Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Už dva dny jsem zase v Moskvě. Hned, jak jsem přišel od vlaku, začala práce, starosti, návštěvy, telefony — a všechno jako by splývalo s tím ostatním hlukem a šumem. Ten shon mne vzdálil od věcí, které mne ještě před několika dny tak zaměstnávaly.

Jak už to je dávno! Stalo se to vůbec někdy?

Selský vůz v mlze… Kolja Sencov a ošetřovatelé… deštěm ztmavlý lesklý asfalt na silnici… napůl rozbořená besídka a v ní Dumčev, sám, v dešti. A zase vůz rachotící po silnici… Té noci jsme Dumčeva odevzdali do péče Naděždě Alexandrovně. Druhý den ráno jsem se od ní dověděl, že se Sergej Sergejevič jenom lehce nachladil. Žádal pouze o jedno: aby k němu do laboratoře nikoho nepouštěla.

Hned nato jsem se rozloučil s paní Bulajovou, která si poznamenala moji moskevskou adresu.

Zašel jsem ještě k Tarasevičovi, ale ten se ještě nevrátil z krajské konference. Nechal jsem tam svoji adresu a ještě téhož večera jsem nasedl do vlaku na Moskvu.

U toho metra je veselo, rušno, všude plno jasných barev! V půlkruhu tu stojí prodavači květin.

Pod horkým srpnovým sluncem planou v nízkých hliněných džbánech ohnivě červené řeřichy. Na stáncích jsou na tyčky přivázány kytice květin, celé v zeleném kapradí. Z každé kytice vyhlížejí jiřiny a pyšní se svými šarlatovými, malinovými a oranžovými barvami. Bělavé kuličky konvalinek se marně pokoušejí schovat se nenápadně v kyticích. Jsou však dobře vidět a dodávají kyticím zvláštní skromný půvab.

Srpnové květiny, teď hýříte jasnými, sytými a pestrými barvami! Brzo však přijde podzim. Nastanou deště, žloutnutí, uvadání…

A zrovna zde, v tuto chvíli na tomto nástupišti, u těchto košů s květinami, jsem si najednou vzpomněl na živý oheň jiných barev, jež se mění a žijí jako hudba, stále novým a novým životem.

Země obřích trav! Stojím a čekám. Už, už se otevrou vrata ohrady, zhotovené z krovek krásce mědáka. A přede mnou — ne, to není plot, ale gigantická divadelní opona v plameni a třpytu nevídaných barev.

Jaké tajemství se vlastně skrývá v síle, v jasu, fantastičnosti a rozmanitosti těch barev?

Proč Dumčev říkal, že tyto barvy jsou věčné a že nikdy nevyblednou? Nikdy! Bylo to opravdu podivínství nebo blouznění? Co když… co když se v tom ukrývá jen nějaký objev? Je to docela možné. Snad, kdo ví? Kdo by to mohl vysvětlit? Koho se mám zeptat?

Snad bych se měl obrátit na Kalganova. Je to fysik. Problémy světla a barev, to je přece jeho obor. Často jsem o něm četl v novinách.

Ano, zajdu do ústavu ke Kalganovovi ještě dnes, zbude-li mi jen trochu času. Po zkoušce. Snad to stačím.

Vzpomněl jsem si znovu na Dumčevova slova: „Ach, ta mrtvá zeleň louky, namalovaná na překližce nebo na lepence, kdy hudba zvučí živoucí přírodou jara“, když jsem seděl při zkoušce za režisérským stolkem v tmavém hledišti pod žárovkou s temným stínidlem, v přísném tichu, porušovaném jen replikami herců na jevišti, a díval jsem se, jak osvětlovači manipulují s reflektory a osvětlují dekorace.

Zkouška skončila ve čtyři odpoledne. Tak to tedy ještě stačím. Ano, za chvilku budu u Kalganova!

Ruch na moskevských ulicích byl ještě v plném proudu a já už seděl v pracovně fysika Dmitrije Dmitrijeviče Kalganova. Požádal mne, abych počkal, až skončí poradu se svými spolupracovníky. Nerozuměl jsem jejich rozhovoru, týkal se jakéhosi složitého fysikálního problému.

Fysikova tvář mi čímsi připomínala znamenitý portrét Jermolova, neohroženého hrdiny z bojů s Napoleonem.

