Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

›A co je na tom tak zvláštního?‹ řekl jsem. ›Pulec, který žije a plave ve vodě, se mění v žábu, jež žije ve vodě i na suchu. A pulec se žábě vůbec nepodobá. Jaký smysl mají takové pokusy?‹

›Příklad, který uvádíte, se sem nehodí! Jistě byste se divil, kdyby někteří pulci kladli v blátě vajíčka, ze kterých by se líhli noví pulci, a druzí pulci zas by se měnili v žáby!‹

›Taková kouzla se ale přece nedějí,‹ zasmál jsem se.

›U pulců ne. Avšak s larvou amblystomy, s axolotlem, ano. Přeměňuje se na amblystomu. Axolotl se však také na amblystomu měnit nemusí a může se rozmnožovat a umírat jako axolotl.‹

›A amblystoma?‹

›Ta zase snáší vajíčka, z nichž se později líhne larva axolotl.‹

›Dobře! Ale jaký nový zázrak ještě od nich čekáte?‹

›Žádný zázrak. Vyvolávám proměnu umělou cestou a nutím axolotla, aby se vždy a bez výjimky měnil v amblystomu. Provádím tedy metamorfosu — proměnu larvy v dospělého tvora — a zkoumám ji.‹

›A jak můžete tady v laboratoři zasahovat do díla přírody?‹

›Docela jednoduše. Přikrmuji své axolotly štítnou žlázou anebo thyroxinem, který tato žláza vyrábí, a tím donutím vodní formu obojživelníka, aby se proměnila v naprosto odlišnou formu suchozemskou. Jsem fysiolog a musím umět dělat takové věci! Vytvářím nezbytné podmínky pro přeměnu jednoho živočicha v druhého.‹

Když jsem tak toho horkého letního dne stál u musejního okna, které vedlo do tiché ulice, napadlo mne: Je to tak nemožné představit si vynález nějakého prostředku, který by na člověka působil tak, jako thyroxin působí na živočicha zvaného axolotl?

Mé úvahy nepramenily však ani z vědy, ve které jsem byl tehdy ještě nezkušeným nováčkem, ani z životní skutečnosti. A tak je tomu teď i s námi oběma, Grigoriji Alexandroviči. Ale už dost o tom!

Vy jste divadelník a vaše fantasie vás unáší ze země do meziplanetárních prostorů. A unáší s sebou i mne.“ Ale já jsem se nedal.“

„Meziplanetární prostor?“ opakoval jsem rychle. „Jsem ochoten připustit, že doktor Dumčev ulétl na Měsíc. V jeho laboratoři jsou přece záznamy o pokusech Kibalčevových a Ciolkovského! Ti dva vynalezli reaktivní raketový motor. A Dumčevovou vášní bylo přece létání!“

„Ne, už toho nechme! Pojďme raději k nám na čaj. Bydlím hned vedle, tady v té ulici, o tři domy dál.“

Za kulatým stolem v jídelně profesora Taraseviče, kde jeho žena klidně a beze spěchu podávala čaj, probíhala rozmluva z počátku trochu žertovným tónem.

„A co když,“ pravil profesor Tarasevič, míchaje lžičkou ve sklenici, „náš Dumčev od své nevěsty jednoduše utekl jako Gogolův Podkolesin? Skočil s okna a děti na ulici to ani nezpozorovaly. Anebo si zahrál na schovávanou.“

Profesor žertoval a smál se. Zřejmě se snažil vytrhnout mne z mého neklidného tíživého stavu. Tolik času jsem tím už ztratil, a všechno nadarmo! Podaří se mi vůbec někdy najít toho Dumčeva?

Má stísněnost se přenesla i na profesora. Najednou ztichl a zvážněl.

Když jsme tak nějakou chvíli seděli mlčky, řekl:

„Prášky a pilulky z Dumčevovy laboratoře… Snad bychom mohli dát udělat chemický rozbor, abychom poznali jejich složení a vzorec. Chemický rozbor nás přiblíží zase o krok k pravdě a možná, že nám napoví i něco o objevech, které náš nezvěstný Dumčev uskutečnil.“

„Máte pravdu, na téhle analyse závisí celé rozluštění,“ souhlasil jsem.

