Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Ale je čas jít domů.

A už je tu Volchonka. Vzorkovaný stín mříže leží nehybně na asfaltu chodníku kolem nádvoří ústavu Akademie věd. Na obloze svítí úplněk, v jehož světle nabývají bělostné sloupy musea umění modravého odstínu. Skleněná, průhledná střecha musea je nyní černá. Květy tabáku na cestičce k hlavnímu vchodu se rozevřely a svítí ostrou bělí.

Volchonka je za měsíčního svitu úplně tichá. Lehký větřík přináší ve vlnách vůni kvetoucího tabáku. Na asfaltu chodníku se rýsuje protáhlý stín osamělé lípy. Listí se lehounce zachvívá a v měsíčním světle jsou stíny listoví tak vratké, kolísavé a měnlivé, že se člověk maně zastavuje a noha se zdráhá vkročit na ten jemný vzorek, ponořený do lehoučkého spánku.

Všechno utichlo. Nad Moskvou vládne noc…

Dveře mého bytu. V poštovní schránce leží dopis. A jsou tu i noviny — jedny, druhé…

Pak zazvonil telefon. Docela zbytečný hovor. A pak ještě jednou. Tentokrát to bylo zavolání, na které jsem dlouho čekal.

Ale co to tak tiše škrábe po skle otevřeného okna? A vida, kocour od sousedů, je celý černý, jen má maličkou bílou „kravatu“. U sousedů mají okna zavřená, a tak se kocour opatrně přišoural po římse ke mně. Rám otevřeného okna mu překáží, musím mu tedy pomoci.

„Jen dál, vážený pane, račte dál! Nebe se zachmuřilo, bude asi pršet a vy byste si mohl namočit pracičky. Jen vstupte, prosím!“

Kocour se klidně a beze spěchu uvelebil na stole vedle vázy s chrpami.

Byly jste ve dne modré, teď při světle lampy jste zfialověly. A dokonce to vypadá, jako byste zšedly. Pravda, ne všechny, ale ty, které už odkvětají. Dám vás raději jinam, ten kocour se na stole rozvalil tak, že by mohl vázu porazit.

Dívám se na chrpy a začíná se mne zmocňovat neklidný tesklivý pocit. „Co asi řekne zítra fysik o věčnosti barev? Co napíšu Dumčevovi?“

Do otevřeného okna zavál svěží chladný vzduch od řeky Moskvy. Venku je úplná tma. Obloha je zatažena a na okenní římsu ťukají dešťové krůpěje.

Když jsem se vracel domů od fysika Kalganova, bylo už hodně pozdě. Ty staré tiché moskevské uličky! Lampičky u vrat pokojně osvětlují pod plechovou stříškou číslo domu a polokruh písmen — jméno uličky.

Lidé už dávno spí. V oknech domů a domků je tma.

Často mne v pozdní hodině při pohledu na tato černá prázdná okna přepadal smutek a tesknota. Ale dnes se mi zdá, jako by mne okna přívětivě vítala klouzavým odleskem luceren na černých sklech. Nesu si radostnou zprávu pro Dumčeva.

Kalganov právě telefonoval, když jsem vstoupil do jeho pracovny. Přerušil na okamžik hovor, pozdravil se se mnou a řekl:

„Rozhovor se týká právě vás. Poslouchejte!“

A pokračoval:

„Co? Ale ne, ne! Nejde o denní světlo. To nejsou lampy pro denní světlo, které osvětlují podzemní vestibul metra na Kirovově ulici. Mluvím o barvách. Cože? Vy jste slyšel a dokonce i viděl, jak stěna i šaty ve tmě září barvami. Ale to je docela něco jiného. Stěna, židle a šaty vydávaly světlo proto, že k nátěru bylo použito barvy s příměsí solí zinku a kadmia a nátěr byl pak ještě ozářen ultrafialovými paprsky, To je luminiscence — světélkování. Ale já mluvím o něčem docela jiném. Jak bych vám to vysvětlil? Třeba takhle:

