Vladimír Babula: Přátelé z Hadonoše

„Radím ti, s tím hlášením tolik nespěchej. Učiním to sám, až přijde čas. Mám velkou moc a mohl bych ti velmi uškodit. Vím o každém tvém hnutí, jsem prostě pánem tvého života. Chceš důkaz, že patřím k hostům z vesmíru? Podívej se.“ Stařec vytáhl z kapsy fotografii a podal ji lékaři.

„Jsem to já? Poznáváš mne? Výjimečně tu mám kuklu průhlednou. A ti ostatní kolem mne? Jsem sice o mnoho větší než oni, ale v přírodě to přece není nic zvláštního, že jeden roste víc než druhý. A krajina kolem nás určitě není vaše — pozemská, to uznáš. Takovéto rostliny u vás přece nerostou.

Nu — neztrácej tu se mnou drahocenný čas, Selenarctos čeká. A nezapomeň na má slova. Na shledanou.“ Lékař se vypotácel z místnosti.

Konvertoplan [1] Konvertoplan je letadlo, které sdružuje výhody helikoptéry (vrtulníku) a normálního letadla. Konvertoplan tedy startuje ve svislé, vertikální poloze, takže nepotřebuje rozjezdovou plochu letiště. Ve vzduchu se konvertoplan otočí do vodorovné polohy a pokračuje o letu jako normální vrtulové nebo tryskové letadlo. Nemá tedy nevýhodu helikoptér, které jsou při letu pomalé. Když konvertoplan přistává, otáčí se opět do svislé polohy a spouští se pozpátku na zem. A právě v tomto okamžiku je zachycen konvertoplan na obálce minulého čísla (titulní ilustrace v e-booku). V textu, na počátku 1. kapitoly, se používá českého názvu pro konvertoplan — tryskový vrtulník. rychle stoupal do výše. Svítalo.

Údolí a průsmyky ležely dosud na dně mléčného moře. Z ranní mlhy vystupovaly pouze velebné vrcholky Střechy světa — sluncem ozářený jiskřící Mount Everest, bělostný Gaurišankar a vznešená Kančindžinga.

Drsná krása věčných ledovců a rozervaných skal dnes Lykurgose nezajímala. V myšlenkách byl stále ještě ve svém horském sídle, u záhadného starce.

V průrvách mezi skalními štíty zasvítila hladina řeky Cang-po.

„Jsme na místě, pod námi je Khanba-Dsong,“ hlásil pilot. Lékař mlčky přikývl a připoutal se.

Konvertoplan zaujal svislou polohu a pomalu klesal k bílému městu v horském údolí. Zamířil k mohutnému starobylému hradu, jenž byl kdysi klášterem, a dosedl na označenou plošinu pod hradbami.

„Jsem rád, že přicházíte,“ uvítal Lykurgose muž, který ho v noci pozval. „Se Selenarctem je to vážnější, než jsem se domníval. K ránu se uklidnil, ale stal se úplně netečným k okolí. Teplota stále klesá, puls ochabuje. Obávám se, že skutečně nastává konec. Volal jsem již doktorku Bartošovou…“

Muži spěšně vystoupili po starobylých klášterních schodech a vešli do hradu.

Selenarctos ležel na loži s nebesy v nevelkém, bohatě vyzdobeném sále. Když spatřil příchozí, jeho krásná ušlechtilá tvář ožila.

„Odpusťte pošetilému starci, že ho nalézáte zde, uprostřed nádhery minulosti,“ usmál se na Lykurgose. „Každý máme svoji slabost, každý je nějak minulosti zavázán. V dětství jsem toužil žít v těchto místech. Pravda, později, po osvobození jsem si žil mnohem lépe než kdysi lámové — ale teď chci zde zemřít. Na sklonku života se člověk vrací do dětství.“

„Bolí vás něco, máte nějaké přání?“ zeptal se Lykurgos stísněně.

„Neplačte nade mnou. Nechcete přece, abych žil věčně. Žil jsem krásně a dosti dlouho, abych teď mohl v klidu dohořet jako svíce. Umírání je těžké jenom pro toho, kdo musí odejít dříve, než chtěl. Já chci odejít. Před chvílí jsem se tomu sice ještě bránil — cítil jsem v žilách dosti sil — ale teď už vím, že svíce dohořívá. Bez smrti by nebylo života. Pro toho, kdo ví, že jeho děti žijí šťastně, není smrt těžká. Žije dál ve svých dětech. A mými dětmi jste vy všichni, celé lidstvo.“ Oba lékaři stáli tiše u jeho lože.