Fysik Kalganov není ovšem voják, nýbrž vědec, a nežije v devatenáctém století, ale v dnešní době. Voják není! Ale jeho zřetelná a určitá gesta, jeho pohyby bez nejmenšího náznaku chvatu nebo nejistoty mají v sobě cosi vojenského. Hrdé, skoro lví držení hlavy. Rysy jeho obličeje jsou masivní, ostře řezané, téměř mohutné. A jeho hlas přímo duní.

Byl to přece on, fysik Kalganov, který naráz postřehl význam radiolokace a začal drtit s našimi dělostřelci fašistické letce!

S našimi zákopníky vybudoval na Ladožském jezeře „cestu života“. Vědec — voják!

Hleděl jsem na něho a v duchu jsem si říkal: ano, takový člověk, ten si umí poradit ve spleti vědeckých problémů, projektů, záměrů a návrhů — a jistě i ve svém vlastním pracovním prostředí si počíná jako dobrý hospodář.

„Chcete-li, věřte, a nechcete-li, nevěřte a myslete si, že všechno, co vám říkám, je fantastická povídka…“ tak jsem začal svoje vypravování o Dumčevovi, když mne Kalganov usadil do křesla vedle sebe.

Z počátku mne poslouchal s jakousi sveřepou shovívavostí. Ale když jsem začal vypravovat o jarmarku, na kterém před dávnými lety předvedl Dumčev svůj první let a podnikavý kupec za podívanou na smrtelně nebezpečnou produkci vybíral po pětníku, Kalganovovy oči zablýskly, prudce se ode mne odvrátil a začal cosi pozorovat ve večerním soumraku za oknem. Pak náhle udeřil pěstí do stolu:

„Proklatá doba!“ zvolal. „Tolik zničených a zdeptaných lidských talentů! Ta doba vyhnala Ciolkovského s jeho výpočty na půdu a Mičurina ponížila na pachtýře. A takoví jako Dumčev byli ovšem jenom pro smích, až se z nich stali podivíni…“

Kalganov se odmlčel.

Pokračoval jsem ve svém vyprávění.

Když jsem začal mluvit o tom, jak Dumčev, kterého jsem našel v Zemi obřích trav, tvrdošíjně navrhoval, aby se lidé učili technice od hmyzu, vstal Kalganov netrpělivě z křesla.

„Tak, tak!“ opakoval.

„Divíte se tomu?“ otázal jsem se ho.

„Ne, jenom ho lituji. Čemu se divit? Osamocený člověk, který žije mimo lidskou společnost, mimo kolektiv, si nakonec usmyslí napodobovat přírodu. Takový napodobovatel si potom začne pro sebe stavět potápěčský zvon z pavučiny. Z pavučiny! Přesně jako vodní pavouk. Na co já potřebuju loděnice, řekne si takový samotář, já si vyrobím lodě sám, bez továrny, a sám si je také spustím na moře. Ať plují! Tomu říkáme napodobovat přírodu!“

Musím si pospíšit, abych se Kalganova zeptal na to nejhlavnější, řekl jsem si. A vypravoval jsem mu, jak mne Dumčev v Zemi obřích trav přivedl ke svému domu a já jsem zůstal v úžasu stát nad barvami jeho ohrady, která byla sestavena a složena z křídel obyčejných motýlů.

Ta ohrada hrála a hořela neobyčejně jasnými a krásnými barvami a Dumčev říkal, že je to uděláno z průhledných motýlích křídel.

„Řekněte mi, jak mám Dumčevovi rozumět? Vždyť to, co je průhledné a čiré, je přece bezbarvé. Jaképak potom barvy? Jak tomu rozumět? To je přece nesmysl!“

„Ne, to není nesmysl, ale správný poznatek,“ řekl klidně Kalganov. „Cože, správný poznatek? Dumčev se tedy nemýlil. Ale jak muže mít něco průzračného a bezbarvého barvu?“

„Abyste pochopil, proč průhledná a bezbarvá křídla motýlů hrají jasnými barvami, začnu od toho nejzákladnějšího. Od toho, co to vůbec je světlo a barva.

Každé těleso vysílá do prostoru energii v podobě elektromagnetických vln, jejichž délka je proměnlivá a závisí na teplotě tělesa: od desítek mikronů do milióntin mikronu.

Podle počtu kmitů za vteřinu rozeznáváme vlny elektrické, infračervené, světelné, ultrafialové a roentgenové. Naše oko vnímá pouze světelné vlny. Newton dokázal, že bílé světlo, jak je vidíme, je souhrn barevných paprsků.