Vladimír Babula: Přátelé z Hadonoše

Letadlo vplulo do stratosféry, do věčné hvězdné noci. Rakety vyšlehly jasnějším plamenem, aby rychleji dopravily naše poutníky na druhou stranu obrovské koule, stojící pod nimi.

„Podívejte se, to přece není hvězda,“ přerušil mlčení Severson a ukázal na svítící bod, pohybující se po obloze. Pilot rozpačitě pokrčil rameny.

„Také jsem to zpozoroval, ale obrazovky jsou naprosto čisté — jako lilie. Podle nich je přece prostor před námi volný. Pokusíme se ještě…“

Nedořekl. Svítící bod se začal rychle zvětšovat. V několika okamžicích dostal podobu okřídlené koule.

Pilot prudce strhl řídící páku k sobě.

Lékařka vykřikla.

Severson vytřeštěnýma očima pozoroval obrovskou kouli, která se řítila prostorem přímo proti letadlu. Bleskurychle uchopil druhé řízení a zapnul boční trysky na plný chod.

Kolem řídící kabiny se mihla špička protáhlého křídla. Záhadné letadlo zmizelo za zády ohromených cestujících.

„Vraťme se, podíváme se na ně,“ vzpamatoval se Severson.

Pilot pomalu otočil letadlo, aby tryskami na zádi zmírnil let.

Obrovská koule se rychle vzdalovala.

„Raketový pohon na plné obrátky,“ vykřikl Severson a uchopil dalekohled. „Podívejte se, kolos se v několika místech otevřel…“

Pokračování dramatu bylo možno sledovat již pouhýma očima. Z velké koule se vyrojilo několik menších letadel s širokými křídly. Všechna letadla zamířila k Zemi. Paprskovitě se od sebe vzdalovala, Jako by chtěla obsáhnout celou zeměkouli.

„Sledujme jedno z nich — rychle — neztrácejme čas, ať nám neunikne!“ pobízel pilota Severson.

„Je vidět, že jste zkušený hvězdoplavec,“ poznamenal pilot, když se mu opět vrátil humor.

Pomocné letadlo neznámých tvarů se zřejmě nesnažilo uniknout pronásledovatelům. Po vstupu do atmosféry zmírnilo rychlost na minimum.

„Podíváme se, jak jsou vyzbrojeni,“ prohodil pilot a velkým obloukem obletěl letadlo.

„Zdá se, že podvozky nemají, asi přistanou na vodě,“ mínil Severson. „Pod námi je Indie. Zaveďte je do Bombaje. Mohou tam přistát na moři a my na břehu na letišti. Leťte napřed, možná pochopí, že jim ukazujeme cestu.“

Záhadní návštěvníci skutečně pochopili. Ještě než soudružka Bartošová stačila dokončit překvapující zprávu pro Světovou akademii, obě letadla přistála na indickém pobřeží.

Sotva letadlo zastavilo na letišti, Severson vyskočil rovnýma nohama na startovací plochu a pádil ke břehu. V posledním okamžiku naskočil na záchranný motorový člun, který se rozjížděl k nezvyklému návštěvníku.

„Jsou to návštěvníci z vesmíru,“ vysvětloval Severson cestou nedůvěřivé posádce.

„Nebo je to zase jeden z bláznivých nápadů našich astronautiků,“ namítal snědý muž v bílém plášti. „Kdo to kdy viděl, dát letadlu tak nemožný tvar? Vždyť vypadá spíše jako rejnok nebo platejs. Divím se, že se to už dávno neoctlo na dně moře…“

Asi třicet metrů před letadlem člun zastavil.

Severson se zatajeným dechem očekával, co se stane. Muž v bílém plášti nervosně poklepával na brašnu s pomůckami pro první pomoc.

Konečně se v plovoucím letadle objevil otvor. Do otvoru se postavil malý, něco přes metr vysoký človíček ve skafandru s neprůhlednou kuklou na hlavě. Zvedl obě ruce k obloze a opět je připažil. Tento pohyb opakoval několikrát.

Najednou se ozval lidský hlas. Vycházel z neznámého zdroje a z počátku byl nesrozumitelný. Za několik okamžiků se však vyjasnil v čistou angličtinu:

„Nebojte se nás, lidé na planetě Zemi. Přicházíme z vesmíru — Jako přátelé…“

Blíží se půlnoc. Celá laboratoř je osvětlena pouze stolní lampou, u které sedí zahloubaný vědec. Chvílemi si něco poznamenává do silného bloku…

Pojednou ho z myšlenek vytrhlo jemné zaklepání na okno. Zvedl hlavu a naslouchal.

