Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Hlavní věcí je vžít se do hrdinova života. Osvojit si jeho svět. Žít jeho životem. Sledovat cíl, o který on sám usiloval.

Začínám už pomalu prociťovat jednání Dumčeva jako své vlastní. Každý herec tento tvůrčí stav dobře zná.

S větší a větší pozorností a soustředěností „vžívám se“, jak říkají divadelníci, do Dumčevovy role. Způsob jeho života, jeho zvyky, nálady a pocity jsou mi stále bližší.

A teď rychle tam, kde byl před mnoha lety zapleten uzel tohoto záhadného příběhu!

Když jsem vyšel na hotelovou chodbu, uslyšel jsem: „Nechcete se napít čaje, voda v samovaru se už vaří? Máme čerstvé preclíky!“ To volala přívětivá, širokolící prodavačka z bufetu.

Ale já jsem se příliš bál, že se rozptýlím a že celé moje pracovní vypětí nad rolí Dumčeva přijde nazmar, a tak jsem jen mávl rukou a honem jsem pospíchal z hotelu.

Jsem v Dumčevově laboratoři.

Posadil jsem se do doktorova křesla a rozhlédl jsem se po stole.

Napravo ode mne stojí lihový kahan s ohořelým knotem, vedle něho plochá porcelánová miska a na ní čajová lžička. Když jsem sfoukl prach, uviděl jsem na misce jakýsi krystalický prášek, připomínající kyselinu boritou. Přede mnou na stole stojí na jakýchsi papírech s poznámkami a výpočty malý mosazný tácek a na něm sklenice, talířek a maličká cukřenka pomalovaná růžičkami.

Nalevo je všecko rozházeno: převržený stojánek se zkumavkami, chemické baňky, několik tyglíků a porcelánových misek.

Nyní jsem tedy Dumčev. Zvoní zvony. Dnes je moje svatba. Okno je otevřeno. Ptáci cvrlikají. Je jasný letní den. Dumčev slyší za dveřmi Arseňjevnin hlas:

Sergeji Sergejeviči! Nechcete před svatbou ještě sklenici čaje a můj loupaný piroh?“

Dumčev ji nepustil do místnosti.

Představil jsem si a opakuji všecky jeho pohyby, gesta a postoje. Vstávám od stolu a jdu jako on ke dveřím, pootevírám je, dělám, jako bych převzal do svých rukou mosazný tácek. Při tom se snažím uhádnout každý Dumčevův pohyb v tomto pokoji, každý jeho počin, vteřinu za vteřinou, a stavím podnos na stůl před sebe na popsané papíry.

Piji čaj.

Družba volá:

„Už máte čas, Sergeji Sergejeviči! Nevěsta čeká!“ Zvony začínají zvonit hlasitěji. Já, to jest Dumčev, jsem sebou trhl a odpovídám: „Už jdu!“

Napřahuji lžičku k cukřence a strkám ji… kam? Do cukřenky? Ne, nýbrž do porcelánové misky s krystalky, jež připomínají kyselinu boritou.

Ano, tak nějak to pravděpodobně Dumčev udělal. Proto také čajová lžička i teď leží na porcelánové misce místo v cukřence.

A vlevo? Proč je tu všecko zpřeházeno? Zřejmě se Dumčev slepě k čemusi vrhl a všecko převrátil. Bezpochyby se snažil čehosi dosáhnout.

Prožívám celou situaci, všechnu pravděpodobnost jeho počinů. Dívám se a vidím: v jedné porcelánové misce leží tři malinká, sotva rozeznatelná zrníčka, pilulky. Ano! Vpravo je prášek a vlevo tři zrníčka. Tři zrníčka.

Zalévá mne vlna jásavé radosti. Tam se tedy Dumčev snažil dostat! Tři zrníčka… prášek. Vždyť to jsou slova z jeho dopisů. Tato slova opakuje vytrvale ve všech svých psaních. „Nedotýkej se prášku!“

„Už jsem na to přišel! Přišel!“ šeptám si.

Opatrně přesypávám prášek do obálky. Do druhé obálky dávám tři zrníčka a pospíchám, skoro běžím z laboratoře.

