Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

Pohyby horských masivů ustaly, sopky pohasly. Nitro planety se vybouřilo a teď odpočívalo. Na jak dlouho, o tom jsem pochopitelně neměl ani tušení.

Také počasí se zlepšilo. Temný kouř se rozplynul a ovzduší se očistilo od popelného prachu.

Z příjemného klidu mne vyrušil pouze ještěr, který dostal chuť na listy keře, pod kterým jsem odpočíval. Nahnal mi trochu strachu, ale jinak se nic nestalo.

Rány na těle se kupodivu rychle hojily a zasychaly. Jak vy lidé říkáte, brzy jsem se z nejhoršího vylízal.

Opustil jsem své doupě a pomalu putoval do hor, do rokle, kde jsem v zoufalství a záchvatu strachu zapomněl svůj jediný majetek: vysilač, který ještě ke všemu nefungoval, přijímač, bednu s konzervami, několik knih a hlavně — gumový člun a skafandr. Srdce se mi svíralo úzkostí, v jakém stavu opuštěné věci naleznu a zda je vůbec naleznu. Bez nich by se vyhlídky na udržení holého života zmenšily na minimum.

Čím výš jsem stoupal, tím širší byl rozhled. Zdá se ti to snad samozřejmé, ale mne to překvapovalo. Divil jsem se, kam se poděly hory, které pode mnou vyrostly, když jsem ležel v bezvědomí. Zdálo se mi, že se opět vyrovnaly v rovinu, jako by je vyválcoval obrovský válec. Mlžný opar, který se válel pod horami, nedovolil prohlédnout si rovinu důkladně. Teprve když záře obou sluncí mlhy rozehnala, poznal jsem tvrdou skutečnost: kol dokola se rozkládalo moře, poseté mnoha drobnými ostrůvky. Kopce, které se na kratičký čas pozvedly k obloze, propadly se zpět a vytvořily zvrásněné dno nového moře.

Jsou tyto hory v některém místě spojeny s pevninou, nebo se staly opuštěným ostrovem? To byla otázka, na kterou jsem si zatím nemohl dát odpověď. Jsem-li. skutečně na ostrově, pak bez člunu se odtud nikdy nedostanu. Dříví je na Gammě těžší než voda, takže na stavbu člunu není ani pomyšlení. A bez konzerv tu rovněž zahynu…

Obava o osud věcí, ukrytých v rokli, hnala mne stále nahoru.

Po několika hodinách výstupu jsem narazil na vážnou překážku — na tuhnoucí proudy lávy. Musel jsem je obcházet, čímž se mi cesta neustále prodlužovala.

V některých místech byly výrony lávy tak mohutné, že úplně změnily ráz krajiny a já brzy ztratil orientaci. Musel jsem se velký kus vrátit zpět až k houštinám a pralesům a zásobit se sladkými plody, které mi nahrazovaly nejen jídlo, ale také nezbytnou vodu, o kterou je v horách nouze.

Nejméně deset dnů jsem bloudil stržemi a soutěskami, po stráních a náhorních rovinách. O horolezectví dnes už nemohu ani slyšet, to mi věř, chlapče.

Konečně jsem dorazil k roklině, kterou jsem tak dlouho hledal. Obě slunce byla již za obzorem. Nad hlavou mi blikotaly hvězdičky.

Když jsem se přiblížil k vchodu do rokle, zdálo se mi, že v ní něco hoří. Prozrazovala to světla, která poletovala po protější stěně.

Dech se mi zarazil v prsou. Moje věci! Blesklo mi hlavou. Bez rozmyslu vřítil jsem se mezi skalní stěny. Hned jsem se však zarazil.

Uprostřed rokle plápolala pravidelně seřazená hranice dříví a kolem ní seděli — tvorové podobní nám…“

Záhadní tvorové, sedící kolem ohně, mne na štěstí nezpozorovali. Byl jsem ještě příliš vzdálen — dělila nás úzká klikatá soutěska. Přikrčil jsem se ke skalní stěně a opatrně se plížil do nitra rokle. Měl jsem sice z neznámých tvorů strach — to se přiznám — ale ještě více jsem se obával o věci, ukryté v rokli.

Postup byl stále obtížnější. Nakonec jsem se musel plazit mezi rozházenými balvany po břiše.

Tvorové, kteří až dosud seděli mlčky jako sochy se skloněnými hlavami, náhle znervosněli. Ohlédli se a jeden z nich táhle zapískal.

Mráz mi přejel po zádech. Křečovitě jsem se přitlačil k balvanu a zatajil jsem dech — v bláhovém domnění, že se tak lépe stanu nepozorovatelným.

