Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

A už stojím, zřejmě na nějakém výstupku nebo součku toho pařezu, na který jsem vyskočil, když mne napadl pes.

Spouštím se dolů, pomalu a opatrně překračuji prohlubiny v kůře pařezu a snažím dostat se stále níž a níž, kde šumí tráva a kam zapadla spasná pilulka. Musím ji najít za každou cenu!

Mé pohyby upoutaly znovu pavoukovu pozornost. Vypořádal se s pláštěm zřejmě mnohem dřív, než jsem předpokládal, a už mne pronásleduje. Jsem však už od pavučiny daleko. Tady mne pavouk už nedostane. Doma, ve své pavučině, je dravec svrchovaným pánem, ale jen tam! Teď se objevil na kraji pavučiny. Vypouští nit a už je nad mou hlavou. Uskočil jsem bleskurychle na stranu a schoval jsem se do jakési prohlubně.

Ať si mne teď hledá! Mám odtud výbornou vyhlídku.

Vidím pavouka, jak visí na nožkách trupem dolů a přelézá po svém mostě.

Ano, opravdu se dostal na můj břeh. Všech jeho osm očí zírá napjatě na různé strany. Mne však v mé skrýši nevidí.

Pavouk se pohnul kupředu. Vzduch prořízl ostrý ohlušující hukot. Jakési šedivé zvíře se vrhlo na pavouka a ten rychle sjel po laně nazpět.

Hukot pořád sílí. Udělal jsem krok dozadu a probořil jsem se do jakési studně. Upadl jsem a skoro jsem se potopil do nějaké lepkavé a měkké hmoty.

Omámila mne podivná vůně.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Ztratil jsem zřejmě vědomí.

Octl jsem se na dně jakési studně. Odněkud svrchu pronikalo dolů světlo. Musím se odtud nějak dostat. Vyprostil jsem nohy z lepkavého těsta a zachytil jsem se rukou za nějaký výstupek. Vylezl jsem nahoru, na světlo.

Najednou se zatmělo, jako kdyby někdo přikryl otvor studny. Šplhal jsem však vzhůru dál a zachycoval jsem se ostrých hran stěny. Narazil jsem hlavou na cosi tvrdého. Co je to? Co je to nade mnou za střechu? Přiléhá těsně k otvoru, jímž jsem se propadl do studně! Střecha trochu prosvítá.

Uhodil jsem do ní pěstí — udělala se díra. Ještě jeden úder, a otvor se rozšířil. Vytáhl jsem se, uchytil jsem se za okraj studny a vylezl jsem ven. Na čerstvém vzduchu jsem se vzpamatoval a znovu jsem ucítil omamnou vůni. To je přece med! Byl jsem v jakési obrovské medové díži. Je to ale k smíchu! Mám hlad, a přitom jsem med ani neochutnal a honem od něho utíkám. Utekl jsem z medové díže, a docela zbytečně! Neměl bych se tam vrátit? A co ta střecha, která se mi tak náhle objevila nad hlavou? Spustím se znovu do studně, nasnídám se — a najednou se mi zas nad hlavou objeví střecha. Co když se už potom ze studny nevyškrábu? Musím napřed udělat průzkum a pak se teprve rozhodnu, půjdu-li na snídani nebo ne.

Šedivé zvíře, které tak polekalo pavouka, se znovu objevilo na listě hned vedle mne. Schoval jsem se, aby mne nebylo vidět. Tvor se choval dost podivně. Takové zvláštní pohyby, skoro jako by tančil! Ne, to není tanec. Živočich vyřízl z listu kruh, úplně pravidelný a přesný kruh, jako by čára řezu byla napřed narýsována kružítkem.

Pevným středem byl trup včely čalounice. Hlava s čelistmi se otáčela a vyřezávala při tom pravidelný kruh.

Kruhový výřez byl skutečně přesný. Vtom zvíře usedá těsně vedle mne a přikrývá zeleným, z listu vyřezaným kruhem studnu, z níž jsem před chvilkou vylezl.

A na vedlejším listě si jiné takové šedivé zvíře počíná navlas stejně. Teď právě uletělo a na listě zůstal výřez elipsovitého tvaru.

Včela přemístila opěrný bod na zeleném listě ještě o kousek dál a dva neúplné kruhy utvořily elipsu.

Elipsovité výřezy z listů jsou zřejmě určeny na obložení stěn, zatím co kolečka slouží za kryt.

