Vladimír Babula: Puls Nekonečna

„Doktor Pegas, ale na tom teď nezáleží. Počkejte, nezavěšujte, jde o důležitou věc. Poslechněte si.“ Ve sluchátku se ozvalo podivné pípaní. Pi pi pi pi…

„Zavěsil, mizera,“ ulevil jsem si nahlas. „Nezavěsil, jen poslouchejte,“ křičí někdo do vytrvalého pípání. „Víte co právě slyšíte? Signály z vesmíru, ano, skutečné signály z vesmíru. Jste jedním z prvních lidí na světě. Kteří je uslyšeli. Před chvílí jsem je zachytil. Vzpomněl jsem si na vás, mám rád vaše fantastické povídky…“

Spím ještě nebo bdím? Nebo si někdo dělá ze mne legraci? Ano, určitě je to kolega Franta, ten mívá takové nápady…

„Franto, nech toho už, poznal jsem tě. Máš to u mne schované — před dvěma hodinami jsem šel teprve spát! Já ti dám Pegase…“

„Omyl,“ směje se ten na druhé straně drátu. „Jsem skutečně doktor Pegas a signály z vesmíru jsou pravé. Poslechněte si ráno zprávy, vy fantasto.“

Zavěsil. Přes všechnu únavu jsem té noci už neusnul. V šest hodin jsem zapnul přijímač — a ustrnul jsem. „Včera 4. října 1957 byla v Sovětském svazu úspěšně vypuštěna první umělá družice naší Země…“

Vyskočil jsem z postele jako elektrizován. „Podle předběžných údajů dodala nosná raketa družici nutnou oběžnou rychlost asi 8000 metrů za vteřinu. Umělá družice nyní obíhá kolem Země v eliptické dráze a její let je možno pozorovat v paprscích vycházejícího a zapadajícího slunce. Družice je vybavena dvěma radiovysílači, které neustále vysílají rádiové signály, písmeno T morseovy abecedy…“

Právě takové signály mi pustil do sluchátka záhadný Pegas. Kdo to jen může být?

Náhle jsem si uvědomil, že podivnou náhodou jsem zaslechl nový výstřel Aurory, že jsem na vlastní uši slyšel signál kterým je zahájena obrovská bitva člověka o vesmír.

Člověk trhá okovy, které ho od věků držely při zemi. A já jsem toho svědkem, jsem toho současníkem.

Jak jsem tenkrát byl vděčen tajemnému Pegasovi! Pátral jsem po něm několik dnů, ale marně. Vědce takového jména nikdo neznal — a vědec to určitě byl, to jsem věděl. Kdo jiný by zachytil signály první družice dříve než přišla oficiální zpráva Tassu?

V rušných dnech redakční práce jsem na Pegase málem zapomněl.

Za necelý měsíc přišlo nové překvapení: na obloze se objevila další sovětská hvězda i s pokusným zvířetem. Redakce ožila novým vzruchem. Opět mi ve vzpomínkách vyvstal doktor Pegas. Skoro jsem litoval, že mi také tentokrát neoznámil příchod družice včas.

Blížily se vánoce. Zřejmě pod vlivem svátků míru a lásky k bližnímu, redakci začali častěji navštěvovat zneuznaní vynálezci. V onen kritický den přišel první vynálezce již v osm hodin ráno. Přinesl náčrtek perpetum mobile.

„Dokáži vám — a vlastně jsem už dokázal, že váš časopisnému pravdu, i když si jinak jeho serióznosti velmi cením,“ rozhorloval se. „Perpetuum mobile je možné. Tohle perpetuum (klepal nervózně na kresbu) určitě poběží.“

„A proč jste tedy nepostavil a rovnou nepředvedl?“ namítal jsem nesměle, poněvadž s tímto druhem vynálezců je třeba jednat opatrně. „Nemám na to finanční prostředky.“

„Dobrá,“ řekl jsem tenkrát. „Jsem ochoten s vámi uzavřít smlouvu o dílo, ve které se zavážu, že v případě úspěchu vašeho perpetum zaplatím vám pět tisíc korun. Jestliže do dvou měsíců váš vynález nepoběží, vyplatíte mi sto korun. Na takovou řádně podepsanou smlouvu si můžete vypůjčit. Souhlasíte?“

Souhlasil. Nepochopil moji škodolibost. Dokonce se obdivoval mé odvaze: pět tisíc proti stu…

Právě při podpisu zlomyslné smlouvy volala Eva. Dlouho jsem tenkrát nemohl pochopit, kdo mne vlastně volá. Naposledy jsme se viděli na naší společné promoci. Jako student jsem byl do ní opravdu zamilován. Jen jednou jsem jí to řekl, ale odbyla mne žertem.

