Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Budete asi vědět, jak byl rozložen světelný paprsek.

Newton postavil na stůl skleněný hranol. Sluneční paprsek, který dopadl na hranol, se při průchodu hranolem rozložil na sedm duhových barev: červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, světlemodrou, tmavomodrou a fialovou. Mezi těmito sedmi barvami není ostrých hranic, jedna přechází pozvolna do druhé. Tak na příklad mezi žlutou a zelenou barvou rozeznáváme ještě barvu listové zeleně, mezi zelenou a světlemodrou částí spektra barvu mořské vody.

Různému počtu kmitů světelných vln odpovídají určité barevné tóny.

Jak známo, předměty nemají vlastní barvy. Mají pouze schopnost odrážet, lámat anebo pohlcovat světelné paprsky.

Co to tedy vlastně znamená, když řekneme, že nějaký předmět je černý?

Znamená to, že pohltil všechny světelné paprsky, které na něj dopadly, a že jeho povrch žádné paprsky neodrazil.

Co je to na příklad modrá barva? Povrch předmětu pohltil všechny barvy spektra kromě modrých, které odrazil. Proto se nám předmět jeví jako modrý.

Tak vysvětluje fysika podstatu světla a barev.

Tenounké, průzračné a zcela neviditelné šupinky, které pokrývají křídla motýlů, to je doslova soustava průhledných destiček, z nichž každá propouští světlo jistým způsobem. Tloušťka šupinek je různá a leží v hranicích světelných vln různé délky. Každá z těchto šupinek dostane tu barvu, jejíž vlna odpovídá tloušťce šupinky.

Jako příklad, který jasně ukazuje, jak se barva mění podle měnící se tloušťky blány, nám poslouží nejlépe mýdlová bublina. Děti bývají okouzleny měňavou hrou barev na mýdlové bublině. Neustálá proměna barev se snad zdá v tomto případě náhodná. Ale v takovém střídání barev je naopak přísná zákonitost. Ze začátku, když se mýdlová bublina začíná teprve nafukovat a má blánu ještě poměrně tlustou — je červená. V tom okamžiku odpovídá tloušťka blány nejdelší světelné vlně, vlně červené. Potom postupně, jak se mýdlová bublina dále nadouvá a zvětšuje a její blána zároveň ztenčuje, následují v pořadí za sebou ostatní barvy.

Ale všichni motýli tak zbarveni nejsou. Některé druhy mají barvivo pigmentové, které časem vybledá. U jiných druhů jsou zase oba způsoby kombinovány: pigmentové zabarvení jim na křídlech doplňuje barevná hra průhledných šupinek.

Dumčev si vybral taková motýlí křídla, na kterých dovede vykouzlit nádherné zbarvení jen pouhý světelný paprsek. Upozornil vás na toho motýla, v jehož křídlech není pigment, barvivo v podobě maličkých zrníček. Křídla sama o sobě jsou průhledná, čirá.“

„Tak je to tedy!“ vykřikl jsem radostně. „Teď to chápu i já, vidím sám, že Dumčevův postřeh byl správný. Ale z toho vyplývá, že Dumčev má v zásadě pravdu. Říkal, že takové barvy jsou věčné a že nikdy nevyblednou.“

„Ano, ano!“ živě se ozval Kalganov. „Dumčev mluvil o věčném trvání těch barev? Pozoruhodný poznatek!“

„To tedy znamená, že se Dumčev nemýlil. Teď tomu už rozumím: to ty okouzlující barvy zažehují světelné paprsky, které neustále dopadají na zem, při průchodu skrze motýlí křídla. Dumčev se tedy nemýlil! Ještě dnes mu napíšu a potěším ho. Vždyť to mé psaní možná rozhodne o osudu člověka, o jeho životě nebo smrti.“

Ale Kalganov namítl:

„Nenechte se hned tak unést! Je sice pravda, že sluneční paprsky neustále dopadají na zem a při průchodu motýlími křídly vyvolávají okouzlující barvy, ale motýl žije pouze několik dnů, nanejvýš neděl a šupinky jeho křidélek jsou úžasně křehké.“

„Máte pravdu! Jakápak potom věčnost!“ řekl jsem trpce.

