Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Poslouchala jsem tato slova, kterým jsem nerozuměla, ale už jsem se ho na nic nevyptávala. Slunce zapadalo pomalu do moře.“

Stala jsem se nevěstou Sergeje Sergejeviče Dumčeva,“ řekla tiše Naděžda Alexandrovna Bulajová a odmlčela se.

Kdesi vzadu na chodbě šmejdil a tloukl sousedčin smeták.

Mám teď povědět Naděždě Alexandrovně o podivném dopisu, který mi byl doručen takovým neobvyklým způsobem a jehož odesilatelem byl doktor Dumčev? Ne! Co když se za tím skrývá jen nějaký špatný žert? Je třeba šetřit city staré ženy.

Dlouho jsem nevěděl, co říci. Nakonec jsem se zeptal:

„A oč se ještě Dumčev zajímal?“

„Zajímal se o velmi mnoho věcí, vesměs zcela neobyčejných. Já sama jsem různorodost jeho vědeckých zájmů vůbec nechápala. Když jsem mu to řekla, odpověděl mi:

Jsem bláznivě zvědavý člověk!‹

›Kdo se ale pouští do mnoha věcí najednou, málokdy něčeho dosáhne!‹ namítla jsem.

Tu se Dumčev s neobyčejnou energií vrhl ke knihovně, vytáhl odtamtud, myslím, Puškina a nahlas přečetl:

›Historik, řečník, mechanik, chemik, mineralog, umělec i básník — to vše on zkusil a do všeho pronikl…‹

›O kom to bylo napsáno?‹

›O Lomonosovovi!‹

›A Polzunov? V jejich stopách jdu, od nich se učím, jak vnikat do různých vědních oborů. Ale oba, Lomonosov i Polzunov, měli jednu hlavní ideu, jeden hlavní, stěžejní cíl… A já mám také jednu takovou vášeň, jednu nepřekonatelnou touhu!‹

›Ach tak, teď už rozumím!‹ zvolala jsem. ›Vaše nezřízená touha proniknout do různých věd — to všechno je jen prostředek, jakési topivo pro oheň jedné vášně, jediného přání, které vás spaluje!‹

›Ano, je to tak. Vím to sám; jsem vlastně posedlý člověk!‹

›Ale řekněte mi alespoň, co je to za vášeň? Je to snad chemie? Když se zabýváte svými pokusy, jako bych pro vás vůbec nebyla na světě.‹

›Chemie? Ne, to není moje vášeň. Chemie je mi jen prostředkem…

›Ach, kdybych se tak mohl stát drobnohledem!‹ řekl nakonec jakoby sám pro sebe.

›Drobnohledem?‹ zeptala jsem se nechápavě.

›Ano, drobnohledem,‹ odpověděl, ›ale i to by byl jen prostředek…‹ Neřekla jsem na to nic, ale pomyslila jsem si: do jakých slepých uliček zabíhají někdy jeho myšlenky! Po nepodařeném letu začal najednou z ničeho nic hovořit o mouše, která stojí ve vzduchu. A teď zas drobnohled…

A hned jsem si umínila, že ho musím na nějaký čas z té vyčerpávající práce vytrhnout. ›Budu to musit zařídit co nejdřív!‹ řekla jsem si. Ale jak, to jsem dobře nevěděla.“

„Naděždo Alexandrovno! Počkejte!“ zvolal jsem. „Dumčevovy letecké pokusy — to přece byla ta vášeň, která ho úplně ovládla! Všechno ostatní mu tedy bylo jen prostředkem k cíli. Sergej Sergejevič riskoval život, když se pouštěl do toho nerozumného letu!“

„Ano, riskoval. Někdy může jediný čin osvětlit celý složitý svět lidské duše. Často. Je tomu ale vždycky tak?“

„A nepozorovala jste ještě nějaké jiné zvláštnosti v Dumčevově povaze?“

„I ano! Zvláštností bylo dost a dost. Byl samotář a stranil se lidí. Nerozumějí mi, říkal a dlouho mne vážně ujišťoval, že matematik Lobačevskij byl vlastně poeta, básník. A když jsem říkala, že Lobačevskij, ten geniální matematik, nenapsal přece za celý svůj život ani jediný verš, namítal mi Sergej Sergejevič:

›Lobačevskij psal verše, právě tak jako můj milovaný Tjutčev. Oba jsou básníci! A byli si duchem velmi blízcí.‹

›Přečtěte mi tedy nějakou báseň Lobačevského!