Minula minuta, pomalu se odvlekla další — ve strachu se čas prodlužuje — a stále se nic nedělo. Jen oheň občas zapraskal a ozvěna mu několikrát odpověděla.

Dodal jsem si konečně odvahy a opatrně jsem se podíval na tábořiště. Oheň vesele plápolal, ale kameny, rozestavěné do kruhu kolem něj — byly prázdné. Tvorové zmizeli.

Kudy mohli odejít? Věděl jsem docela určitě, že rokle je přístupná jedině soutěskou, ve které jsem ležel za balvanem. A kolem mne určitě nikdo nešel, to bych ho musel vidět nebo alespoň slyšet.

Tektonické poruchy — blesklo mi náhle hlavou. Při pohybech horských masivů praskla asi stěna rokle a tvorové prchli nově vzniklou škvírou.

Vstal jsem a celé doupě jsem důkladně prohledal. Srdce mi radostí poskočilo v těle. V matně osvětleném koutě jsem spatřil svůj vysilač. Opodál ležely rozházené knihy a konzervy — a nad nimi na skalním útesu visel — gumový člun…

Byl jsem tak nadšen, že jsem úplně zapomněl na opatrnost. Svůj drahocenný majetek jsem snesl na hromadu a jednotlivé předměty jsem hladil a ohmatával jako šílený.

Když jsem se konečně vrátil v myšlenkách opět do skutečnosti, při pohledu na strmé, příšerně osvětlené stěny rokle mně strach znovu sevřel hrdlo.

Neznámí tvorové se možná skryli v puklině a teď mne pozorují — a číhají na nestřežený okamžik, aby se vetřelce zbavili.

Chtěl jsem vstát a uprchnout, ale nohy mne prostě neposlechly.

Do strachu se vmísila další duševní trýzeň — strašlivý pocit opuštěnosti a ubohosti. Lidé, ke kterým patřím a kteří mne tu nevědomky opustili, žijí biliony kilometrů odtud, u hvězdy, která bliká právě nad mou hlavou.

Zhroutil jsem se na hromadu knih a konserv a křečovitě se rozplakal. Bezmocně jsem se odevzdal osudu. V tom okamžiku mně bylo docela jedno, zda neznámí tvorové přijdou a zabijí mne. Naopak — přál jsem si to. Rval jsem si vlasy a hlasitě proklínal sebe a celý vesmír.

Záchvat zoufalství mne k smrti vyčerpal. Ani nevím, kdy a jak jsem usnul.

Probudil jsem se až ráno. Pršelo. Zima mnou třásla, v hlavě mi hučelo a všechny nervy na spáncích se bouřily bolestí.

Déšť se rychle měnil v liják. Doplazil jsem se pod skalní převis a tupě zíral na mokré lesknoucí se konservy.

Uprostřed rokle se brzy vytvořila kaluž kalné vody, která se stále zvětšovala. Můj jediný majetek, na kterém závisel život, octl se v nebezpečí. To mne vzpamatovalo.

Vstal jsem a vrávoravým krokem se vrátil ke konservám. Jednu z nich jsem otevřel a pustil se do jídla. Dešťová voda dodávala jídlu nepříjemnou příchuť síry, ale toho jsem nedbal.

Když jsem se posilnil, přenesl jsem všechny věci pod skalní převis, abych je uchránil před hustým, téměř neprůhledným deštěm.

Hladina vody uprostřed rokle však neustále stoupala. Brzy se přiblížila k mé skrýši. Místy dosahovala až ke kolmé stěně, čímž mně znemožnila ústup z rokle po souši. Uchopil jsem proto gumový člun a snažil se ho rychle nafouknout, abych na něm mohl uniknout vzrůstajícímu nebezpečí. Ať jsem se namáhal sebevíc a plíce nadýmal až k prasknutí, člun tvrdohlavě zůstával splasklý. Nemohl jsem to pochopit. I kdyby byl někde roztržený, plastická hmota ukrytá uvnitř by ho ihned automaticky scelila. Tak jsou přece vybaveny všechny gumové čluny.

Při důkladné prohlídce jsem však objevil trhlinu — a nescelenou. Na dlouhé úvahy již nezbýval čas. Voda začínala zaplavovat konservy, ležící na okraji hromady.

Splasklý člun jsem rozprostřel na jediný kousek suché země, který mi zbyl, naházel na něj drahocenné předměty — a z člunu vytvořil jsem tak jakousi nůši. Byla pořádně těžká, ale strach mi tentokrát dodal síly. Nadhodil jsem si nůši na záda a po pás ve vodě jsem se brodil těsně podle skalní stěny, kde nově vzniklé jezírko nebylo tak hluboké.