„Ale přece je tu nápověď, upozornění, znamenitý poznatek. Barvy… barvy ze světelného paprsku procházejícího tenounkými průhlednými šupinkami… Člověk takových barev dosud nikdy nepoužil. Prozkoumám ten Dumčevův poznatek. Křehká křídla motýlů! Však můj ústav už najde pevnější hmotu než jsou šupinky. Přijďte k nám za týden. Ale teď, teď ještě nevím. Prostuduji to. Řekl jsem už: Jako napodobitel je Dumčev směšný, ale jako pozorovatel… Víte vůbec, co je to pozorovací schopnost? Takové bystré, přesné a včas provedené pozorování? Na průčelí biologické stanice v Koltušách jsou vyryta tři slova: ›Pozornost, pozornost, pozornost‹. To bylo oblíbené heslo našeho velkého Ivana Petroviče Pavlova. Zde tedy vidíte, co znamená pozorovací schopnost!

Ano, podívám se a prověřím si to. Teprve potom budu moci k tomu něco říci. Napřed musím udělat pokusy. Přijďte tedy za týden.“ Čekal jsem na nové setkání s fysikem se zimničnou netrpělivostí. Možná, možná, že se Dumčev přece jenom neopozdil.

Hodiny na kremelské věži už odbily půlnoc. Na stanici podzemní dráhy „Palác Sovětů“ stále ještě stojí koš s květinami a u nich prodavač.

Je noc. Na krátký okamžik Moskva před úsvitem ztichne a uklidní se aspoň na chvíli v nočním chladu, a jak už to v létě bývá, v nehlubokém nočním tichu.

To ticho se už dlouho tlačilo do města, ale na své cestě častokrát klopýtlo, zaplašovalo je tisíce volání a výkřiků a strašil smích, žert nebo píseň… A hluk v ulicích a na náměstích je přinutil, aby se zastavilo. Navzdory tomu se ticho přece jen prodralo, vlastně spíš prosáklo do ulic. Bylo tu!

Noc.

Nad vchodem do metra stále jasněji září špičaté písmeno „M“. Dole projíždějí poslední vlaky. I teď, v pozdní noci tak jako zrána, mezi dnem, je vítá velkolepé mramorové sloupořadí. Z každého sloupu vyrůstá kvítek, mohutný květ, míří vzhůru osvětlován skrytým měkkým světlem, rozlévá se po stropě a vytváří tam velkolepou pěticípou hvězdu.

A celé toto sloupořadí květů neslyšně vypráví o velikosti, prostotě a ušlechtilosti. Stanice „Palác Sovětů“ je opravdu překrásná.

Za branou, mezi vchodem a východem podzemní dráhy, se černá stinná a rušná Gogolova třída. Stánek s nápoji je jasně osvětlen, ale už je zavřeno. Kroky chodců se ozývají stále spěšněji a slyšitelněji, nikdo nechce zmeškat poslední vlak metra.

Tamhle vyběhl z metra mladík. Ohlédl se kolem dokola a přistoupil ke košíku s květy. Na nose má brýle a v podpaždí knihu. Kupuje kytici. Netrpělivě se dívá střídavě na hodiny na rohu ulice a zase na vrata podzemní dráhy, která se brzy zavřou. Čeká snad někoho? Spustil ruku a kytice se dotýká země. Dívá se na hodiny stále častěji. A najednou běží jako o překot se svou kyticí k metru a mizí za dveřmi, které se už začínají zavírat. Nástupiště se vyprázdnilo. Dveře metra se zavřely. Prodavač skládá květiny do koše a odchází.

Všechno kolem dokola ztichlo. Nepospíchám s odchodem. Přemýšlím, jakou odpověď mi asi dá fysik Kalganov, až k němu zítra přijdu.

Snad řekne: „Nezapomeňte, že tajemství Dumčevových věčných barev…“

A co když se posměšně ušklíbne a řekne: „Nic z toho není!“ Co bude potom s Dumčevem?

Mléčné koule pouličních svítilen osvěcují měkce a klidně nástupiště.

A v této chvíli, na nástupišti u metra, u svítilny, o jejíž sloup jsem se opřel — v té chvíli vyvstala přede mnou strašlivá, divoká Země obřích trav a já slyšel hned silnější, hned zas tišší, ale nepřetržité, nekonečné šumění trav kolébaných větrem. Dumčev tam žil sám. Samoten uprostřed živých strojů, slepých i mnohookých, nestvůrných a jedovatých. Na každém kroku mu hrozila záhuba. Byl to však člověk a jeho hrdý rozum zvítězil.