Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

„Sergeji Sergejeviči,“ řekla skoro prosebně Naděžda Alexandrovna, „nebylo by lépe, kdybychom se vrátili domů?“

„Ne, ne!“ vykřikl Dumčev a zastavil se. „Přednáška se konat bude! A přesně v šest hodin večer!“

A znovu pokračovali v cestě do osady vědeckých pracovníků. Vysoko se klenulo jasně modré nebe. Lehký větřík přinášel od moře teplé závany. Kolem dokola bylo pěkně, klid a ticho. Ale Dumčeva zřejmě začínala zmáhat únava. Naděžda Alexandrovna proto navrhla: „Co abychom jeli raději autem?“

Avšak Dumčev umíněně odmítl. Není prý unaven. A tak šli dál. Došli na křižovatku asfaltované silnice a polní cesty. Tu se Dumčev zastavil:

„Naděždo Alexandrovno! Jsem skutečně trochu unaven. Bylo by dobře, kdybychom si trochu odpočinuli. Tady nedaleko je besídka.“

„Jaká besídka? Kde?“

„Hned tady vpravo, za hájem.“

„Za hájem? Ale vždyť je to daleko!“

„Docela blízko! A hned u té besídky je — Země obřích trav. Tam jsem prožil všechna ta léta!“

„Sergeji Sergejeviči!“ začala nyní Naděžda Alexandrovna úpěnlivě prosit, „vraťme se domů!“

Dumčev zavrtěl hlavou:

„Přednáška se musí konat!“

Naděžda Alexandrovna si sedla na nějaké klády, které ležely na kraji silnice, a Dumčev se posadil vedle ní. Pořád se bůhvíproč díval k háji, kde byla besídka, a mlčel. Pak najednou řekl: „Už je čas!“ a pokusil se vstát. Ale opouštěly ho už síly a byl by skoro upadl. Omdlel.

Proto je teď Sergej Sergejevič v nemocnici.

Seděl jsem v zešeřelém nemocničním pokoji, spolu s lékařem, který měl službu. Já jediný jsem chápal, o čem Dumčev mluvil v horečce.

Prohlížel, přirostla-li kobylce správně cvrčcí hlava, a byl velice spokojen. Pak zase zval hosty do svého vyzdobeného domu a byl zmaten, že hosté uviděli před sebou pouhou dutinu ve stromě. Najednou začal hořce naříkat, že se zase stokrát nebo dvěstěkrát zmenšil a že se mu cesta pod nohama roztahuje a prodlužuje do nekonečna.

Když noc minula a vyšlo slunce, nemocný utichl a upadl do bezvědomí.

Primářka nemocnice — byla to žena, a soudě podle bystrých, jistých a silných rukou, pravděpodobně chirurg — vyslechla pozorně moje starostlivé a znepokojené dotazy o stavu nemocného a řekla:

„Zkusíme léčbu spánkem.“

Chtěl jsem jí toho říci mnoho i o samém Dumčevovi i o tom, proč mi na něm tolik záleží, ale nevěděl jsem, jak začít. „Chcete se ještě na něco zeptat?“ otázala se mne.

Ne!“

Poseděl jsem ještě chvíli v jej i pracovně a pak jsem odešel.

Z Čenska jsem neodjel. Najal jsem si pokoj v osadě naproti nemocnici a poslal jsem do Moskvy několik telegramů; jeden do divadla s vysvětlením, proč se musím zdržet několik dní v Čensku, a druhý Kalganovovi se zprávou o Dumčevově nemoci.

Chodil jsem do nemocnice každý den ráno.

„Neprobudil se nemocný?“

„Ne, ještě se neprobudil. Jeho stav je vážný.“

Už jsem byl unaven vším, co jsem za poslední dobu prožil, sám jsem nevěřil všemu tomu, co jsem na vlastní oči viděl, a tak jsem se toulal po mořském břehu, naslouchal jsem šumění vln a pozoroval, jak slunce pomalu sestupuje k západu. Díval jsem se, jak se vlny převalují, a doufal jsem, že snad se v nich rozplyne moje vzrušení a moje bolest uplave. Bylo to však marné.

Za tři dni mi lékař řekl:

„Dnes ráno se nemocný pravděpodobně probudí. Ale naděje na uzdravení už není.“

A Dumčev se skutečně probudil.Uviděl vedle sebe Naděždu Alexandrovnu Bulajovou a mne.

Mlčeli jsme, nevěděli jsme, jak začít rozhovor. Byli bychom tak snad mlčeli po celou dobu, která je v nemocnici návštěvám vyhrazena, když se najednou Dumčev pozorně zadíval paní Bulajové do tváře.

