Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

„O čem přemýšlíte, Dmitriji Dmitrijeviči?“ zeptal jsem se tiše. Trhl sebou a řekl, jako by se náhle vzpamatoval: „Tak trochu sním… nic jiného!“ A stále ještě držel mou ruku ve své:

„Vidím Moskvu budoucnosti se symfonií barev zažehnutých světelným paprskem. Jednoho dne k večeru dokončí dělníci obložení moskevských budov novým, doposud neznámým materiálem.

Zrána padne na město první světelný paprsek a naráz se rozehrají, ba přímo rozezvučí barvy. Míhají se, slábnou, téměř mizí, rozplývají se jako zvuky, jako hudba. Pak zaplanou znovu. Bude to symfonie barev, která se zažehla, rozehrála, zazvučela pod světelným paprskem! Moskva bude městem slunce.

Jestlipak víte, že hudebního skladatele Skrjabina nazývali podivínem, poněvadž říkal: ›Vždyť každému zvuku odpovídá určitá barva. Zvuky svítí barvami… Molové tóny mají kovový lesk a durové jsou zas sytě barevné a bez lesku.‹

Skrjabin si přál, aby jeho symfonie byla doprovázena symfonií světel.

Ano! Světelnou symfonii je možno vytvořit zrovna tak, jako symfonii hudební. Ale takovou symfonii, symfonii barev — bude dirigovat skladatel fysik. Jen on napíše její partituru.

A bude to opravdová sluneční symfonie. Symfonie Města slunce.

Každá moskevská ulice se nám představí vlastním svérázným barevným laděním. Zdi každého domu v Moskvě rozkvetou veselým pestrobarevným kobercem. Ty barvy budou věčné. Neboť na zem neustále dopadají světelné paprsky.

V odpověď na symfonii Moskvy zazní pod týmiž slunečními paprsky světelné symfonie v hlavních městech bratrských republik.

A tato hudba, světelná hudba, vytvořená slunečními paprsky, hudba řízená našimi fysiky, bude znít, dokud bude ve vesmíru svítit slunce, dokud budou proudit světelné vlny!“

N a střechu nemocnice bubnuje déšť. Občas zarachotí na střeše plát krycího plechu, který se asi uvolnil z rezavých hřebíků. Vane vítr. Chvílemi zařinčí okenní tabulky.

V nemocničním pokoji svítí lampička pod modrým stínidlem. Sergej Sergejevič Dumčev je nemocen. Snad ho nebudu moci ani potěšit. Možná, že mu nebudu smět ani vyprávět o jeho objevu.

Odletěl jsem letadlem z Moskvy do Čenska a z letiště jsem pospíchal přímo k paní Bulajové.

S radostným a světlým pocitem jsem vstoupil do starého známého domu. A teprve zde jsem se od paní Bulajové dověděl, co se mezitím událo.

Dumčev měl mít v osadě vědeckých pracovníků přednášku. Sám to navrhl a žádal. Thema přednášky nazval: „Veliké vynálezy budoucnosti“. Sám určil dobu, kdy se měla konat.

S nápadně unaveným vzezřením, s očima zanícenýma od ne vy spáni hloubal Dumčev v jakémsi neustávajícím vášnivém vzepětí ve stránkách knih. Vrhal se od jedné knihy ke druhé, jako by chtěl vstoupit do všech dveří všech věd zároveň.

„Sergeji Sergejeviči! Neměl byste přednášku odložit?“ tiše se ho otázala Naděžda Alexandrovna.

„Ne! Je už ohlášena a bude v ten den, na kdy jsem ji určil,“ odpověděl Dumčev.

Bylo jasné, že se v těch dnech do krajnosti vypjal a soustředil všechny své duševní síly na přednášku. Nadešel den, kdy se měla konat.

Ještě v předvečer vyžehlila Naděžda Alexandrovna se sousedkou pečlivě Dumčevův oblek a dala mu všechno do pořádku.

Den byl tichý a jasný. Dumčev sestoupil se své věžní laboratoře. V ordinaci na něho čekala Naděžda Alexandrovna Bulajová. Chtěla ho doprovodit.

Když už chtěli odejít, zahlédl na zubolékařském stole Naděždy Alexandrovny kousek vosku. Docela obyčejný kousek vosku.