Chytal jste někdy motýly? Pouštěl jste si mýdlové bubliny? Tak si vzpomeňte na kouzelné a přitom úplně pravidelné střídání barev na mýdlové bublině. Blána mýdlové bubliny ovšem hned praská. A motýlí šupinky? Těch se raději ani nedotýkat, jak jsou křehké! Ale představte si takovou mýdlovou bublinu anebo motýlí šupinku, která by byla vyrobena ze zvlášť trvanlivého materiálu. Musil by to být skutečně trvanlivý materiál. Pokouším se vyrobit takovou neobyčejně trvanlivou látku ze zvláštní plastické hmoty… Cože? Myslíte, že se to nepodaří?… Že to praskne, tak jako praská dítěti mýdlová bublina na slámce?“ Kalganov se hlučně zasmál. „Zapomněl jste, že jsem fysik. Věřím jedině na pokus. Já na to přijdu! Vyzkouším si to a prověřím. Rozhodně na to přijdu a všechno vám ukážu! Cože? Vždyť ani letecký konstruktér nepřidělává k aeroplánu ptačí péra. ačkoliv člověk kdysi tak toužebně sledoval let ptáků. A přece se to podařilo! Ptáte se, k čemu to bude dobré? Bude to docela nový, neobyčejný materiál na obložení domovních zdí. Cože?… Že je to fantastický sen? Vynasnažím se tedy, aby se ten sen stal skutečností.

Kalganov se s kýmsi rozloučil a obrátil se ke mně.

„Hledám ve své laboratoři novou látku a doufám, že ji naleznu. Její tloušťka se bude měřit na desetiny mikronu. Motýlí šupinky, mýdlové blány! V laboratoři, v prostředí exaktní, přesné práce, musím takovou novou maximálně průzračnou a přitom trvanlivou látku najít. Z této látky se bude vyrábět množství standardních typů blan různé síly. Fysik se spojí s umělcem a architektem. Pak budou předměty denní potřeby, obydlí a budovy hrát před naším zrakem všemi barvami duhy.“

„Dumčev měl tedy přece jenom v něčem pravdu! Přece jenom něco napověděl naší vědě! A neopozdil se se vším!“ téměř jsem vykřikl.

Někdo zaklepal na dveře pracovny. Vešel Kalganovův asistent, vysoký, bledý, sebevědomě vystupující člověk, pohlédl na mne klidným, dlouhým pohledem šedých očí, uklonil se a zvolna se posadil na kraj veliké kožené pohovky.

Kalganov a asistent hovořili o svých pokusech, jež se týkaly tohoto mimořádně trvanlivého obkladového materiálu. A já jsem při tom pořád přemýšlel, jak budu moci Dumčeva potěšit. Ne. Nebudu o tom psát v dopise!

Hned zítra poletím letadlem na jeden den do Čenska k Dumčevovi.

Kalganov a asistent pokračovali v rozhovoru. A já už při tom prožíval své zítřejší setkání s Dumčevem. Z jejich rozhovoru pronikala do mého vědomí jen jednotlivá slova: elektrolysa… elektrolytická vrstva… oxydace povrchu kovů… nabíhání barev po kalení… krytí lakem…

Asistent odešel.

Kalganov řekl:

„Napsal jsem Dumčevovi dopis, kde mu děkuji a srdečně mu blahopřeji.“

„Dejte mi ten dopis. Zítra ráno zaletím na jeden den k Dumčevovi do Čenska.“

„Teď už víte, čím Dumčeva potěšit! Šťastnou cestu!“ A náhle se Kalganov hlasitě zasmál: „A tu Zemi obřích trav jste si k tomu přimyslel jen tak pro větší zajímavost… Přiznejte se! Ten váš Dumčev je prostě entomolog. Pozorovatel přírody.“

Teprve po chvilce jsem se zmohl na odpověď:

„Dmitriji Dmitrijeviči! Já sám se někdy samého sebe ptám slovy básníka:

›Byl o to? Bylo to vůbec někdy?‹“

Bylo už pozdě. Začal jsem se loučit. Kalganov otevřel dveře pracovny a řekl: „Doprovodím vás!“

Šli jsme tichými, slabě osvětlenými chodbami ústavu. Starý vrátný odložil stranou noviny, vstal, uklonil se a rozevřel před námi vrata. Kalganov se mnou vyšel ven. Sestoupil po několika schodech a zastavil se. Se stromů na malém náměstíčku padaly řídké krůpěje. Z široké moskevské ulice už nebylo slyšet ani hlásku. Ani houkání aut už se neozývalo.

Podal jsem mlčky Kalganovovi ruku na rozloučenou a chtěl jsem jít. Ale on zadržel mou ruku ve své široké teplé dlani.