Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Vskutku, co jen mohla znamenat ta slova, která se ve všech dopisech tak často opakovala?

Náděnko! Nešťastná náhoda… čaj… lžička.. roztržitý… pískový cukr… prášek… obohatím lidstvo… doktor Dumčev… ťuhýk… ale pilulky… ale zrníčka, čaj… zpětný vzrůst… ťuhýk… souřadnice… Ach, můj čas roste… nedotýkej se… zůstaň stát… čas… jedno zrníčko… tři sta kroků…

sto kroků… pilulka… růst… čaj… Zapřísahám tě, nedotýkej se prášku… Moje poloha podle souřadnic…

Tato slova byla v nepořádku roztroušena ve všech dopisech. Jaké zmatené a nečekané střídání nepochopitelných pojmů! Ve všech dopisech bez výjimky jsem však četl v přesném pořádku za sebou: Nedotýkej se prášku… Tři… jednu vyndej.

A ještě jsem si také všiml, že údaje o souřadnicích, pokud to bylo možno rozeznat, byly ve všech psaních stejné jako v prvním dopise: byly to souřadnice města Čenska.

Čím usilovněji jsem se snažil proniknout do skrytého smyslu těch nadobro nesrozumitelných slov, tím více nových hypothes a dohadů se mi rojilo v hlavě.

Nemohl jsem už v laboratoři vydržet. Musil jsem nějak zchladit ten nenadálý příval citů, zážitků a představ a usměrnit jej do jasného a přehledného proudu. Sebral jsem všecky Dumčevovy dopisy i jeho silnou lupu a vyšel jsem z laboratoře.

Sestupoval jsem pomalu po dřevěných schodech a při tom jsem si říkal: „Na každém kroku je tu nějaká záhada a tajemství. Ale já to tajemství rozluštím. Najdu Dumčeva. Zachráním toho člověka, který slibuje, že obohatí svět novými objevy.“

A s tímto pocitem jsem vstoupil k paní Bulajové. Nechtěl jsem starou ženu znepokojovat, a proto jsem i teď pomlčel o Dumčevových dopisech. Řekl jsem jí však:

„Já doktora Dumčeva najdu! Slibuji vám to. Udělám všechno, co bude v mých silách.“

Srdečně jsme se rozloučili.

Toulal jsem se po ulicích, nikoho jsem si nevšímal a ani jsem nevěděl, je-li ráno nebo poledne nebo večer: tak jsem byl do hloubi srdce i mysli zaujat podivným, tajemným a trpkým osudem vynálezcovým.

V duchu jsem si opakoval nesrozumitelné texty dopisů, prověřoval jsem a srovnával jejich slova s podrobným vyprávěním paní Bulajové a poznenáhlu jsem hlouběji a hlouběji vnikal do života doktora Dumčeva.

Zdálo se mi, že stačí jenom chvilička, snad jen jediný okamžik, jedna jediná myšlenka, a já rázem přijdu na kloub tajemství doktora Dumčeva. Hádanku, kterou si jeden člověk vymyslil, může zase druhý vždycky rozluštit, říkal jsem si.

Zkusil jsem řešit záhadu všemi možnými známými a vyzkoušenými způsoby, ale hádanka zůstávala hádankou. Tohle tajemství není možno rozluštit naráz! Především musím dokázat alespoň jeden Dumčevův dopis pročíst a porozumět mu. Jeho dopisy zašifroval čas. Cožpak je nelze rozšifrovat?

Ve známé čítárně, kam jsem zašel, bylo plno lidí. V rukou čtenářů šustily noviny. U přepážky, kde se vydávaly knihy, dohadovaly se tiše dvě dívky. „Budeme si musit před zkouškou ještě pročíst „kritické stati Bělinského, Dobroljubova, Černyševského… A co z toho nejdřív?“ přely se.

Sedl jsem si ke stolku u okna. Rozložil jsem před sebou Dumčevovy dopisy a vytáhl jsem z kapsy lupu. Tak tu tedy leží přede mnou ty záhadné šifrované dopisy.

Kde a kdy jsem to jen četl o člověku, který na základě jediné číslice rozluštil celou tajnou šifrovanou zprávu? Kde to bylo, v které knize?

„Dejte mi Zlatého chrobáka od Edgara Allana Poea,“ poprosil jsem knihovnici.