Zrak starce zalétl k oknu na panorama horských štítů.

„Můj otec i já jsme byli ubohými kuli, otroky bez ceny,“ řekl tiše po chvíli. „Sahibům — bílým pánům — a našim hnědým pánům v tomto klášteře jsme dělali nosiče. Já i můj otec jsme mnohokrát jako nosiči nasazovali život ve výpravách na vrcholky světa. Můj otec při jedné takové výpravě zahynul — jako bezejmenný hrdina. Anglickým pánům, které doprovázel, byl postaven pomník… Říkali nám Himálajští tygři, pro naši odvahu a vytrvalost.

Nechápal jsem tenkrát, proč sahibové porušují klid bohů na vrcholcích. Proč vstupují do říše lavin a věčného ledu? Hledají tam snad poklad?

Otec na mé otázky odpovídal prostě: ‚Ptát se — na to nemáme právo. Když cesta skončí, dostaneme od sahibů peníze. Slíbili jsme jim věrně sloužit a doprovázet je všude, kam nám přikáží. Pomodli se, abychom se vrátili zdrávi…‘ Z kuliů se stali lidé — a lidé zvítězili i nad vrcholky světa. Do nenávratna zahnali letní i zimní monsuny, údolí v horách proměnili v ráj. Važte si děti, tohoto ráje. Zachovejte ho neporušený svým dětem.“

Stařec odvrátil zrak od okna, zavřel oči a zůstal nehybně ležet.

„Proč jste pozval právě mne?“ zašeptal Lykurgos.

„Důvěra uzdravuje,“ odpověděl tiše stařec, aniž otevřel oči.

Lékaři vyvstaly na čele studené kapky potu. Přistoupil k starci a opatrně mu položil ruku na hrudník. Posunkem ruky naznačil, že srdce utichá.

„Zavolám akademii,“ řekl doktor Pasang sotva slyšitelně a po špičkách odcházel ke dveřím.

Lykurgos zoufale sepjal ruce.

„Nenechávejte mne tu samotného…“

Ve dveřích se objevila doktorka Bartošová a za ní president akademie s několika dalšími muži a ženami.

„Konec,“ zašeptal Pasang.

Lykurgos se chytl za hlavu a vyběhl ze sálu.

Selenarctos otevřel oči. Nehybné tváře mu na okamžik zjasněly sotva znatelným úsměvem.

„Byli jste — na mne hodní — děkuji — vám. Žijte tu v lásce — a — míru,“ vydechl těžce a hlava mu klesla na stranu…

„Tys ho zabil,“ vykřikl záhadný stařec, když Lykurgos vstoupil do pracovny.

„Proč bych ho zabíjel, pro boha živého?“ zasténal lékař. Doklopýtal se ke křeslu a sesul se. „Proč mne pronásledujete? Proč mne doháníte k šílenství? Co jsem vám udělal, čím jsem vám ublížil?“

„Já také kdysi zabíjel — a nevěděl jsem proč,“ pokračoval stařec neúprosně. „Také jsem byl za to dohnán k šílenství. Život je neúprosný — u vás na Zemi stejně jako kdekoliv ve vesmíru.

Ty trpíš — a sedíš si tu pohodlně v křesle, máš dostatek jídla a spáváš pod střechou v teple. Já trpěl jako zvíře…“

Stařec si přisunul křeslo blíže k Lykurgovi a zadíval se mu upřeně do očí.

„Poslechni si jen, jak já trpěl. Snad potom sneseš svoji bolest lépe.“

„Na svých cestách po vesmírných dálkách zastavili jsme se jednou na neznámé planetě, kterou jsme nazvali — podle vaší lidské řeči — Gamma.

Na Gammě byly dobré životní podmínky. Postavili jsme si tam pohodlné obydlí a pomalu jsme se připravovali na další pouť vesmírem. Šťastný život netrval však dlouho. Nastalo údobí katastrof, které prožívají planety často. Moji soukmenovci odlétli a já vlastní vinou zůstal na Gammě sám, opuštěn, bez jakékoliv naděje na záchranu. A naděje ulehčuje i smrt — sám to víš nejlépe…

První noc ve věčné opuštěnosti byla dvojnásob strašná.

Váš pozemský geolog řekne suše vědecky: Nerovnosti zemského povrchu, mořské hlubiny i tvary povrchu pevnin vznikly silami různého původu. Jedna skupina sil má původ v zemském nitru… Nejstarším projevem endogenních sil v geohistorii, kterým vznikly různé tvary zemského povrchu, je činnost sopečná. Projevuje se vystupováním magmatu blíž k povrchu nebo až na povrch.