Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Nečekal jsem na konec příběhu, rozloučil jsem se a šel jsem dál k zbořenému statku, k lomům a rozvalinám.

Tady někde, za tímto lesem, se skrývá rozluštění dopisu. Dumčev! Člověk, který se schovává za tímto jménem, žije někde tady kolem a pravděpodobně docela blízko. Přidal jsem do kroku.

Les byl stále hustší a tmavší. Polní cesta končila.

Šel jsem nyní alejí kaštanů, v přítmí a v chládku, mezi rovnými černými kmeny. Alej se najednou rozestoupila a hned nato se uzavřela kolem dřevěného, napolo shnilého altánu. Na zemi se povalovala utržená dvířka.

Vchod byl zacloněn akátem, který tam asi vyrostl, když už lidé přestali do altánu chodit.

Do besídky jsem se dostal jen s obtížemi. Uvnitř trčely ze země poloshnilé sloupky od stolku a laviček.

Sedl jsem si na okraj polámané lavice. Při prohlídce pusté, zarostlé besídky jsem zavadil rukou o akát a spatřil jsem vosí hnízdo.

Připadlo mi velice podivné, že vosí „město“ je obráceno dnem vzhůru. Všechny buňky hleděly k zemi. Převrácené město!

Vosy přilétaly na dřevěné plaňky a vracely se do hnízda. Byly to vosy papírnice. Odehnal jsem jich několik a utrhl jsem kousek jejich stavby. Je to vskutku pravda, že tyto vosy, vosy papírnice, ukázaly člověku, jak vyrábět papír, ne už z hadrů, ale ze dřeva? Papír z lněných hadrů byl příliš drahý. A lidská kultura vyžadovala stále víc a více papíru. Plynulo tisíciletí za tisíciletím. Tajemství výroby papíru ze dřeva bylo však objeveno teprve před sto lety. Na tomto papíře dnes píšeme a tiskneme knihy. Vynálezce papíru ze dřeva možná skutečně pozoroval, jak vosy vyškrabují svými čelistmi vlákna dřeva, rozemílají je na jemný prášek a slepují pak do papírové kuličky lepkavou tekutinou, kterou vylučují jako sliny. Kuličku potom hnětou čelistmi, až ji vypracují na tenký lístek a papír na stěny jejich obydlí je hotov.

V besídce bylo ticho jako v kostele. Kdesi v dálce bylo slyšet sirény parníků. Několik kroků ode mne přeletěl s ostrým hvízdotem rorýs. Hustými větvemi akátu se dovnitř prodralo slunce a ozářilo vosí město. Podíval jsem se na kousek papíru, který jsem utrhl z hnízda. Vytáhl jsem tužku a chtěl jsem zkusit něco na něj napsat. Ruka se mi zastavila… Jak je to všechno podivné!

Papír je našedlý, chlupatý, mírně pórovitý… Ale vždyť ten papír je tak podobný papíru záhadného dopisu! Tenhle se však pod tužkou rozpadá. Nedá se na něm psát.

Najednou se odněkud ozval hlasitý psí štěkot.

Tužka mi vypadla z ruky. Nesnažil jsem se ji hledat, vyběhl jsem z besídky a přeskočil malý potůček. Za potůčkem zelo pusté prostranství a na něm hromady kamení a rozpadlé zdi, bělající se na slunci. Na zdech a v hlubokých jámách rostla hustá tráva. Vysoko nad ní se vznášely fialově rudé jehlany vrbovky a kolébaly se ohnivé květy polního máku.

Štěkot vycházel odněkud z podzemí. Napjal jsem zrak i sluch.

Ano! Štěkot se ozýval přímo z blízkého lomu. V jedné prohlubenině byl vytesán do skály vchod, nad nímž byl prkenný přístřešek. Na přístřešek byly nakladeny čtyřhranné kusy drnu. Dělalo se to zřejmě naspěch, tu a tam vykukovala zpod drnu bílá prkna. Ke vchodu vedla hrbolatá cesta, plná jam a kamení.

Tak odtamtud vychází ten štěkot! Někdo tam bydlí!

Přiblížil jsem se ke vchodu a pomalu a opatrně jsem začal sestupovat dolů. Několik kamenných schůdků, potom rovinka a na rovince stůl se dvěma židlemi. Na stole blikala svítilna nad počitadlem a nějakou knihou.

S plošinky pokračují schůdky dolů do hloubky. A právě odtamtud vycházel ten trhavý psí štěkot. „Haló!“ zavolal jsem do tmy. „Kdo je?“ ozval se kdosi zdola.

