Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Opravdu! Chtěl jsem překročit dvě suché větvičky ležící vedle sebe, které mi překážely v cestě. Tu se však jedna z nich oddělila od druhé, strčila do mne a já jsem upadl. Není to něco hrozného? Není! Když jsem se podíval blíž, viděl jsem, že je to housenka. Každý ví, že tato housenka napodobuje tvarem a zbarvením suchou větvičku, aby se uchránila před dravci.

Kolem obrovského keře cosi hlasitě zabzučelo. Na vrcholku keře se kolébaly růžové koule. Podle barvy jsem poznal, že je to jetel, a ohromný bzučící hmyz že je čmelák. Nebezpečné sousedství! Schoval jsem se pod keř. Pod keřem jsem však zahlédl jiného čmeláka. Kam se jen schovat?

Ale jak to, že tenhle čmelák má jenom dvě křídly jako moucha? Nejsou v tom zase nějaká kouzla? Ano, opravdu! To není čmelák, to je moucha hnojná, výkalnice! Všude jenom samá maškaráda. Výkalomilka v kostýmu čmeláka! To přestrojení ji chrání před záhubou.

Ale v tom prapodivném světě nebyly jen masky, ale i kejklíři. Vedle mne spadl na zem jakýsi tvor. Jako by si ze mne tropil šašky: mrskl sebou o zem vedle mne, hned nato prohnul tělo a — vymrštil se vzhůru.

Akrobat! Brouk kovařík!

Kráčel jsem stále kupředu. Hra kolem mne pokračovala, ba zdálo se mi, že se stupňuje. Obklopoval mne zástup masek. Je to ale mumraj! To, čemu říkáme „mimikry“, projevovalo se kolem mne v nejneočekávanějších podobách. Akrobacie, hra na schovávanou, maškarní kostýmy obhlédnuté u souseda dravce…

Přebíhal jsem s místa na místo. Byl jsem už celou tou maškarádou hrozně unaven. Ale kam utéci?

Díval jsem se upřeně do dálky a snažil jsem se skrze lesní houštinu něco rozeznat, něco uvidět. Naslouchal jsem. Hukot a řev potoka neustále sílil. Les, plný zvuků a halasu, pomalu řidl. Konečně jsem se dostal na okraj.

Tak to je tedy ten potok, „Veliký potok“, o němž se hovoří v Dumčevově dopise!

Postupoval jsem pomalu a opatrně po okraji vysokého, příkrého břehu.

Dole hučel a bublal potok. Odtud s výšky jsem viděl protější nízký břeh, pokrytý nánosem hlíny, písku, oblázků a valounů. V době dlouhých dešťů se tenhle potok bezpochyby široko daleko mohutně rozlije. Voda bourá, ale také staví. Dlouhá a dlouhá staletí vytváří koryta velkých řek.

Měřítka, která mi určuje můj nynější vzrůst, jsou však úplně nová. Zmenšil jsem se přece stokrát, možná dvěstěkrát! A když se teď dívám na potůček, na „Veliký potok“, poznávám na něm život a práci velkých řek. Tvoří se břehy a zase se podemílají. Dříve bych si byl sotva všiml, že jsem jej překročil. Takový pramínek! Vždyť má hodně vody jen po dešti. Kdo by se o jeho práci staral. A přece se chová úplně tak jako velká řeka: zalévá břehy, podrývá je, přináší a ukládá materiál.

Dumčev se zmínil ve svém dopise o stu krocích na jih od potoka. Ale já nemohu a nemohu zjistit, kde je jih a kde je sever. V dopisu se dále hovoří o velké silnici. Co je to za silnici a kde je? Toulal jsem se po břehu a rozhlížel jsem se na všechny strany.

Kdosi do mne strčil. Upadl jsem, ale v okamžiku jsem byl zase na nohou. Velikánský hnědý hroznýš! Svíjí se a hřmotně chrastí po písku. Utekl jsem. Je to ale zvláštní! Proč má to zvíře tolik noh? Hlavu má tlustou, hnědou s červeným lemováním. Neustále se svíjí.

Vtom jsem ztratil nad sebou vládu.

Nepamatuji se už, jak jsem se octl na samém okraji srázného břehu. Hroznýš se svíjel v prstencích těsně vedle mne. Najednou se přede mnou vztyčila obrovská hlava s dvěma vypoulenýma očima a začala se nadouvat.

