Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

„To bych si byl opravdu nepomyslel. Prazvláštní práce pro včelu!“

„Ano, je to tak! Sovětští vědci včelaři si však vytyčili docela jiný úkol. Jestlipak víte, že včely nikdy nelétaly na červený jetel? A naši včelaři dokázali vycvičit včelu tak, že na červený jetel přenáší pyl a navštěvuje už i léčivé rostliny. Dnes už můžete mít med s novými léčivými vlastnostmi. Tak si člověk podmaňuje a přetváří přírodu.“

„A to všechno se dělá na základě Fabrových pokusů?“

„Ne tak docela. Je to spíše závěr z pokusů sovětského vědce Kulagina. Fabre vypustil v lese včely, všechny včely se však domů nevrátily. Je to tak? Ano! A on z toho usoudil, že tyto včely zabloudily a zahynuly.

K daleko pozoruhodnějšímu závěru došel v naší době sovětský vědec Kulagin.

Za jasného slunečního dne přivezl Kulagin se svými studenty včely z jakéhosi včelína. To se rozumí, že všechny byly označeny znaménkem. Přivezli je v uzavřených krabičkách. V Moskvě s nimi dlouho chodili sem a tam, po ulicích a uličkách, po dvorech a nakonec vypustili včely u otevřeného okna někde poblíž Puškinova náměstí. Kulagin poslal studenty zpátky ke včelínu a sám zůstal na témž místě, u téhož okna, kde před tím vypouštěl včely z krabiček. Studenti ve včelínu hlídali přílet včel a telefonicky hlásili Kulaginovi, které z nich se vrátily. Chýlilo se k večeru. A tu studenti zjistili, že se domů nevrátily tři včely. Pravděpodobně v Moskvě zabloudily a zahynuly. Nastala noc, ale Kulagin stále ještě seděl u okna, z něhož vypouštěl včely, čekal a čekal.

A dočkal se.

Do okna ke Kulaginovi přiletěla s bzukotem napřed jedna označená včela, potom druhá a za ní třetí. Nenašly cestu do včelína, a tak se vrátily do místnosti, odkud vyletěly.“

„Jak tomu mám rozumět, Štěpáne Jegoroviči?“ zeptal jsem se. „Včely, které zabloudily v Moskvě a ztratily směr ke svému rodnému úlu, že by našly zpáteční cestu do cizího domu, odkud byly vypuštěny?“

„Kulagin tuto záhadu rozřešil. Když včela letí, zanechává za sebou ve vzduchu proud páchnoucí látky. Včela dělnice má totiž na konci zadečku žlázku, která vyměšuje proud pachu. Letí včela, za ní druhá, třetí, a tím už se vytváří cesta, jakási vzdušná cesta vytvořená pachem. Tenkrát byl v Moskvě velmi klidný den. Bylo bezvětří. Také večer bylo docela klidno. Pachová včelí autostráda začínala u okna ve dvoře poblíž Puškinova náměstí a táhla se kamsi do dálky.“

„Není to vlastně jistý druh signalisace?“ otázal jsem se.

„Ano, je to jakási svérázná signalisace. Ale my jsme se vzdálili od věci. To záhadné psaní nepřinesla přece včela, ale motýl.“

„Ne, nevzdálili jsme se,“ odpověděl jsem. „Člověk dokáže vycvičit včelu. A mně pořád vrtá hlavou, zda někdo toho motýla nevycvičil, aby se stal listonošem.“

„Tady působilo světelné podráždění. Motýl prostě letěl na světlo.“

„Možná, že se dělaly i pokusy, jak nacvičit motýly, aby reagovali na světelné podráždění.“

„To nevím!“ rozhodil rukama profesor Tarasevič. „Tady je však třeba vzít v úvahu i motýlí čich. Tak na příklad babočka admirál, neboli Vanessa atalanta, má hrozně ráda kvasící březovou šťávu. Cítí ji na velikou vzdálenost. Pamatuji se, jak jsem jednou ještě jako student pokusně zjišťoval jemnost motýlího čichu. Pozoroval jsem, jak se babočky admirálové sletovaly k bříze a strkaly sosáky do puklin kůry. Namazal jsem zkvašenou březovou šťávou mladičký topol a co byste tomu řekl? Babočka admirál přilétla na topol a ssála na kůře. Pak jsem jednou otřel stromeček hadříkem. Jdu s hadříkem pryč a za mnou letí admirálové. A babočku osikovou jsem často nacházel na studničních okovech. Měly nahnilé dužiny a ty byly porostlé zeleným mechem. Jednou jsem vzal několik kousků té shnilotiny, namočil jsem ji v kádi a dobře ukryl. A představte si, co byste tomu řekl, že babočka osiková přilétla rovnou na moje shnilé kousky dřeva, přestože byly pěkně schovány v tichém koutku. Tak to bychom měli, Grigoriji Alexandroviči, takovou menší lekci o praktickém využití orientačního smyslu hmyzu,“ uzavřel profesor Tarasevič. „Jenomže nám bohužel ani všechny tyhle věci dohromady nepomohou odhalit tajemství toho dopisu!“ A znovu rozhodil bezmocně rukama.

