Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

›Doktore! Kde jste? Kde jste?‹

Ticho.

›Zmizel! Zkrátka se ztratil!‹ spráskla ruce stařenka Arseňjevna. ›Ve dne v noci pracoval a pracoval a pomalu se ztrácel, až zmizel nadobro.‹

Sousedky a kmotry jí přizvukovaly:

›Ztracený člověk!‹

Naposledy jsem doktora viděla v předvečer naší neuskutečněné svatby. Tenkrát jsem se s ním loučila naposled,“ pokračovala paní Bulajová. „Byl stále zamyšlen. Měl smutné srdce. Veliké smutné srdce. Ale toho večera byl jeho úsměv i tvář naplněna radostí.

A když už byl čas, abych šla domů, náhle se zamyslil, vzal housle a začal zpívat: Bouře mlhou nebe kryje…

Zpívala jsem s ním. Hrál rychleji a rychleji. Pak náhle ustal. Říkal, že by chtěl dnes hrát stále, hrát bez konce.

Stmívalo se už. Poprosila jsem ho, aby mne nedoprovázel, a rozloučili jsme se. Tichounce jsem za sebou zavřela dveře a vyšla jsem. Na ulici jsem se ohlédla. Dumčev stál u otevřeného okna. Zdálo se mi, že na mne pokyvuje hlavou. Z okna znovu zazněla hudba, ale já šla dál a už jsem se neohlížela. Zvuk houslí byl stále tišší a tišší. Teprve na rohu ulice jsem se ohlédla ještě jednou. Naposled!

Čekám na něho už tolik dlouhých let! A po všechna ta léta ho před sebou vidím, jak stojí ve své věži, kde měl laboratoř, jak se na mne dívá a jak hraje: Bouře mlhou nebe kryje, vichr sněžný víří…“

„Říkala jste v laboratoři ve věži?“

„Ano.“

„Naděždo Alexandrovno, nemohl bych se do té laboratoře podívat?“ Odpověděla s velikou trpkostí:

„Tenkrát před lety, hned po odchodu doktora Dumčeva, sem začali chodit lidé, okukovali, divili se a mně neušly jejich ironické pohledy a nedůvěřivé poznámky. Rozumí se ovšem, že jsem si toho nevšímala. Nedovolila jsem nikomu, aby se tam čehokoli dotknul. Všechno tam leží tak jako v den doktorova odchodu. Kdosi, pravděpodobně někdo z těch zvědavých návštěvníků, si ztropil z té smutné příhody dokonce ošklivý žert: v jednom humoristickém venkovském časopise byl příběh popsán jako zábavná fraška, a ještě k tomu s karikaturou. Potom jsem už do laboratoře nikoho nepustila. Ale vy,“ obrátila se ke mně paní Bulajová, „vy, myslím, tam jít můžete!“

Otevřel jsem dveře a chystal jsem se jít za Naděždou Alexandrovnou do doktorovy laboratoře. Paní Bulajová vzala s sebou svíčku ve vyřezávaném svícnu a zápalky.

Na prahu se vztyčila Avdoťja Vasiljevna. Pohlédla na mne významně, jako by chtěla něco říci, neřekla však nic.

Na chodbě stál ohromný železný kovaný kufr. Paní Bulajová jej otevřela a vyndala odtamtud klíč.

Malé vnitřní schodiště s vrzajícími schůdky vedlo do místnosti, které paní Bulajová říkala „věžní laboratoř“. Odemkla zrezivělý visací zámek na dveřích bývalé Dumčevovy laboratoře.

Nejisté, komíhavé světlo svíčky dávalo v temnotě laboratoře vystupovat nejrůznějším předmětům. Bylo tu vidět baňky, lahvičky, knihy, noty, kravatu, množství límečků, stojánek se zkumavkami, portréty, mikroskop, mosazný tácek se sklenicí a miskou, lihový kahan.

Stranou stál na malém stolku podivný přístroj…

Vzal jsem z rukou Naděždy Alexandrovny svíčku a obešel jsem opatrně nevelkou laboratoř. Prohlédl jsem také stěny a strop. Bylo to vlastně podkroví, přestavěné na obytnou místnost. Okna do ulice byla zakryta důkladnými okenicemi.

Podivný předmět — přístroj, který upoutal mou pozornost — byl pravděpodobně model letícího hmyzu.