Nu, máme tady jednoho vynikajícího chemika — analytika. Bydlí po celý rok, v létě i v zimě, v Lomonosovově osadě vědeckých pracovníků. Je to člověk s velkými zkušenostmi, pohotový a vynalézavý. Jeho slova tlumočí poznatky skutečné pokrokové vědy. Jmenuje se Gerasim Andrejevič Obodov.“

„Štěpáne Jegoroviči, dáme mu tedy Dumčevovy prášky a pilulky k rozboru!“

Na víc profesor Tarasevič dodal:

„Možná, že si analysa vyžádá několika dní. Napíšu chemiku Obodovovi ještě dnes a pošlu mu zároveň s dopisem jednu pilulku a trochu toho prášku. Za dva, za tři dni budeme znát výsledek. Škoda, že tu už nebudete! Kam vám mám napsat?“

Ale já jsem byl tak zaujat tím záhadným případem a tak blízko jsem už viděl jeho rozluštění, že jsem se na místě rozhodl:

„Neodjedu! Zajdu si pro výsledek rozboru k chemiku Obodovovi do osady vědeckých pracovníků sám.“

Když jsem se vracel od chemika Obodova do města, bylo mi, jako kdyby mé jasné pocity a zážitky najednou zavála vrstva prachu, jako ty lístečky topolů u cesty, které byly kdysi svěží a vlhké a jasně zelené.

Teď už je všechno jasné. Celá záhada skončila směšně a hloupě. Nenašla se v tom totiž vůbec žádná záhada ani tajemství. Docela obyčejný laborant Péťa Kapin rozprášil celé tajemství za půl hodiny.

Chemik Obodov byl zrovna velmi zaneprázdněn. Právě předsedal jakési vědecké poradě. Když mu odevzdali můj lístek se vzkazem, navrhl mi, abych buď počkal, až zasedání skončí, a pak že provede rozbor sám, anebo abych prášek odevzdal v laboratoři.

Měl jsem naspěch, a proto rozbor provedl v mé přítomnosti laborant Kapin. Zjistil, že prášek je jednoduchá sloučenina olova s organickou kyselinou. Když mi odevzdal výsledek rozboru, uklidil se stolu chemické nádobí, odporoučel se a odešel.

Nechápavě jsem držel v ruce lísteček papíru popsaný vzorečky, když se náhle otevřely dveře a v laboratoři se objevil Obodov.

„To přece není možné! To nemůže být!“ zvolal jsem a zeptal se Obodova, nemohlo-li se stát, že by se při rozboru nějaký prvek přehlédl.

Obodov, člověk menší postavy s klidným, trochu posměvačným pohledem a rozvážnými pohyby, vzal ode mne papír s analysou a řekl:

„Jaké tajemství ještě hledáte v téhle prajednoduché sloučenině? Pilulka i prášek mají stejné složení. Jediný rozdíl je v tom, že pilulka obsahuje trochu větší počet molekul vody. Každému školákovi je to jasné! Rozumíte mi? Známá a obyčejná sloučenina.“

Při tom mi chemik opakoval vzorec sloučeniny.

Tak jsem se tedy vracel do města. Cestou jsem si stále opakoval: Pb, C2, potom H4, ne, zdá se, že je to H8, a ostatně, nač si mám ty vzorečky připomínat?

V chemické laboratoři jsem se přiznal, že se v chemii vůbec nevyznám, při tom jsem však prohlásil:

„Nezvratné důkazy mne nutí, abych vám řekl, soudruhu Obodove, že ani pilulky, ani prášek nemají tak docela obyčejné složení a vlastnosti.“

„A já vám opakuji, že to jsou docela obyčejné soli,“ pravil chemik.

Chvíli jsem mlčel, ale nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že jsem byl beznadějně oklamán Dumčevovými dopisy, prášky i pilulkami. Což se chemici nemohou při svých rozborech také někdy zmýlit a něco přehlédnout?

To jsem si v duchu říkal a uvedl jsem Obodovovi příklad, kdy jeden literární odborník objeví při recensi díla věc, která jinému ušla.

Chemik mne pozorně a pečlivě vyslechl, procházeje se drobnými krůčky po laboratoři. Potom se popotáhl za malý černý plnovous, zamnul si ruce a jizlivě odpověděl:

„Nezbývá než politovat lidi, kteří se zabývají uměním. Skutečný život je u nich tak neprostupně zacloněn literárními představami, že si umínili uplatňovat měřítka literatury a umění i ve vědě. Překontroluji ostatně laborantovu práci ještě dnes, až skončí porada.“