Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

V soutěsce mně podrážel nohy prudký pěnící se a. hučící proud, kterým se snažila voda uniknout z rokle.

Klopýtal jsem a těžce se zvedal — a hlouběji v soutěsce jsem narážel hlavou na skály, protože sem denní světlo pro hustý déšť a mlhu neproniklo.

Sotva jsem unikl rozpoutanému živlu v soutěsce a octl se na volné horské stráni, bezvládně jsem klesl k zemi. Proudy vody, padající s nebe, příjemně ochlazovaly rozpálené tělo.

S vypětím posledních sil jsem rozbalil nůši a otevřel konservu. Jedl jsem bez chuti a bez pocitu hladu, čistě z příkazu rozumu, který mne varoval, že bez jídla zahynu.

Déšť ustal až k večeru. Mlhy, zrudlé září červeného slunce, se protrhly.

Vytřeštil jsem oči hrůzou. Několik set metrů pode mnou se rozkládalo — moře. Usilovně jsem se snažil otupělý mozek přinutit k činnosti.

Jsem přece vysoko v horách — nejméně tři tisíce metrů nad mořem. Hladina moře přece nemohla vystoupit tak vysoko, i kdyby po celý rok lilo jak z konve.

Či snad se mi popletl rozum a dostal jsem vidiny? Mám snad halucinace?

Protřel jsem si oči a znovu se podíval dolů.

Ne — nemůže to být sen ani vidina, zrak mne neklame. Moře vystoupilo až k horským štítům.

Nebo snad hory klesly do nitra planety? — blesklo mi hlavou. Ano — to je jediné vysvětlení, v tak obrovských geologických změnách nijak překvapivé.

To ovšem znamená, že pokles horstva může stále ještě pokračovat. Že nakonec zmizí i se mnou na dně zákeřného moře…

Bedlivě jsem sledoval místa, kde se hladina stýkala s horskými stráněmi. Zuřil tam prudký příboj, takže jsem nemohl odhadnout, zda hladina stoupá nebo ne.

Nevědomky jsem sáhl po člunu. Ihned jsem si však uvědomil, že je protržen. Ostatně — i kdyby, byl v pořádku, v tak prudkém příboji bych stejně odplout nemohl…

Obě velká slunce zapadla — bezútěšnou krajinu zahalila tma. Jen malinké červené slunce, připomínající spíše velkou hvězdu, třepotalo se nízko nad obzorem a na neklidné hladině vykreslovalo blikotající šňůru krvavých světýlek.

Znovu mne přepadl pocit bezmocnosti. Jako váš pštros v nebezpečí zahrabal jsem hlavu do hromady konserv a knih, přikryl se gumovým člunem a zanedlouho usnul…“

Stařec se odmlčel.

Lékař se zhluboka nadechl, jako by se probral z těžkého snu:

„Máte pravdu, stařečku, něco tak strašného jsem opravdu neprožil. Skoro si to ani nedovedu představit. Ale teď jste již zase mezi svými — a na návštěvě u nás na Zemi, u nejlepších přátel. Nač vzpomínat na to nejhorší…“

Stařec odmítavě mávl rukou:

„Ne — nechci zapomenout, hochu. A právě ty musíš poznat celé mé utrpení. Právě ty… Dnes ti dávám volno. Je čas k večeři a ke spánku. Zítra budeme pokračovat…“

Lékař zmateně sklopil oči a chvějící se rukou si přejel po čele.

„Volala mne akademie, mám hned navštívit presidenta,“ uvítal ráno lékař starce. „Nezlobte se na mne, Že vás na nějaký čas opustím. Můj domácí pořádek jste už poznal natolik, že se tu vyznáte i beze mne.“

Stařec se zpytavě podíval na lékaře a uchopil ho za ruku.

„Nemysli si, Lykurgosi, že máš před sebou malého chlapce, kterého jen tak snadno ošidíš. Nikam tě nepustím. Vím dobře, že jdeš mou návštěvu ohlásit, aby ses mne zbavil. Upozorňuji tě, že vládnu netušeně velkou mocí. Žije-li se ti dobře ve zdravé kůži, zůstaň zatím raději zde. Celou záležitost s akademií je možno vyřídit televisně. Až přijde čas, představím se vašemu lidstvu sám. Dřív to však nebude, než splním tajný úkol…“

Doktor Lykurgos si resignovaně sedl do křesla, hlavu si opřel o ruku a zavřel oči.