Vedle modelu ležel list papíru. Když jsem s něho střásl prach, spatřil jsem kresby, které podrobně vysvětlovaly, a abych tak řekl, představovaly „schéma“ přístroje.

Tlumočím doslovný text

Sestrojil jsem tento přístroj ve snaze podati co nejnázornější vysvětlení o činnosti hmyzího křídla a o vlivu vzdušného odporu.

Model představuje dvě umělá křídla s tuhým žebrem, k němuž je zezadu připevněna blána ze střeva, vyztužená tenounkými ocelovými drátky. Plocha křídel je vodorovná, křídla se mohou zvedat a spouštět s pomocí pák, bez nebezpečí bočních pohybů. Uvádějí se do pohybu malým měděným bubínkem, v němž je pumpou střídavě stlačován a zřeďován vzduch.

Horní plocha bubínku je zhotovena z poddajné kaučukové blány, spojené pákami s oběma křídly. Vzduch, který se v bubínku střídavě stlačuje a zřeďuje, vydouvá kaučukovou blanku a zase ji vchlipuje zpět. Tyto rychle se střídající pohyby blány jsou páčkami přenášeny na obě křídla. Vodorovná trubka, vyvážená závažím, dovoluje aparátu otáčet se kolem ústřední osy a slouží zároveň jako přívod vzduchu z pumpy do bubínku. Osu tvoří rtuťový přerušovač přítoku vzduchu, který zajišťuje vzduchotěsné uzavírání vzdušných trubek a zároveň umožňuje, aby se přístroj mohl volně otáčet v horizontální rovině.

Takové uspořádání přístroje dovoluje studovat mechanismus, jehož prostřednictvím odpor vzduchu ve spojení s pohybem křídel způsobuje pohyb hmyzu vpřed..

Jestliže se křídla tohoto umělého hmyzu přivedou do pohybu vzdušnou pumpou, tu je také možno skutečně vidět, jak se aparát začíná rychle otáčet kolem své osy. Tento pokus vysvětluje tedy mechanismus hmyzího letu.

Na stolku s přístrojem ležely ještě různé podivné záznamy, fotografie a jakési zvláštní nákresy.

Já strojům zrovna příliš mnoho nerozumím. Ale zato dějiny techniky! Žádný stroj nebyl pro mne nikdy pouhou nic neříkající, lhostejnou hromadou lesklého kovu! Zde hledalo lidské srdce a lidský rozum, hledalo, nacházelo, znovu ztrácelo, trpělo dočasnými neúspěchy, ale nakonec přece jen vítězilo. Zde se vynálezce radoval, a někdy i truchlil nad nezdařeným dílem, právě tak jako spisovatel nad knihou nebo režisér nad inscenací divadelní hry.

Zápisy doktora Dumčeva vydávaly svědectví o jeho hlubokém a přitom svérázném myšlení. Cožpak je vůbec možno předpokládat, že někdo si dá práci, aby zjišťoval počet kmitů hmyzích křídel za jednu… vteřinu? A já jsem u Dumčeva našel takovouto tabulku:

moucha domácí 300 kmitů za vteřinu

čmelák 240 kmitů za vteřinu

včela 190 kmitů za vteřinu

vosa 110 kmitů za vteřinu

nosatec 72 kmitů za vteřinu

vážka 28 kmitů za vteřinu

motýl (bělásek zelný) 9 kmitů za vteřinu

Bylo tu také zaznamenáno, že oba páry hmyzích křídel se pohybují současně a oba vykazují stejný počet kmitů.

Několikrát se v poznámkách doktora Dumčeva objevila tato věta: Najdu, docela určitě najdu skutečnou příčinu létací síly hmyzu! Na zvláštním lístku byl zajímavý výpočet: Váha hrudních svalů u ptáka tvoří 1/6 váhy jeho těla, kdežto u člověka je tento poměr 1: 100. A u hmyzu?

A hned vedle byl jiný zápis: Našel jsem! To je ta pravá, základní příčina létací schopnosti hmyzu! Ano, je to ona!

A byl tu ještě jeden zápis: Teď zbývá najít už jen to poslední: jakým způsobem dokáže hmyz stát ve vzduchu? Najít, nebo odejít!

Docela tak to bylo napsáno a energicky podtrženo:

Najít nebo odejít!

Rychlý, trochu hazardérský rukopis. A při tom při všem jsou záznamy, náčrty i fotografie velmi věcné a přesné.