Ano, to je ono! Legrand, hrdina Poeovy povídky Zlatý chrobák! Dokázal přečíst listinu, v níž byla písmena zaměněna číslicemi. Na základě jediné číslice 8, která se v listině vyskytovala častěji nežli jiné, přečetl celou šifrovanou zprávu.

Snažil jsem se číst dopisy napodobením této cizí methody, ale nic z toho nevzešlo. Marně jsem hloubal znovu a znovu v Edgaru Poeovi, marně jsem po stole rozkládal a pod lupou prohlížel Dumčevovy listy. Pravděpodobně je nikdy nerozluštím!

U Edgara Poea šlo o šifru. Ale tady je každé slovo samo o sobě úplně srozumitelné. Skutečný smysl těch slov je však pro mne temnější a záhadnější než jakákoli šifra.

Někde však přece musí být rozluštění. Někde na mne čeká. Začal jsem přemýšlet, jestli je to opravdu vždy jen pouhá a docela prostá náhoda, jež pomáhá vynálezcům k novým objevům.

Vědci se namáhali vyrobit uměle barvu indigo, která má v průmyslu veliký význam. Barva se od pradávna vyráběla z jisté rostliny zvané „indigo“ a byla velmi drahá. Všechny pokusy najít za ni náhražku ztroskotaly. A vypravuje se, že vědcům pomohla právě jen docela obyčejná náhoda. Bylo to tak: ve výzkumné laboratoři se rozbil teploměr a rtuť se náhodou dostala do chemické směsi, která se nepodařila a kterou proto vědec odstavil stranou. Proběhla chemická reakce s rtutí. Indigo, nezbytný prostředek k barvení látek, bylo vynalezeno. Ano, přesně tak se to stalo. Pomohla však tomu vědci skutečně jen a jen náhoda?

Anebo druhý příklad. Kolumbus chtěl objevit západní cestu do Indie, a objevil Ameriku. Zase náhoda? Vzpomněl jsem si však při tom na poznámku Marka Twaina, která zní asi tak: „Vy říkáte, že Kolumbovi pomohla objevit Ameriku náhoda. Ne! Bylo by bývalo naopak strašně divné, kdyby Ameriku ›neobjevil‹ stála totiž odjakživa na svém místě.“ To je ovšem vtip humoristy.

Ale případ s indigem? Cožpak by barvivo po řadě pokusů nebylo jednoho krásného dne přece jen nakonec vynalezeno? Vždyť všechna cílevědomost dřívějších pokusů přivedla vědce již na samu hranici objevu, k oné náhodě — a vynález by se byl uskutečnil i bez „náhody“. Možná, že by byl stačil ještě jeden nebo dva pokusy a synthetické indigo by bylo objeveno i bez „pomoci“ rozbitého teploměru.

Ano, cílevědomost! Je třeba logicky uvažovat a pochopit vzájemný vztah věcí.

Snažil jsem se se vší důsledností a logikou najít nějakou souvislost mezi Dumčevovými dopisy a vyprávěním paní Bulajové. Octl jsem se však brzy v koncích a poznal jsem, že tu není o čem hloubat. Moje myšlení po prvním rozběhu zakolísalo, sklouzlo po nesrozumitelných Dumčevových dopisech a unaveně skleslo.

Ne, práce vyšetřujícího soudce a čiperná horlivost detektiva se pro mne nehodí! Nesedí mi to prostě! Můj mozek není zřejmě na takovou činnost zařízen.

Pořád jsem ještě seděl v prázdném sále čítárny a neustále jsem rozebíral, srovnával a zase rozkládal a srovnával všechna známá fakta. Řešení jsem však nenašel. Co tedy dělat?

Jak často probouzejí docela všední drobné záležitosti a úplně obyčejné věci v člověku ty nejneočekávanější pocity, jak často Vyvolávají podivné vztahy a nejrůznější vzpomínky! Pokusil jsem se tedy jít na to také tak a hned teď na místě. Upjal jsem své myšlenky ke všem podrobnostem případu a snažil jsem se záhadu rozřešit nějakým neočekávaným, neobvyklým postupem. Marně! Nevedlo to k ničemu.

„Už dost!“ řekl jsem si. „Jsem unaven.“