„Jak vidím, jsi dobře připraven na další lekci,“ usmál se jizlivě stařec. „Kde jsme včera přestali? Aha, už vím. Spím teď na horském svahu, nad hlavou mám nedávno utichlé sopky a pod nohama stoupající moře. Spím však klidně — sen je kouzelná věc. Zdá se mi o dívce, kterou jsem kdysi miloval a která milovala mne. Procházím se s ní v rozkvetlých sadech, ptáci radostně zpívají na oslavu jara a někde v dáli zpívá skupina mladých lidi.

‚Odpočinu si tady, běž zatím dál, dohoním tě,‘ šeptá mi dívka a uléhá do svěží vonící trávy. Ihned usíná. Ve spánku se tak spokojeně usmívá….

Jdu tedy dál. Náhle se ocitám v pustých krajinách planety Gammy. Jsem sám, docela sám… A přece ne. Proti mně jdou tři lidé. Vesele se baví, jako by mne dosud nezpozorovali.

Znám je všechny tři. Volám na ně jejich jmény… Už mne uslyšeli. Přicházejí ke mně a mlčky si mě prohlížejí.

‚Co po nás chceš?‘ ptá se ten nejstarší.

‚Uzavřít přátelství, nemohu tu žít tak sám…‘

‚Přátelství?‘ diví se muž. ‚Ty a přátelství?‘

‚Ano, chci žít s lidmi, chci žít s člověkem, jakým jsem sám,‘ volám zoufale.

‚Chceš žít s lidmi,‘ chechtá se muž. ‚Ale žádní tu nejsou. Nás jsi přece zabil…‘

Otočím se a bezhlavě prchám. Těsně za patami mi skřehotá příšerný smích šílence.

Najednou se ocitám v náruči matky. Hladí mě po vlasech a tiše konejší. Jsem opět malým chlapcem. Vypláču se a vesele se rozběhnu mezi děti, skotačící na hřišti. Pestře pomalovaný malý kolotoč radostně tančí valčík, na malé lokomotivě mává mi na pozdrav ještě menší strojvedoucí. Usměvavá holčička s dolíčky ve tvářích mi dává kytičku fialek a já jí za to tisknu do náruče velikou plachetnici, kterou jsem si sám vyrobil.

Do tváře se mi opřel studený vítr. Zahvízdal a v jediném okamžiku odnesl do nedohledna holčičku i kolotoč a malý vlak.

Proč přišel ten ledový vítr? Vždyť je jaro?

Otvírám oči, probouzím se. Ledový vítr skutečně vane. Přede mnou — nekonečné moře s tisíci pustými ostrůvky…

Otřásl jsem se zimou i hrůzou. Z růžového sna — přímo do děsivé skutečnosti…

Pohlédl jsem na modrozelenou těžkou oblohu a vykřikl jsem úzkostí. Ač byla tak vysoko, připadala mi jako těsná klec, svírající mé srdce. Čím nekonečnější prostory, tím horším jsou vězením, jsi-li odsouzen žít sám, bez stisku ruky, bez zvuku lidského hlasu, bez objetí.

Všechno mně najednou připadalo k smíchu — já sám, hromádky věcí kolem mne, gumový člun — i nevraživé moře kolem dokola. Začal jsem se hlasitě smát, znovu a znovu jsem vybuchoval v záchvatech smíchu.

Zešílel jsem, řekl jsem si s hrůzou, když jsem se opět uklidnil. Uchopil jsem přijímač a zoufale se snažil zachytit lidský hlas. Po mnoha marných pokusech se konečně ozvala hudba, Beethovenova Pathetická sonáta…“

„Vy znáte naši hudbu?“ zeptal se Lykurgos překvapeně.

Stařec se odmlčel a dlouze se zadíval na lékaře.

„Znám,“ řekl za chvíli. „Často jsem poslouchal vaše pořady v rozhlase. A právě Pathetická se mně nejhlouběji vryla do vzpomínek. Jak hluboce tenkrát na mne zapůsobila. Nejprve mi rozryla srdce ještě víc — pak ale mi dala novou silu do boje s osudem…

Potěšen hudbou inteligentních tvorů, začal jsem přemýšlet o situaci, ve které se nalézám. Nejprve bylo nutno rozřešit dva problémy: zjistit, zda je horstvo spojeno s pevninou — a spravit gumový člun.

Veškerý svůj majetek jsem uložil mezi balvany a pustil jsem se na nejbližší vrcholek. Byl to kužel odpočívající sopky. Z hlavního kráteru unikal pouze bílý dým. Z malých bočních kráterů však stále ještě pramenily zlaté potůčky žhavé lávy.