„Vosk!“ zvolal Dumčev. „Vosk, to je přece úžasně podivuhodný materiál. Včely jej vyrábějí ve svém organismu. A lidé, lidé, chemikové, jej zatím ještě nedokázali ničím nahradit. Tím začnu svou přednášku.“

„Ale dovolte, Sergeji Sergejeviči, k čemu by ta náhražka byla? Já jako zubní lékařka používám vosku k zakrytí čerstvé, dosud neztvrdlé plomby, abych ji uchránila před škodlivým účinkem slin. Ano, včela mi svým voskem prokazuje dobrou službu. Ale proč by měli chemikové hledat náhražku za vosk? Vždyť to, co je v přírodě dobrého, využije člověk pro sebe jako dobrý hospodář tak, jak mu to příroda poskytuje.“

„Dobře! Ať,“ řekl pobouřeně Dumčev, „ale já přesto na dnešní přednášce ukážu, jak by se dalo využít vosku docela novým způsobem. A také to tak ohlásím. Bude to první lekce ze Země obřích trav, kde jsem tak dlouho žil.“

„Vysvětlete mi přece konečně, co to je vlastně ta Země obřích trav?“ měla už na jazyku paní Bulajová. Vzpamatovala se však a neřekla nic. Nechtěla Dumčeva v tomto vzrušujícím dni znepokojovat. Odešla do druhého pokoje a vzala si ze skříně rukavice.

Vracela se do pracovny a natahovala si své dlouhé černé rukavice, sahající až po lokty. U dveří se užasle zastavila. Dumčev byl bledý, bledý jako plátno. Stál u malého okrouhlého stolku, kde ležely rozloženy časopisy pro návštěvníky, a držel jeden v ruce.

Četl nahlas:

„… Vosku se už dávno používalo v domáckém průmyslu a v lékařství, kde se jím uzavíraly krevní cévy při chirurgických operacích. Dnes se vosku používá také při slévání oceli a v chemickém průmyslu. Vosk se uplatnil i při výrobě obrněných bombardérů, tanků a válečných lodí a slouží ke zvyšování dalekonosnosti děl a k zlepšování optiky stereoskopů…“

Dumčev vyšel mlčky z domu, doprovázen Naděždou Alexandrovnou.

Před domem stálo osobní auto z osady vědeckých pracovníků. Mladý šofér pootevřel dveře vozu a přívětivě ohlásil, že ho poslali, aby odvezl profesora na přednášku.

Ne! Dumčev odmítl, chtěl jít pěšky.

Poděkoval šoférovi, zavěsil se opatrně do Naděždy Alexandrovny a vydali se na cestu. Byl celý vyžehlený. Naškrobená košile se skvěla čistotou, tvrdý límec staromódního tvaru mu podpíral bradu. V ruce držel vycházkovou hůl.

Tak tedy šli a auto je tichounce následovalo.

Ale Dumčev byl neklidný. Sotva vyšli na asfaltovanou silnici, vedoucí k osadě vědeckých pracovníků, začal hovořit. S kým? S Naděždou Alexandrovnou? Ale kdež! Sám se sebou! Pravil:

„Poslyš, tvoje připomínka o možnosti využití vosku je zastaralá! Ale nechť, aťsi je! Budu mluvit o něčem jiném. Dovedete si vy všichni, kteří tu sedíte, představit, jakou úžasnou neuvěřitelnou citlivostí byla nadána moje ruka v Zemi obřích trav? Tenkrát jsem ovšem nebyl takový jako dnes. Dotkl jsem se jednou světlušky a podivil jsem se: byla studená, vůbec nehřála. Svítí a nehřeje. Tady je zdroj nového světla! zvolal jsem. Nač tedy potřebujeme elektrárny? Zastaralé? Ale ponaučení, která můžeme čerpat ze Země obřích strav, jsou nesčíslná! Promluvím tedy o něčem docela jiném. Jsem lékař. I tam jsem prováděl pokusy. Doposud jste upotřebili od hmyzu jen jediný lék, kyselinu mravenčí. Směšné! Povím vám, jak jsem přinutil obyvatele Země obřích trav, aby mne léčili z ran. Anebo na příklad oteklina… Vy se smějete? I to je už zastaralé? Opozdil jsem se?“

A Dumčev náhle zmlkl. Zastavil se a potom zvolal: „Naděždo Alexandrovno! Jak je to vlastně? Jak to mám vědět? Jak mám uhádnout, s čím jsem se opozdil a s čím ne?“