Vladimír Babula: Planeta tří sluncí

„Hurá!“ zvolali všichni u televisorů, jako by se předem smluvili.

Vtom se celé letadlo zatřáslo a kabinami se ozvala mohutná rána. Všichni vyletěli z křesel a prudce narazili na stěnu. Odstředivá síla za okamžik prozradila, že Paprsek se dostal do rotačního pohybu.

První se vzpamatoval Čan-su. S námahou se doplazil k telefonu a stiskl knoflík.

„Telefon je bez proudu!“ vykřikl. „Rychle do skafandrů, Paprsek je poškozen!“

Wroclawski si rychle natáhl kaučukový oblek a rozeběhl se hlavní šachtou k řídicí kabině.

Čan-su ho následoval. Uprostřed šachty se však obrátil a dal se opačným směrem. Musí se přesvědčit, co se stalo s elektrárnou. Bez proudu by bylo letadlo bezmocné…

Otevřel zajišťovací dveře před vstupem do atomové elektrárny a ztrnule zůstal stát. Obrovským zubatě protrženým otvorem dívala se na něho hvězdná obloha. Z celé elektrárny zůstaly jenom trosky.

Skladiště pohonné hmoty a potravin bylo zničeno.

Čan-su se vrátil do šachty a pečlivě za sebou zasunul obojí dveře, aby neunikal z letadla vzduch. Pak se rozběhl přímo do hlavní kabiny.

„Přístroje nefungují,“ uvítal ho zoufalý Wroclawski.

„Zapněte náhradní plynové rakety. Je třeba letadlo vyrovnat!“

„Sláva, akumulátory jsou v pořádku!“ zvolal Wroclawski a hned je zapojil k pomocnému vysílači.

Čan-su mu vzal mikrofon z rukou.

„Nezlobte se, ale nutně musím mluvit s Navrátilem… Haló, slyšíte mne? Zde Paprsek. Oznamuji vám smutnou zprávu. Letadlo je poškozeno. Nevíme ještě, co se stalo. Asi meteor… Atomová elektrárna je zničena, rovněž tak obě spodní skladiště…“

Právě, když Navrátil zaslechl zoufalé volání, plováky Šipky se dotkly hladiny moře. Průzkumné letadlo přistávalo…

„U aparátu Navrátil. Slyšíte nás na Paprsku? Přepínám na příjem.“

„Zde Paprsek. U aparátu Čan-su. Slyšíme vás dobře. Nouzová vysílačka pracuje bezvadně. Hlásíme vám radostnou zprávu: pomocí náhradních raket jsme letadlo uvedli do normálního stavu, takže nám nehrozí nebezpečí zřícení. Jsme všichni zdrávi.“

„Tím jste nás nejvíce potěšili. U nás je také vše v pořádku. Šipka přistála na moři bez jediné nehody. Nyní plujeme po hladině směrem k pevnině. Počasí máme krásné. Nad hlavou nám svítí dvě slunce a od břehu fouká slabý větřík. Zjistili jste již, jak dalece je Paprsek poškozen?“

„Všechny škody dosud neznáme, byli jsme příliš zaměstnáni vyrovnáváním letu. Jedno je však naprosto jisté: nárazem meteoru je Paprsek natolik zničen, že na zpáteční dlouhou cestu mezihvězdným prostorem není ani pomyšlení …“

Akademik Navrátil zbledl. Také profesor Madarázs, Svozilová a ostatní členové posádky zůstali jako zařezaní.

„To tedy znamená …“ vydechl Navrátil — a rychle dodal: „že jsme na planetě Kvartě navždycky uvězněni. Stali jsme se Robinsony v neznámé sluneční soustavě …“

„Ano, musíme se pravdě podívat zpříma do očí,“ řekl Čan-su. „Na štěstí nám zůstávají ještě dvě pomocná raketová letadla — Šipka a Vlaštovka. Nejsou sice schopná překonat obrovskou vzdálenost z Alfy Centauri k našemu Slunci, ale umožní nám volný pohyb mezi planetami této sluneční soustavy …“

Pozornost členů posádky Šipky se náhle obrátila k služebnímu televisoru. Na obrazovce se totiž objevila tvář akademičky Molodinové:

„Zde posádka Vlaštovky. Konečně jsme s vámi navázali spojení. Co se děje? Po celé tři hodiny vás marně voláme. Právě jsme obletěli planetu Kvintu. Nalezli jsme na ní jen nejnižší formy života. Atmosféra je pro člověka nedýchatelná. Na ozářených místech je příliš vysoká teplota — a na noční straně velké mrazy. Kvinta je tedy neobyvatelná. Jak vypadá život na Kvartě? Nalezli jste na ní vyšší tvory, podobné lidem?“

Navrátil se nutil do úsměvu.