Jakmile pes uslyšel tato dvě slova, rozštěkal se ještě zuřivěji. „Fuj, budeš zticha, Hrubiáne!“ zakřikl kdosi psa. Pes umlkl. „Je tam někdo? Pojďte nahoru!“ Napřed ticho, a pak nové zvolání: „Kdo je tam?“

A pes, jako by na tato slova odpovídal, spustil znova zoufalý štěkot a náhle vyskočil z hlubiny přímo na plošinku. Vyskočil a zůstal stát, jako by vrostl do země. Byl úplně rezatý, jenom hřbet měl černý. Podíval se na mne a docela mírumilovně zamával huňatým ohonem.

Zezdola s náramným kašláním a vzdycháním vystupoval kdosi po schůdkách. Z hloubky se vysunula ruka s rozsvícenou svítilnou.

Přede mnou se vztyčila mohutná ženská postava ve vatované kazajce a velkých loveckých botách. Vysoko nad hlavou držela svítilnu.

„Dobrý den!“ promluvila basovým hlasem a dodala: „Tak už jste přijel? Pro tu objednávku?“

„Přijel,“ odpověděl jsem rozpačitě.

„A kde máte vůz?“

„Jaký vůz?“

„Bez vozu to přece nejde.“

„Ale já… já jsem přišel…“

„To je právě to, že jich sem takhle chodí víc.“

„Víc? To znamená, že nejsem sám?“

„Tak co vlastně, přišel jste mi dávat hádanky anebo jste přijel pro zeleninu?“

„Pro jakou zeleninu?“

„Pro cibuli, mrkev, řepu bílou, řepu červenou…“

„To ne, vůbec ne!..“

„Tak už dost! Když jste přišel pro zeleninu, tak kde máte nákladní auto? A ještě vedete takové řečičky. Bez auta, bez beden, a pán si jde do střediska…“

„Do jakého střediska?“

„Jak to, do jakého střediska? Do tohohle přece! Do skladu Okresního střediska pro obchod se zeleninou.“

„Kdo vy vlastně jste?“ vzkřikl jsem zoufale.

„Jak to, kdo jsem? Já jsem Anna Ivanovna Černikovová, vedoucí skladu Okresního střediska pro obchod se zeleninou.“

„Promiňte! Promiňte! Já přicházím vlastně kvůli dopisu. Odtamhletud,“ ukázal jsem na bramborová pole, která bylo odtud vidět, „mi poslali dopis na motýlích křídlech. Hledám doktora Dumčeva.“

„Na motýlích křídlech?! Vy jste nějaký divný…“ začala Anna Ivanovna a najednou pokývla soustrastně hlavou. „Aha, aha! Tak vy hledáte lékaře? Jste nemocný? To musíte, miláčku, do osady vědeckých pracovníků. Tam je doktor a mají tam také velikou nemocnici. Chudáčku! Tak ona vás bolí hlava! Jistě máte horečku a něco se vám plete. Šla bych s vámi, ale nemohu odtud teď odejít. Za chvíli si přijedou pro zeleninu. Jak jen vy toho doktora najdete?“

„Sbohem!“ vykřikl jsem a utíkal jsem pryč.

Překročil jsem potůček a ohlédl jsem se.

Ve dveřích skladu Okresního střediska pro obchod se zeleninou stála Anna Ivanovna Černikovová. Držela na šňůře psa a dívala se za mnou. Pes vrtěl vlídně ocasem.

Dlouho jsem se potloukal bez cíle zbořenisky i lesem a vrátil jsem se do města teprve k večeru. Z městského sadu bylo slyšet smích a soumrakem se nesla melodie jakési písně. Hudba hrála valčík.

„Stepané Jegoroviči!“ zvolal jsem ve dveřích profesorovy pracovny. „Je to všecko nesmysl! Hloupý vtip! Byl jsem v místech, odkud, podle vašeho domnění, náš neznámý posílá svoje podivné dopisy. Hledal jsem Dumčeva! A co jsem našel? Sklad Okresního střediska pro obchod se zeleninou. Víc nic.“

„Sedněte si, příteli, a vypravujte podrobně,“ požádal profesor.

„Ne, odpusťte, nebudu!“ odmítl jsem. „Jsem hrozně unaven. Je to všechno opravdu hloupost. Hloupost! Je už na čase, abych cestoval dál. Buďte zdráv, profesore!“