Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

„Nu, co se dá dělat! Na shledanou!“ řekl profesor a vyšel z pracovny, aby mne doprovodil ke vratům.

Rozloučili jsme se. Udělal jsem několik kroků a pak jsem se zastavil.

„Grigoriji Alexandroviči!“ zavolal na mne profesor. „Až se budete vracet do Moskvy, rozhodně ke mně zajděte, velmi vás prosím!“

„Dobře, děkuji, přijdu!“

„Pohovoříme si ještě trochu o Dumčevovi,“ dodal profesor.

„O všem jiném, jenom ne o Dumčevovi!“ vzkřikl jsem. Nevšiml jsem si ve tmě, že se vrata už zavřela, a dodal jsem: „Zapomeňme na něho. Žádný Dumčev nikdy neexistoval!“

„Jak to, že ne?“ uslyšel jsem blízko sebe tichý stařecký hlas. „Jak to, že ne?“ opakoval týž hlas ze tmy.

Trhl jsem sebou.

„Kdo tu mluví?“

„To jsem já, Andrej Bartolomějič, ústavní hlídač. Vynesl jsem si sem židli. Noc je teplá, hraje hudba, a tak si tu poslouchám všelijaké valčíky… Ano, milý pane. A proč ráčíte tvrdit, že Dumčev neexistoval? Vždyť on existoval! Dumčev žil. Jenomže se na něho málokdo pamatuje. Před nějakými čtyřiceti pětačtyřiceti lety žil tady ve městě. Nebydlil tu dlouho a najednou zmizel. Znal jsem ho osobně. V téhle budově, kde je teď pedagogický ústav, bylo tehdy gymnasium a já jsem tam sloužil jako školník. A Sergej Sergejevič Dumčev se hned po svém příjezdu nastěhoval do tamtoho domu naproti. Vidíte? Tamhleten dům s věžičkou!“

„Vidím! Vidím! Vypravujte, Andreji Bartolomějiči!“

„Co bych, pane, dlouho vyprávěl, když právě v tamhletom domě, v tom s věžičkou, dosud ve zdraví žije nevěsta Sergeje Sergejeviče Dumčeva. Čeká, chudák, do dnešního dne na svého ženicha.“

„Nevěsta?“

„Jmenuje se Naděžda Alexandrovna Bulajová. Má už úctyhodná léta. Bude asi tak o deset roků mladší než já. Tak kolem šedesátky. Ale je to zvláštní nevěsta, abych tak řekl věčná nevěsta, tu přezdívku dali Naděždě Alexandrovně už dávno.“

„Naděžda?“ zeptal jsem se.

„Ano, Naděžda Alexandrovna.“

„Naděžda! Naďa! Vždyť je to jméno z dopisu, z Dumčevova dopisu,“ téměř jsem vykřikl.

„Pane! Pane! Vážený pane!“ volal za mnou Andrej Bartolomějič.

Ale já jsem neviděl, neslyšel. Přeběhl jsem náměstí a zůstal jsem stát před vchodem do vilky, na kterou mne upozornil hlídač.

Úplněk ozářil bílou emailovou tabulku na dveřích.

Četl jsem: „Naděžda Alexandrovna Bulajová, zubní lékařka. Návštěvy každý den kromě neděle.“ Ale v domě byla již tma, proto jsem odešel bez zaklepání.

Sotva vyšlo slunce, už jsem stál před domem s věžičkou. Nad smaltovanou tabulkou bylo napsáno inkoustem na lístku zažloutlého papíru: Zvonek nefunguje, prosím zaklepat.

Houkání lodní sirény mi znovu připomnělo, že je čas k odjezdu. A já jsem si říkal, skoro jako bych se sám před sebou omlouval: „Za chviličku se všechno vysvětlí a ještě dnes odcestuju z města.“

Zaklepal jsem, ale dveře se neotevřely. Zaklepal jsem znovu — nic se neozvalo.

Podíval jsem Se na hodinky: bylo šest. „Není trochu brzo?“ řekl jsem si a vydal jsem se do ulic.

Hned za městem začínala step. Ze stepi, sluncem už spálené, táhly se k městu dvěma řadami železné konstrukce rozestavěných domů. Maličká lokomotiva na úzkokolejné dráze supěla a s rámusem táhla ploché vagony s nákladem písku, cihel a tvárnic. Přijížděla nákladní auta. Jeřáby, řízené strojníkem v budce, vynášely z vagonů duté dílce rovnou do hořeních poschodí a dělníci, kteří vesele pokřikovali jeden na druhého i na jeřábníka, kladli je v řadách do rámů konstrukce.