„Chcete mi něco říci, Sergeji Sergejeviči?“

„Vzpomínám si,“ pravil Dumčev jasně a s pomlkami mezi jednotlivými slovy: „Teď jste, Naděždo Alexandrovno, nade mnou sklonila hlavu právě tak, jako… jako před mnoha lety… u moře… rozbitý aparát a já na písku… Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem vás…“

„Tehdy jsem byla ještě mladá.“

„Ale já vás vidím pořád takovou, jaká jste byla tehdy.“

Paní Bulajové vstoupily slzy do očí. Nepozorovaně je setřela rukou.

Upřeným a soustředěným pohledem se vpíjel Dumčev do její tváře. A nové a nové slzy se draly staré ženě do očí.

Dumčev se na ni stále láskyplně díval a oba mlčeli. Odešel jsem k otevřenému oknu, abych jim nepřekážel.

Jak je mohu pochopit? Vždyť mají život už za sebou.

I v pozdním podzimu navzdory dešti a nepohodě někdy docela neočekávaně a silně zazáří slunce, které není ani trochu podzimní. A hned se nějaký ten chomáček trávy tak čerstvě zazelená, že by si člověk nejraději do té trávy sedl a celý se do ní zahrabal, anebo ji alespoň pohladil rukou. Docela jako jarní tra vička to vypadá. Vzduchem se rozleje vlahé teplo, a i ten deštík se zdá jaksi smělý a vábivý. Jaro! Venku je úplné jaro. A v duši vyrůstá pocit vděčnosti za ten vlahý, jarní vzduch.

Na to na všechno jsem si vzpomněl, když jsem se díval na doktora Dumčeva a na paní Bulajovou. V paměti mi vyvstala dávno zapomenutá melodie a slova písně:

„I v pozdní jeseni se někdy stává, že přijdou dny, že přijde chvíle, kdy

Stál jsem u okna a díval jsem se do parku. Bylo tiché ráno. Nebe bylo bez mráčku, klidné, jasně modré, trochu nafialovělé nad obzorem.

Náhle vnikl do nemocničního pokoje vrčivý hřmot letadla. Dumčev se na cosi tázal. Nač? Nezaslechl jsem to.

Paní Bulajová mu hlasitě a jasně vysvětlila:

„Asi přiletělo letadlo z Moskvy!“

„Cože, z Moskvy? Tomu nevěřím! Taková vzdálenost…“ řekl Dumčev.

„Vzdálenost? Jakápak je to vzdálenost pro letadlo? Do Moskvy je všeho všudy

„Do Moskvy je přece tisíc… tisíc verst. A já, já jsem chtěl, aby vážky a mouchy naučily…“

Pronesl tato slova se zlým úsměškem, s hořkou ironií, kterou se člověk někdy snaží zakrýt velikou bolest.

Odešel jsem dolů do zahrady a sedl jsem si na lavičku. Krátké stíny stromů se pokojně táhly jeden za druhým. Tu a tam se míhaly pláště pacientů.

Vrátil jsem se znovu do nemocničního pokoje.

Kdesi vzadu, daleko na chodbě, bylo slyšet rozhovor. Zdálo se mi, že slyším nějaký povědomý hlas. Pak všechno utichlo. Ale teď jsou ty hlasy slyšet docela blízko. Kdo to mluví za dveřmi?

Dveře se otevřely dokořán. Na prahu stál fysik Kalganov. V ruce držel jakousi roličku. Za ním vešel jeho asistent, rovněž se svitkem v ruce.

„Buďte zdráv, Sergeji Sergejeviči!“ řekl Kalganov a kývl na nás.

Širokým gestem si přistavil židli k Dumčevově lůžku a usedl na ni.

„Kdo jste?“ zeptal se Dumčev.

„Fysik Dimitrij Kalganov.“

„Nepamatuji se. Neznám… Kalganov?“

„Přivezl jsem vám z Moskvy dárek!“

„Nerozumím. Jaký dárek?“

„Oho! Vy jste nějak moc zvědavý! Tak to tedy zase pěkně vezmu a půjdu,“ zasmál se Kalganov. „A vůbec se nedovíte, co jsem pro vás měl.“

„A já se postavím u dveří a nepustím vás,“ zasmál se Dumčev. Kalganov rozvinul roličky.

Rozložil před nemocným na stolek, na židli a i na okraj postele jakési lehounké balíčky, zabalené do černého papíru. „Co to má být?“ zvolal Dumčev. „Omítka! Budoucí obložení domů místo omítky!“