„Láska? Dětská nemoc. Máme přece jiné starosti. Musíme přebudovat celý tento mizerný svět…“

Po promoci jsme odešli na různá pracoviště. Ona na Slovensko, kde pomáhala stavět nová sídliště — a já do redakce technického časopisu. Vyměnili jsme si ještě několik přátelských dopisů, jejichž intervaly se prodlužovaly aritmetickou řadou. Poslední dopis jsem dostal před čtyřmi lety. A najednou se ozvala. Prý je v Praze a chtěla by mne vidět.

Ujednali jsme si schůzku ve čtyři hodiny odpoledne na Karlově mostě.

Přiznám se, že jsem se na to setkání těšil. Ačkoliv to z redakce ke Karlovu mostu byl jen kousek, již o půl čtvrté jsem si natáhl svrchník. U dveří mne zastavil vytáhlý chlapík, připomínající Dona Quijota. Pod paží svíral velkou usmolenou roli.

„Odcházíte?“ zeptal se zbytečně. „Musím s vámi mluvit, nesu vám důležitou záležitost. Vynález, který změní dějiny lidstva“

„Perpetuum Mobile?“ zeptal jsem se ledově.

„Ne. Slyšel jste signály z vesmíru?“

— Pegas — blesklo mi hlavou.

„Můj vynález má pro lidstvo větší význam než umělé družice,“ pokračoval, než jsem se stačil vzpamatovat. Muž s voskově průsvitnou tváří se vrhl na kolena a jal se rozmotávat rozměrnou roli. Za chvilinku byla podlaha redakční místnosti pokryta počtverečkovaným papírem s podivnými klikyháky a značkami, které připomínali mapu.

„Stojíte nad mapou světa,“ prohlásil muž slavnostně. „Je to plán meteorologické války. Počasí je totiž nejúčinnější zbraň proti nepříteli. Okamžik, všechno vám podrobně vysvětlím. Nepřítele zaplavíme plískanicí, deštěm a bouří…“ Ještě dnes mám ten nepříjemný pocit, cítil jsem, jak se mi krev žene do hlavy. Před zoufalým výbuchem mne zachránil telefon.

Ozval se — doktor Pegas.

„Máte dnes večer volné okénko? Můžete mne navštívit tak kolem páté? Čekám vás. Mám pro vás jedinečný námět pro fantastickou povídku.“

„Ano, přijdu hned,“ řekl jsem spíše nebohému vynálezci. Který ještě klečel na papírech a nedočkavě se na mne díval.

„Hned to nepůjde, vrátím se domů až o půl páté. Napište si moji adresu: Malá Strana, Nosticova 5.“ Hypnotizován vynálezcem málem bych adresu zapomněl…

„Děkuji vám za pozvání,“ zakoktal jsem. „Těším se na shledanou. Nezapomeňte…“

Meteorologického vynálezce jsem poslal na krk kolegům do „konkurenčního“ časopisu. Snad získají jeho objevitelský talent pro něco rozumného.

Čím více se vzdaluji od rodné planety, tím živější jsou vzpomínky. V temnotách vesmíru, odloučen nekonečnem, všechno vidím daleko zřetelněji, než kdysi na Zemi. Jasně cítím vůni větru, který vanul po proudu Vltavy. I čpavou mlhu, zastírající výhled na Hrad.

„Nazdar, Honzo,“ uvítala mne Eva zcela samozřejmě. Zřejmě si oněch osm let odloučení proměnila v pouhý den. — Vynálezce — podivín — neodbytný, — vysvětluji jí nesouvisle.

„Není třeba se omlouvat,“ směje se Eva. „Nezměnil ses ani o milimetr. Už jednou jsem právě na tomhle místě na tebe čekala. Ale to nic. Procházím se tu už od oběda. Dokázala bych tu prochodit polovinu života. Myslím, že nikde na světě nevytvořil člověk tak krásné zákoutí, jako právě zde.“ — Také ses nezměnila, myslím si, ale mlčím. Vzpomínám si, jak mne vždy kamarádsky mile, a přece tak chladně odmítala. Zhluboka nadechuji syrový zimní opar. To z radosti, že mezi námi leží plných osm let zmoudření.