Ten šedivý živočich je včela čalounice. Celá její práce připomíná praktické cvičení v geometrickém rýsování.

Ve studni je med!

„Posnídám tam,“ řekl jsem si a díval jsem se, jak včela čalounice vyřezává a ukládá na svoji medovou studnu jednu kulatou střechu za druhou.

Budu si musit pospíšit. Budu-li čekat tak dlouho, až včela položí všecky vrstvy své střechy, pak se mi takovou tlustou střechu nepodaří pěstí prorazit a já zůstanu bez snídaně. A proč bych si neměl trochu pochutnat na medu?

Schoval jsem se do úkrytu a čekal jsem. Včela právě uložila na svou studnu novou stříšku. Jakmile odletěla, běžel jsem rychle ke studni a udeřil jsem do střechy pěstí. Vznikl otvor.

Dokud včela kladla střechu, čekal jsem. A jakmile odlétla, aby si vyřízla novou, rychle jsem střechu prorazil. A opět jsem dlouho a trpělivě čekal. Střecha je zase tu a já znovu a znovu obnovuji svůj vchod do medové studny. Včela dělá zbytečnou, bezúčelnou práci. Tak se projevuje pudový automatismus.

Mnohokrát přiletěla včela, aby položila svůj zelený kotouč na rozbitou střechu. Teprve když položila třináctou vrstvu, kterou jsem neopomněl zrovna tak prorazit jako těch dvanáct vrstev před tím, odletěla a už se nevrátila. Čekal jsem dlouho, ale včela asi „považovala“ svoji práci za skončenu.

„Teď přišel můj čas. řekl jsem si.

A vlezl jsem do prohlubně, chytaje se za okraje listových stěn. Včela mi připravila z pylu a z nektaru květů medové těsto. Nebylo to zrovna špatné jídlo. Včela do něho ukládá svá vajíčka.

Když jsem posnídal, vylezl jsem ze studny a začal jsem znovu šplhat dolů a zachycoval jsem se jamek v kůře pařezu.

Co se to zablýsklo tam dole u kořene trav? Není to náhodou stříbřité zrníčko, které mi vypadlo z ruky, když jsem mrštil svým pláštěm po pavoukovi?

Ano! Uviděl jsem stříbrný třpyt pilulky. Bylo to skutečně mé spasné zrníčko!

Zas budu mít dvě pilulky. A až najdu Dumčeva, budeme se oba moci vrátit k lidem…

Seskočil jsem na zem a odřel jsem se při tom bolestně o ostré hrany kamenů. Kameny? Dřív bych byl řekl, že je to hrubozrnný křemitý písek, ale teď to pro mne byly ohromné balvany. Stál jsem na nevelkém úzkém kamenitém pruhu. Kolem dokola šuměl les.

Zamířil jsem k zrníčku. Vtom se znenadání mezi mnou a mojí spasnou pilulkou objevila obrovská valící se koule.

Po písčitém poli se valila hora.

Kdybych byl dovedl využít jednoho okamžiku a rychle se vrhl vpřed, mohl jsem svou pilulku zachránit. Avšak hora se na mne řítila tak neodvratně a hrozivě, že jsem byl úplně popleten a vhodný okamžik jsem promeškal.

Hora se přede mnou náhle zastavila a zaclonila pilulku. Snažil jsem se horu obejít, ale tu se mi za ní ukázal podivný tvor, celý zakovaný do černého brnění. Připomínal středověkého řádového rytíře z obrázků v historickém románu.

Stvoření, asi dvakrát větší než já, se opíralo hřbetem o horu.

Předek jeho hlavy vypadal jako obrovské polokruhovité hrábě s velikými zuby. Místo předních noh mělo dlouhé a široké lopaty s ozubenými okraji.

Teď jen rychle kouli obejít!

Musím ji obejít za každou cenu a sebrat spásonosnou pilulku!

Mihl jsem se kolem zvířete. Rychle, jen rychle k pilulce! Oběhl jsem horu s pravé strany. Ta se ale náhle pohnula a valila se nazpět. Vrátil jsem se na dřívější místo. Za koulí se objevil jiný „černý rytíř“. Byl trochu menší, jeho pohyby byly bystré a obratné, dokonce jakoby trochu zlodějské; to on strčil kouli na druhou stranu. Tenhle „loupeživý rytíř“ se snažil kouli valit jinam, ale její majitel ji tlačil dál v původním směru.