A no, všechno je logické!“ řekl profesor Tarasevič, když mne vyslechl, „ale teď to vypadá ještě tajemněji: doktor Dumčev se asi stal obětí jakéhosi svého objevu. To za prvé. A teď za druhé: doktor Dumčev zmizel, protože změnil nějakým způsobem svoje vzezření — a to tak, že jeho odchod nemohl nikdo zpozorovat. To je jasné. Ale co dál? Mlha, mlha!“

„Dovolte, Štěpáne Jegoroviči, proč bychom nemohli připustit, že doktor Dumčev skutečně objevil recept na neviditelnost, o kterém se zmiňuje Wells?“

„Protože vědecký základ románu i filmu ›Neviditelný‹ je naprosto chybný.“

„A proč?“ otázal jsem se. „Román ›Neviditelný‹ je samozřejmě fantastický, ale jeho základ není přece nijak nesprávný. Vzpomeňte si na Puškinovy verše z ›Ruslana a Ludmily‹:

Lidová moudrost, která byla zdrojem Puškinovy básně, pokládá přece také neviditelnost za věc docela možnou. A vědci často uskutečňují takové věci, o kterých hovoří lidové pověsti a pohádky.“

„Ne,“ prohlásil profesor Tarasevič rozhodně, „buď poesie, anebo věda; ty dvě věci nelze míchat dohromady! A věda praví toto: Všechna tělesa, jak je všeobecně známo, pohlcují, odrážejí anebo lámou světelné paprsky. Kdyby lidské tělo bylo neviditelné, nepohlcovalo by světelné paprsky, neodráželo by je, ani nelámalo. Kdyby tělo Wellsova neviditelného bylo opravdu neviditelné, musila by být neviditelná i jeho oční čočka, nemohla by potom lámat paprsky a jeho sítnice by nemohla zobrazovat vnější svět a přenášet tento smyslový vjem do mozku. A jakmile by toto zobrazování přestalo fungovat, pak by člověk, který se stal neviditelným, sám také nic neviděl. Neviditelný muž by byl slepý. Neviděl by okolní svět, neviděl by ani sebe sama. I kdyby vykřikl ›Pomoc!‹ a lidé podle hlasu vztáhli k němu ruku, neviděl by ani vlastní ruku, ani ruku, kterou mu podávají.

A proto,“ pokračoval Stěpan Jegorovič — „Dumčev, který tak nenápadně a hladce opustil laboratoř, Dumčev, který píše mikroskopické dopisy, nemůže být neviditelný. A posuzujeme-li věc podle mikroskopických písmenek jeho dopisů, vidí svět dokonce mnohem lépe než vy anebo já. Ne, doktor Dumčev odešel před zraky všech, odešel však v nějakém změněném vzezření!“

„Ale v jakém?“

„Kdybychom to věděli — věděli bychom skoro všechno!“ řekl profesor.

„Cožpak je vůbec možno předpokládat, že by člověk mohl nabýt tak nové a pozměněné tvářnosti, že by ho vůbec nikdo nepoznal a neviděl?“

Profesor se zamyslil.

„Před mnoha a mnoha lety, když jsem byl ještě student,“ řekl po dlouhém mlčení, „zašel jsem jednoho parného dne do biologického musea v Moskvě. Procházel jsem se sem a tam musejními sály, mezi vycpanými zvířaty a ptáky a nesčíslným množstvím skleněných nádob, v nichž byli uloženi v lihu všemožní živočichové v různých stadiích svého vývoje. Nakonec mne to unavilo a omrzelo, a abych se trochu rozptýlil, přistoupil jsem k šedivému muži s živým, pronikavým pohledem, který dělal u okna nějaké pokusy. Byl to vědec, ředitel musea.

›Co děláte s tím obojživelníkem?‹ zeptal jsem se.

›Podívejte se! Jsou si tihle dva tvorové podobní?‹

›Vůbec ne.‹

›Opravdu, u jednoho z nich jsou vidět žábry a má ploský neohrabaný ocas. Žije výhradně ve vodě a nazývá se axolotl. Druhé zvíře dýchá plícemi a jeho tělo dlouhého válcovitého tvaru s ocasem je mnohem ladnější. Žije na zemi i ve vodě. Je to amblystoma. Kdysi považovali axolotla i amblystomu za dva různé samostatné živočišné druhy. A nyní bylo zjištěno, že vodní živočich axolotl se proměňuje v amblystomu. Že axolotl je vlastně larva amblystomy.‹