Bylo už pozdě. Chystal jsem se k odchodu. Profesor zapálil svíčku, aby mne vyprovodil po tmavé chodbě k vratům. Když rozsvěcel, pohlédl na stůl, kde ležel smrtihlav, a jeho ruka ztrnula ve vzduchu.

„Co je vám, profesore?“

„Počkejte, počkejte!“ zvolal náhle Stěpan Jegorovič. „Teď mě napadá, že naše velká městská brambořiště leží za tím pustým místem, kde jsou opuštěné a zapomenuté kamenolomy, obrovské jeskyně, všelijaké jámy a podzemní prostory. Jsou tam také zbořeniny kamenných budov. Je to asi tak patnáct až dvacet kilometrů od města. Tam psal ten člověk své podivné psaní!“

„Ale proč právě tam?“ vykřikl jsem užasle.

„Cože? Copak to nechápete? Smrtihlav žije výhradně v brambořištích. Tady je to, vidíte?“ ukázal mi profesor místo na plánu města.

„Stepané Jegoroviči, já tam zítra ráno zajdu!“

„Škoda, velká škoda, že se ani na chvilku nemohu vzdálit z ústavu! Jinak bych šel s vámi. Půjdete cestou směrem k osadě vědeckých pracovníků. Jmenuje se Lomonosovovo letovisko. Až se večer vrátíte, přijďte hned ke mně.“

Bylo už pozdě. Městečko spalo. Profesor Tarasevič mne doprovodil se svíčkou v ruce k východu. Když jsem se loučil, ztišil hlas:

„Musím se vám přiznat, že v tom začínám čichat všelijaká nečekaná překvapení a dobrodružství. Buďte připraven na všechno. Není ostatně vyloučeno, že se takhle baví nějaký šprýmař z letoviska, anebo že někdo dělá vědecké pokusy… Proč však píše tak záhadně? Proč hledá ztracený čas?… Ale už dost! Jestli toho pisatele uvidíte, vyřiďte mu ode mne pozdrav. Na shledanou!“

Druhého dne, sotva se rozednilo, vydal jsem se vyhledat doktora Dumčeva.

Je příjemný ranní chládek a já si vykračuji tam, kam mě poslal profesor Tarasevič — k opuštěným lomům a k jeskyním, k zapomenutým zbořeniskům, odkud snad bylo vysláno to podivné psaní.

Silnice k letovisku je asfaltována. Po obou stranách rostou dvěma řadami mladé ohebné topoly. Jistě je zasadili, když asfaltovali silnici.

Jdu po pěšince na okraji.

Skrze husté křoví se tu a tam ukazuje moře a zase mizí. Cesta stoupá výš a výš. Pak běží zase s kopce. A zase stoupá. A tamhle na druhém kopci se už bělají letní vilky vědeckých pracovníků.

Dole pod kopcem, v údolí, nalevo od asfaltované silnice odbočuje klikatá polní cesta. Míří k lesu. Za lesem je vidět obrysy bílých zbořených zdí. To je to pusté místo. A tam dál? Vypadá to jako bramborové pole.

Seběhl jsem s kopce dolů a octl jsem se v chladném lesním tichu. V ohybu cesty jsem potkal nějakou ženu s chlapcem, kterému mohlo být asi sedm nebo osm let. Vedli na oprati kulhavého koně. Dal jsem se s nimi do řeči. Žena vypravovala, že pracuje v pomocném statečku vědeckých pracovníků, kůň si poranil nohu o brány a teď ho vedou k zvěrolékaři.

„A co je to tam za lesem, vypadá to jako nějaké zbořeniště?“ zeptal jsem se.

„Tam stála až do revoluce usedlost. Bydlel tam statkář, takový podivín, pak tam lámali kámen na silnici a na stavby. Ten statkář se nadělal všelijakých bláznivých kousků, dal si třeba udělat všelijaké podzemní chodby, aby mohl chodit k moři pod zemí rovnou z ložnice. A tak se taky stávalo, že se najednou v noci při měsíčku z čista jasna objevil u moře a někdy si s sebou přivedl i hosty s muzikou. Dědouškové u nás si o tom vypravují: To prý jsme si šli tu mořskou muziku poslechnout, přijdeme blíž, koukáme, ale po muzice a po lidech ani vidu ani slechu, muzika se vrátila zas pod zem.“