›Přečtu něco z Tjutčeva a potom z Lobačevského,‹ řekl.

A teď si poslechněte, co píše Lobačevskij:

Avšak vy, jejichž bytí nespravedlivá náhoda změnila v těžké břemeno jiných, vy, jejichž rozum otupěl a cit vyhasl, vy se ze života radovat neumíte! Pro vás je příroda mrtva, krásy poesie jsou vám cizí, nádherná a velkolepá architektura vám nic neříká, dějiny prošlých věků vás nezajímají…‹

Dumčev četl tyto řádky jaksi slavnostně, ale přes to přese všechno jsem mu nerozuměla: jakápak je tu souvislost mezi Tjutčevem a Lobačevským?“

Vzal jsem z rukou Naděždy Alexandrovny svazeček Tjutčeva a dílo Lobačevského. V knihách byly záložky. Přečetl jsem si potichu několikrát za sebou oba úryvky a řekl jsem si: Ne! Dumčev rozhodně není šílenec…

Ale co s těmi nesmysly v záhadném dopise? A ty podivné rozmluvy s nevěstou?

Paní Bulajová znovu pokračovala:

„Odešel z tohoto domu… odešel… v den naší svatby. Čekám na něho. Ten dům najal on. Proto jsem se do něho přestěhovala. Aby mne našel ve svém bytě, až se vrátí!“

Poslyšte, co vyprávěla paní Bulajová dál:

„Zvonily zvony. Kostelní dveře byly otevřeny dokořán. Přijížděly bryčky, drožky, kočáry. Bosí kluci se chytali za péra kočárů, a když je kočí postrašil bičem, běželi vedle povozů a řvali: ›Žení se! Doktor Vážka se dnes žení!‹

Tenkrát ještě bydlila v tomhle domě stařenka Arseňjevna. Byla to starostlivá, tichá a pozorná stařenka. A ta se neustále dnem i nocí strachovala o Sergeje Sergejeviče. Poslyšte, co mně potom vyprávěla:

Z vedlejška prý přiběhne sousedka a křičí:

›Arseňjevno! Pospěšte si! Honem! Zpěváci už jsou v kostele! Copak je s vaším ženichem?‹

Arseňjevna zaklepala na dveře:

›Sergeji Sergejeviči! Už je čas! Za chviličku jsou oddavky! Tady máte naškrobenou košili.‹

Dveře se pootevřely, doktor Dumčev vystrčil ruku a vzal si košili. Dveře se hned zase zavřely. Za chviličku Arseňjevna zaklepala znovu:

›Nechcete si, Sergeji Sergejeviči, vypít před svatbou ještě sklenici čaje a sníst můj loupaný pirožek? Vždyť jste dnes ještě nevzal do úst!‹

›Děkuji vám!‹ řekl doktor Dumčev. A opět se z pootevřených dveří vysunula jeho ruka pro podnos s čajem a pirohem.

,Sergeji Sergejeviči! Přišel za vámi družba!‹

Dveře se zavřely.

›Už máte čas, Sergeji Sergejeviči!‹ volal družba. ›Promiňte, nemohu vám otevřít, nejsem oblečen. Hned, hned to bude!‹

Družba chvilku čekal a pak znovu zaklepal: ›Pospěšte si!‹

›Už jdu!‹ ozvalo se za dveřmi.

Čekali tedy na ženicha dál — a marně. Zaklepali znovu — nic se neozvalo.

Tu přiběhl do doktorova domu i nevěstin družba. Zase klepali a volali: ›Otevřte! Už je nejvyšší čas!‹

Nic se však neozvalo,“ tichounce řekla paní Bulajová a ještě tišeji opakovala: „Nic se neozvalo.

Nemohla jsem tenkrát pochopit, proč pro mne nejedou. Seděla jsem oblečena do svatebních šatů a čekala jsem.

Všimla jsem si, že lidé na ulici ukazují na má okna, ale ničemu jsem nerozuměla.

Když vylomili dveře, spatřili prázdnou laboratoř. Na stole i na podlaze se v hrozném nepořádku válely svatební frak, naškrobený límec, košile, vázanka, kalhoty, střevíce…

›Doktore, doktore! Kde jste?‹

Dívali se pod stůl, zotvírali skříně, dokonce vyhlédli i ven otevřeným oknem. Pod oknem však po celou dobu stály zvědavé děti. ›Tady ho nenajdete! Z okna nikdo nevyskočil!‹ volaly.