Daleko ve stepi se zdvíhala k obloze vrtací věž a bylo slyšet ostrý a pronikavý skřípot kladky.

Nad mořem poletovali rackové. Abych si ukrátil čas, vykročil jsem k nádraží. Šel jsem na nástupiště, úporně jsem se snažil dočkat se příjezdu dálkového rychlíku a obtěžoval jsem pro nic za nic výpravčího zbytečnými dotazy: „Přijede už brzo ten rychlík?“

A rychlík už byl tu. Na klidném nádraží to zašumělo jako v úle. Lidé pobíhali sem a tam, zvonily pokličky čajníků, potom vlak hvízdl a všecko kolem zase utichlo.

Hodinky ukazovaly devět. Teď už je vhodná doba, teď se už mohu vrátit a zaklepat na zavřené dveře záhadné vilky.

Na moje opatrné zaklepání se uspěchaně ozvalo:

„Už jdu, už jdu!“

Dveře se pootevřely. Malá žena s ostrým nosem ve vybledlém šátku, který kdysi dávno byl modrý, vystrčila hlavu a upřela na mne bystrá zvědavá očka.

„Aha! Vy jste ten, co jel ve vagoně, kde je moje Zinuška průvodčím! Jen prosím dovnitř! Hned ji vzbudím.“

„Ne, ne, já jdu k zubní lékařce Naděždě Alexandrovně Bulajové.“

„K Bulajové? K Naděždě Alexandrovně? Pojďte dál. Posaďte se, prosím.“ Ukázala na židli, stojící osaměle mezi vysokými skříněmi a okovanými kufry, které zaplňovaly dlouhou chodbu. „Hned ji zavolám.“

Šla k nějakým dveřím, chvíli před nimi postála a pak se vrátila ke mně.

„Už tady bydlím tolik let, a pořád ještě se nevyznám v jejím životě. Nikdy se neví, kdy vstane a kdy půjde spát. Ani teď nevím, jestli spí anebo je vzhůru. Pacienti chodívají většinou odpoledne.“

„Co dělat,“ zdvihl jsem se se židle. „Přijdu také odpoledne.“

„Vy nejste, jak vidím, zdejší? A odkudpak? Zdržíte se dlouho? Budete k ní chodit často?“

„Není to trochu mnoho otázek najednou?“

„Ale občane,“ pravila žena potichu, „já se neptám ze zvědavosti, ze strachu se ptám! Mám strach! Hrozně se bojím, přímo se děsím. Bojím se všeho v tomhle domě.“

„A čeho se bojíte?“

Ztišila hlas ještě víc, ukázala na dveře, ke kterým před chvílí přistoupila, a řekla:

„Jí se bojím.“

Vtom se dveře otevřely.

„To je ona! Tak až potom, potom vám všecko povím…“

Na prahu stála vysoká, prošedivělá žena s hladce přičesanými vlasy, v černých staromódních upjatých šatech. Mohlo jí být asi šedesát nebo šedesát pět let.

„Naděžda Alexandrovna Bulajová?“

„Prosím!“ řekla a vedla mne po tmavé chodbě. „Vstupte, prosím!“ paní Bulajová otevřela dveře do ordinace.

„Podivná ordinace,“ pomyslil jsem si ve dveřích.

Pokoj byl celý zastavěn starodávnými skříněmi s množstvím zásuvek, nizoučkými křesly a stolečky s nepřehledným množstvím všelijakých drobnůstek. Na zdech visely bez jakéhokoli uspořádání rytiny a reprodukce starých pláten, na nichž byla většinou vymalována radostná a útulná rodinná zátiší. Obrazy byly vsazeny do zlacených, stářím už zčernalých rámů s otlučenými okraji. U okna stálo zubolékařské křeslo. Sedátko a poduška, potažená malinovým sametem, byla už hodně ošumělá.

Všechno tu neslo stopy stáří, jisté zvetšelosti, ale nikde nebylo ani prášku.

„Posaďte se do křesla,“ pravila žena klidně.

Klidně a beze spěchu si upravila před velkým zrcadlem v černém vyřezávaném rámu svůj beztak už vzorně hladký účes. Pak přistoupila k umyvadlu a začala si mýt ruce. „Naděždo Alexandrovno, mně nic neschází!“

„Proč jste tedy přišel?“

„Abych si s vámi pohovořil o doktoru Dumčevovi.“

„O Sergeji Sergejevičovi?“ otázala se klidně a tiše, s jakýmsi světlým tónem v hlasu. Přitom na ní nebyl znát nejmenší údiv, zrovna jako by si po celý čas až do mého příchodu opakovala v duchu jeho jméno.