní prostory jsou moje, právem objevitele. Přístroje jsem si vypůjčil ve skladišti výzkumného ústavu.“

„Vypůjčil?“ opáčil jsem ironicky. „To teď není důležité,“ odpověděl Pegas chladně.

„Až pochopíte, jak závažné problémy řeším v této laboratoři, sám uznáte, že způsob, jakým jsem si potřebná zařízení opatřil, není důležitý. Pracuji tu na dvou velkých objevech, z nichž oba mají obrovský význam. Jeden dá lidstvu nesmírnou sílu — a ten druhý ho ochrání před záhubou…“

Velikášská slova mne nijak neohromila. Opět perpetuum mobile, vzpomněl jsem si na nešťastné vynálezce, s kterými se v poslední době roztrhl pytel.

„Vidím, že mi nevěříte. Ne, nejsem blázen, hned vás o tom přesvědčím. Mým prvním velkým úkolem je ovládnutí gravitace. Teoreticky jsem už problém vyřešil, v praxi se mi to ještě tak zcela nedaří.“

„A proč své pokusy neprovádíte ve výzkumném ústavu?“ namítal jsem. „Na tomto problému přece pracuje více vědců. Sám ho určitě nevyřešíte.“

„Znám zcela podrobně výsledky práce ostatních badatelů, vím naprosto přesně, čeho už v boji s gravitací dosáhli. Jdu jinou cestou. Objevil jsem už gravitační vlny, obdobné elektromagnetickým vlnám. A proč se svými výzkumy nejdu do ústavu? Nerad bych, aby mi někdo můj objev ukradl, aby se jiní nechlubili výsledky mé mnohaleté dřiny. S druhým objevem nemohu jít zatím na veřejnost především proto, že by ho mohl někdo zneužít proti lidstvu podobně jako atomovou pumu.“

Mlčel jsem. Uvědomoval jsem si, že další námitky by byly zbytečné. Bedlivě jsem pozoroval Pegase, který se vášnivě rozhovořil o boji s gravitací. Mluvil o problému, který jsem plně pochopil až daleko později. Dnes už vím, že právě zásluhou Pegase. Přesto, si tuto pasáž nejméně pamatuji, byl to nejsvětlejší bod našeho setkání.

„Pracujete s gravitací, jak je tedy možné, že se vám podařilo zachytit signály sovětské družice tak brzy?“ zeptal jsem se konečně. „Právě proto. Mám silný přijímač, na kterém si ověřuji souvislosti mezi elektromagnetickými a gravitačními vlnami. Zkoumám nejrůznější vlnové kmitočty. Na lovecké výpravě éterem jsem tenkrát náhodou zachytil hlášení o vypuštění družice s udáním vlnové délky. Zachytit signály, to už pro mne nebyl problém. Na vás jsem si vzpomněl rovněž zákonitě. Večer jsem zrovna dočetl vaši fantastickou povídku o umělých družicích Země.“ Podíval jsem se významně na hodinky.

„Ještě vás nemohu propustit,“ pochopil Pegas můj úmysl.

„Neseznámil jsem vás dosud s mým druhým hlavním objevem, který vám nabízím jako námět pro další fantastickou povídku.“ Uchopil mne za ruku. „Pojďte,“ zašeptal, jako by se obával, že ho někdo uslyší. Cítil jsem, jak se celý chvěje. „Promiňte, poněkud jsem se nechal strhnout velikostí svého objevu. Až pochopíte oč jde, strhne vás to taky. Troufám si říci, že na tyto historické chvíle do smrti nezapomenete…“

Měl pravdu, na Pegasovu laboratoř nezapomenu nikdy…

— Napíšu o tom, určitě napíšu — ne povídku, ale holou pravdu, myslil jsem si, když mě vedl ke stolu s řadou menších obrazovek. Otočil spínačem.