Nové zaklepání, tentokrát o něco důraznější.

Vědec vstal, přistoupil k oknu a čekal. Za skleněnou tabulí se objevila vyhublá ruka a opět zaklepala.

Muž opatrně otevřel okno a zeptal se do tiché noci:

„Kdo je?“

„Já.“

„Kdo — já? Co tu hledáte teď pozdě v noci?“

„Jsem ubohý poutník z neznáma. Přišel jsem poprosit o doušek vody…“

„Okamžik — hned přijdu…“ Vědec rozsvítil světlo před domem a pomalu otevřel dveře. Na prahu stál hubený vysoký stařec s prořídlým šedivým plnovousem. Když spatřil vědce, radostně mu zazářily oči.

„Konečně jsem tě nalezl, chlapče…“

Vědec si ho podezíravě prohlížel.

„Kdo jste? Neznám vás.“

„Zda mne znáš či neznáš, na tom teď nezáleží. Hlavní věc je, že já tě znám. Znám vůbec mnoho věcí, o kterých vy lidé ani nesníte. Nepozveš mne dál? Jsem utrmácen dlouhou cestou. Přicházím zdaleka, opravdu zdaleka. Z nepředstavitelné dálky. Přicházím totiž z jiného světa, než je ten váš, lidský…“

— Asi se zbláznil, chudák, — pomyslel si vědec a pozval starce dovnitř. Rychle otevřel konservu a její obsah vyklopil na talíř.

„Posilněte se, hned vám bude líp. Přišel jste mne požádat o pomoc — jako lékaře? Neřekli vám dole ve městě, že mám dovolenou, abych tu mohl na samotě dokončit větší vědeckou práci? Nu — nevadí — trpícím pomohu vždycky…“

Stařec si ho zpytavě prohlížel.

„Vidím ti na očích, že mne máš za blázna. Nevěříš mi, že přicházím z jiného světa, není-liž pravda. Dokážu ti, že jsem obdařen docela jinými schopnostmi než vy lidé. Podivám se ti třeba na čelo a hned vím, že pomoc trpícím není tvůj první zájem. Vidíš — jsi překvapen, to dokazuje, že mám pravdu.“

„Jezte, dědečku, jistě jste cestou pořádně vyhladověl,“ pobízel vědec starce, nedbaje na jeho řeči.

„Neříkej mi dědečku, jsem mladší než ty. Chybí mi pouze elixír života, který máte vy lidé. V našem světě — vlastně v mém světě — se rychleji stárne než tu na Zemi. Můj svět je divočejší než váš… Ale vaše lidské jídlo chutná znamenitě — všechna čest,“ uklonil se obřadně. „Je to umělé jídlo, není-liž pravda? Vidíš, jak všechno vím! Vás lidi vůbec dobře znám. Jste přece jenom kouzelníci. Tak schopné lidi jsem ve svém království neměl. Já totiž — abys věděl, s kým máš tu čest — po mnoho let vládl stejně velikému světu, jako je vaše Země…“

„Kdo jste vlastně? Odkud přicházíte? Proč mi tu vyprávíte pohádky,“ zeptal se vědec nakvašeně.

Stařec odešel k oknu a ukázal na hvězdnou oblohu:

„Odtamtud přicházím, — divím se, že to dosud nevíš. Jak dlouho jsi už odtržený od světa?“ Sklonil se k televisoru a otočil knoflíkem……… Další letadlo se záhadnými návštěvníky přistálo u Nového Yorku,“ hovořil hlasatel. „Hlavní letadlo pluje čtyřicet kilometrů nad Zemí. Návštěvníci nesundali skafandry, takže nevíme, jaké mají obličeje. Všichni hovoří anglicky. Posádka letadla, které přistálo v Středozemním moři, požádala o dovolení navštívit Světovou akademii věd…“

Vědec se chytl za hlavu a vytřeštil na starce oči.

„Je to možné? Vy patříte k nim? Ale vždyť je to nesmysl. Jste přece člověk jako já — nemějte mne za blázna…“

„Jsem člověk jako ty — a přece nejsem — jak se to vezme,“ zasmál se stařec záhadně. „V každém případě přicházím z jiného světa, to mi věř…“