Spadl jsem po břehu s velké výšky do hučícího potoka. Málem bych se byl zalknul. Vzpamatoval jsem se a začal jsem plavat po proudu. Kolem mne plavalo jakési prkno. Zachytil jsem se, vylezl jsem naň a nechal jsem se unášet proudem. Byla to docela obyčejná tříska, ale pro mne měla cenu záchranného voru. Uvědomil jsem si, že se nikdy nesmíme přestat ovládat. Vždyť ten nohatý hroznýš byla jenom housenka, pravděpodobně housenka lysaje vrbkového. Jak tedy zase podvod, strašidelné oči jsou pouhé skvrny. Vždyť se mne asi sama polekala, a proto jeden z prstenců jejího těla se začal nadouvat. Zastrašuje tak dokonce i malé ptáky. Břeh byl už blízko. Doplaval jsem a vylezl na zem.

Co je to za podivné maličké stopy! Po tom vlhkém písku u potoka zrovna před chvílí přešel… člověk! Zanechal po sobě hluboké a zřetelné otisky chodidel. Zde, v Zemi obřích trav, žije tedy ještě jeden člověk!

Hlasitě a radostně jsem vykřikl to slovo „člověk“. A připadalo mi, jako by celá říše temných trav náhle ztichla a umlkla. I potok přestal hučet. Jako by všechno kolem naslouchalo jedinému slovu — „člověk“! Jako by se všechno projasnilo. Je tu člověk! Je tu Dumčev!

Vzdaloval jsem se stále víc a víc od potoka a nespouštěl jsem oči se stop. Všechno se mi zdálo úplně prosté a přirozené. Tady někde, snad za nejbližším ohybem cesty, spatřím Dumčeva.

Fantasie mi malovala ty nejneočekávanější obrazy. Zrychlil jsem krok, ale stopy se náhle ztratily. Zmizely v křoví, na němž ležely husté a temné stíny. Přelézal jsem v polotmě obrovské trámy a břevna, zachytávaje se suchých haluzí. Jakýsi obrovský pták přeletěl kolem a já uskočil stranou, abych se zachránil. Vletěl jsem do stromu a vykřikl jsem bolestí, neboť jsem se nabodl na trn ostrý jako jehla. Jenom s velikou námahou se mi podařilo vytáhnout si z těla zalomený konec bodliny. Cítil jsem palčivou bolest jako po spálenině. Poodešel jsem kousek od stromu a klesl jsem na zem. Tělo jsem měl jako v ohni. Stromy stály přede mnou jako hustá stěna a jejich kmeny byly posety právě takovými jehlami. Stromy se kolébaly větrem a šuměly svými plochými ozubenými listy. Každý zoubek na listu byl zakončen také jehlou. Byly to kopřivy!

Když se mi podařilo přemoci bolest, zvedl jsem se a vykročil jsem nazdařbůh.

Hukot potoka už nebylo slyšet. Stíny se ztratily a rozjasnilo se.

Zvedl jsem hlavu a vykřikl jsem údivem. Nad hlavou mi visela podivuhodná stavba barvy pergamenu. Jakési zvláštní obydlí v podobě obrovských číší.

Obrácené číše visely s oblohy k zemi tak, že jejich otevřené „dveře“ byly zrovna nad mou hlavou. Jako kdyby nějaký obr Gulliver přinesl toto město odněkud z neznámých končin a rozestřel je před mým zrakem. V pozadí pergamenového města se tyčila k nebi zelená stěna listoví. Pohled na bleděžluté město na zeleném pozadí prozářeném slunečními paprsky byl opravdu velkolepý!

Vzduch byl pln hluku a hřmotu. Obrovští žlutí ptáci vlétali s hukotem a rámusem do města a zase vylétali ven. Celá stavba byla svrchu přikryta jakousi střechou, takže ptáci nevlétali do města horem, ale zdola.

Kde to jsem? Co je to za podivné budovy? A kdo jsou ti ptáci stavitelé?

Vykročil jsem, klopýtl a tak tak, že jsem neupadl. Přede mnou ležela mohutná kláda. Na červeném podkladě zářily na ní v slunečním světle jakési široké žluté pásy… To jsou přece písmena! Ale jakási naprosto nesrozumitelná a neznámá. Nedají se přečíst, nemohu se v nich vyznat! Proč? Mají neobyčejně veliké rozměry. Abych je mohl přečíst, odběhl jsem kousek stranou a musil jsem se zasmát: „Pionýr 2B“!