„Obyčejná průmyslová televize,“ řekl na vysvětlenou. „Dívejte se dobře. První obrazovka vlevo: pohled na Maltézské náměstí. Malou televizní kameru jsem skryl ve vikýři Nosticova paláce. Druhá obrazovka: celkový pohled na Nosticovu ulici. Třetí obrazovka: pohled na chodník proti našemu domu U dvou hrdliček. Zajímavé, co? Podívejte se, z Maltézského náměstí zabočil do naší uličky mladík. Ta dívka v tmavém koutě na něho určitě čeká. A teď dávejte dobrý pozor, redaktore,“ pozvedl Pegas hlas. „S tím mladíkem si trochu zacvičím. Poslechne mne jako Ferda tam nahoře.“ Doktor otáčel nějakými knoflíky. Nad našimi hlavami se ozvalo tiché bzučení. Čtvrtá obrazovka zachycovala teleobjektivem mládencův obličej. Pegas mi položil ruku na rameno.

„Sázím se s vámi, že až se mladík octne před naším domem, uchopí se za hlavu, zmateně se rozhlédne a zkoumavě se podívá na naši střechu. Vylekaná dívka přiběhne k němu a najednou se mu pokloní…“ Všechno se odehrálo tak, jak doktor předpověděl. Rozesmál se.

„Jak jste to dokázal?“ žasl jsem. Pegas se zhluboka nadechl a napřímil se, aby zdůraznil vážnost chvíle. „Dokáži působit na lidský mozek na dálku. Jsem ovšem teprve v začátcích. Ale cestu jsem již objevil.“

„A co je na konci této cesty? Proč to všechno děláte? Chcete snad vnucovat lidem své myšlenky?“

„Ano a ne, jak se to vezme. Chci lidem vnucovat způsob myšlení, ale ne svůj…“

Pegas měl v úmyslu pokračovat ve vysvětlování, ale já ho přerušil.

„Když už jste mi tolik prozradil, můžete mi říci, jak působíte na lidský mozek?“

„I tohle tajemství vám prozradím. Znáte tento přístroj?“ ukázal do rohu laboratoře.

„Myslím, že je to obyčejný encefalograf,“ řekl jsem při pohledu na obraz mozku, který svítil z velké obrazovky. „Výborně. Víte tedy, že encefalograf je jakýmsi televizorem mozku. Tohle totiž není běžný encefalograf. Nesleduje jenom bioelektrické proudy v mozkové kůře. Pomáhá mi zároveň číst myšlenky. Chcete to zkusit sám na sobě?“

Přikývl jsem. Pegas mi nasadil na hlavu jakousi kuklu s množstvím elektrod. Kresba mozku na obrazovce začala světélkovat. Zhasnul světlo. „Intenzívně myslete na něco určitého, na něco určitého,“ opakoval doktor.

„Perpetuum mobile, perpetuum mobile“, odříkával jsem si v duchu. Obrazovka s mozkem se rozkmitala živěji. Pegas si pozorně prohlédl křivku na záznamovém pásku.

„Myslíte si, že jsem blázen?“ řekl vyčítavě.

„Rozhodně ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Myslil jsem si, že jste génius…“

„Možná,“ zaváhal Pegas. „Blázen od genia nemá daleko, redaktore. Nebo naopak. Ale světla na obrazovce mi prozrazují, že teď lžete.“

Různobarevná světélka na obraze mozku se skutečně v jednom místě rozblikala jako na reklamním nápise sestaveném z postupně rozsvěcovaných žárovek.

„Odpouštím vám,“ řekl Pegas shovívavě. „Hlavně mne těší, že jsem vás přesvědčil. Můj encefalograf mi bezpečně prozradí nejen oblast mozku, která je momentálně v činnosti, ale přibližně i obsah myšlenek. Doufám, že tomu už věříte. Pokus končí,“ dodal stroze, sundal mi kuklu a rozsvítil. Byl jsem rád, že to mám již za sebou.

„Stále ještě nechápu, jak váš encefalograf souvisí s vašimi pokusy na živých lidech na ulici.

Mimochodem — uvědomujete si, že takovéto pokusy jsou naprosto nezákonné?“

„Redaktore, redaktore, měl jsem vás za moudřejšího. Zbytečně přece neudržuju všechno v naprosté tajnosti. A můj encefalograf? Postupuji prostě opačně než on, jdu opačnou cestou.

Zkoumám, jakou zákonitost mají bioelektrické proudy v mozkové kůře a jak je možno je ovlivnit zvenčí. Jak vidíte, daří se mi to…“