„Zatím jsme zjistili, že vyšší formy života se na Kvartě nedají vyloučit. Před chvílí jsme totiž přistáli na moři a plujeme ke břehu. Dalekohledem jsme zjistili, že je pokryt bujnou vegetací. Co se v ní skrývá, dosud nevidíme.“

„Děkujeme za radostné zprávy. Vracíme se k Paprsku. Na shledanou na Kvartě …“

„Škoda, že je čeká tak nemilé překvapení,“ povzdychl si Navrátil. „Jedinou naší nadějí je opravdu už jen Kvarta.“

„Opravdu jedinou, protože většina zásob je zničena,“ dodal Čan-su. „Podle hrubého odhadu nezbylo nám více potravin, než na dva měsíce … Přejeme vám proto hodně zdaru na první průzkumné cestě …“

Šipka se mírně pohoupávala na svých plovácích. Břeh se již přiblížil na dohled pouhým okem. Nad moře se skláněly divoké skály zaoblených tvarů, které zabraňovaly přistání. Nad nimi na dlouhé náhorní rovině rostly nízké stromy se silnými šupinatými kmeny a velkými listy.

Čím více se letadlo blížilo k pevnině, tím opatrněji se pohybovalo vpřed. Gruber neustále ultrazvukovým aparátem přeměřoval hloubku, aby se Šipka mohla včas vyhnout úskalím, skrytým pod hladinou moře.

„Teplota ovzduší?“ zeptal se Navrátil.

„38 stupňů Celsia,“ hlásil za okamžik Madarázs.

„Pěkně děkuju,“ ušklíbl se Kraus. „Zima nám tu nebude.“

„Také zkoušky na radioaktivitu dopadly dobře,“ oznámila Svozilová, aniž pozvedla hlavu od obrazovek detektoru.

„A rozbor mořské vody?“

„Podle předběžného zjištění obsahuje soli, sírany a chloridy, podobně jako mořská voda na Zemi. Zde má však o něco málo větší specifickou váhu — 1,2. Je velmi pravděpodobné, že obsahuje těžký vodík.“

„To by bylo pro nás velmi výhodné… A zkouška vzduchu, soudruhu Cahéne?“

„Zatím jsem nezjistil nejmenší stopy po jedovatých výparech.“

„Přesto bude nejlépe, když vystoupíme na břeh ve skafandrech. Zkoušky bude třeba několikrát opakovat. Nalézáme se v naprosto neznámém prostředí, a nevíme …“

„Podívejte se, podívejte se,“ zvolal najednou Madarázs a zamával nad hlavou mokrým svitkem filmu, který právě vytáhl z ustalovače. Film natáhl proti oknu, kterým vnikalo jasné sluneční světlo. „Tohle jsou právě záběry z neozářené polokoule Kvarty …“

Jeden po druhém si s napětím prohlížel snímky. Mlčeli.

„Vždyť na nich není nic zvláštního,“ řekl konečně Navrátil zklamaně.

„Že ne? Podívejte se tedy přes lupu …“

„Světla!“ zvolala překvapeně Svozilová. „To jsou určitě světla myslících tvorů. Já to stále tvrdila, že zde nalezneme lidi.“

„Jen se tak neukvapujte, dívenko,“ usmál se Navrátil. „Pokud si s nimi nepopovídám, neuvěřím. Pro vědce platí heslo: nevěřit a poctivě zkoumat …“

Alena Svozilová se zakabonila.

„Vždycky musíte člověku pokazit radost… Nu, počkáme si tedy na rozhodnutí. Brzy uvidíme, kdo měl pravdu. Jen co na břehu sestavíme helikopteru …“

Nedomluvila. Šipka sebou najednou trhla a doslova poskočila.

„Co se děje? Proč zvyšujete rychlost?“ vzpamatoval se z úleku Madarázs. Letadlo zatím letělo vpřed, poskakujíc svými plováky po hladině.

„Ohlédněte se vpravo,“ zvolal Kraus, který dosud řídil Šipku.

„Vidíte ten ostrůvek? Tak tak, že jsme nenarazili. Vynořil se nečekaně těsně u letadla …“

Navrátil vzal dalekohled a pozorně si prohlížel pohybující se hmotu.

„Zdá se, že to není ostrůvek, ale hřbet nějaké velké ryby. Přibrzděte.“