Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Здесь есть возможность читать онлайн «Vladimír Bragin - V zemi obřích trav» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1957, Издательство: Státní nakladatelství dětské knihy, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

V zemi obřích trav: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «V zemi obřích trav»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

V zemi obřích trav — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «V zemi obřích trav», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Zpod mraků vyšel úplněk a zdál se mi nekonečně vzdálený. Ještě nikdy v životě jsem neviděl měsíc tak daleko.

Dumčev ležel na písku s hlavou nazpět zvrácenou. Chtěl jsem mu říci ještě naposledy sbohem a zvolal jsem:

„Sergeji Sergejeviči!“

Neozval se, spal. Díval jsem se na něho. Zachvátila mne jakási horečka. Pomyšlení, že nechám toho starého člověka ve vypálené, mrtvé Zemi obřích trav, bylo mi nesnesitelné.

Nechat Dumčeva tady? Ne! Musí se vrátit k lidem. A to ještě dnes. Ano, zařídím to. Na místě a hned!

Radostná a teplá vlna zalila moji duši.

Přistoupil jsem znovu k spícímu Dumčevovi. Dýchal tiše a pravidelně. A tu… tu jsem vzal pilulku a opatrně jsem mu ji spustil do pootevřených úst.

A hned jsem se svého činu ulekl. Vždyť za okamžik vyroste Dumčev do své dřívější normální velikosti. A já tu zůstanu navždy.

Jak teď budu žít? Ráno v Moskvě. Do zelené poštovní schránky u mého bytu padají s tichým šelestem noviny. Už nikdy tyto noviny nerozevřu, už nikdy se nepotěším úspěchy své země.

Zazvoní telefon. Budou mne volat přátelé, ale telefon bude zvonit nadarmo.

A večer se v napjatém tichu zvedne opona. Cítím vždycky v té chvíli teplý dech diváků, lovím jejich pohledy, snažím se uhodnout, co se v nich děje. Prožiji to vůbec ještě někdy znovu?

Jak je to vlastně směšné! Skončit svůj život v zápolení s nějakými pavouky a mouchami!

Zachvátila mne lítost, lítost nad sebou samým.

Zabalil jsem se do pláště, stočil jsem se do klubíčka a přestal jsem přemýšlet.

Po velkém nervovém otřesu člověk často rychle usíná. Vysílení dovede dokonce přinutit ke spánku lidi, kteří trpí nespavostí. Stalo se to i mně. Zapomněl jsem na všecko kolem, tvrdě jsem usnul a spal jsem pravděpodobně dost dlouho.

KAPITOLA 54. NASTAL NOVÝ DEN

Vstávejte!“ uslyšel jsem Dumčevův hlas.

Jasné paprsky vycházejícího slunce se dotkly mé tváře a já, stále ještě se zavřenýma očima, jsem si ji zaclonil rukou. Slunce začínalo silně hřát. Kde je můj plášť? Kam sklouzl? Vyskočil jsem. Přede mnou stál Sergej Sergejevič.

„Dobré jitro!“ řekl klidně a vesele.

„Jitro?“ opakoval jsem a pohlédl jsem v rozpacích na Dumčeva. Slov jako „jitro“ nebo „večer“ nikdy neužíval. „To je divné,“ řekl jsem si a odpověděl jsem: „Dobré jitro!“

„Nestůjte přece ve vodě!“

Bosýma nohama jsem stál až po kotníky ve vodě. Co je to za potůček? Dal by se klidně překročit.

Co se to stalo? Kde je Veliký potok? A kde je ostrov, na kterém jsme našli útulek? Po ruce mi leze jakýsi mravenec. Křidélka vážek se jiskří na slunci. Kde to vlastně jsem?

Tu jsem si vzpomněl na včerejší večer; na odlesk požáru ve vodě, na písečný ostrov Velikého potoka, na měsíc vycházející z mraků. Měsíc ozářil Dumčeva, který spal, a já jsem mu pustil do pootevřených úst pilulku. Proč tedy stojí teď Dumčev přede mnou a je zrovna tak veliký jako já? To znamená, že ta pilulka neúčinkovala. Budeme tedy musit oba dva zůstat v Zemi obřích trav. Navždy! Pilulka tedy není k ničemu.

Dumčev se na mne pozorně zadíval.

„Slyšíte?“ ukázal rukou na modrající se les. „Někdo na nás volá: čiri — čiri — čiri — ri…“

Poslouchal jsem, díval jsem se, ale všechno kolem se mi zdálo tak zvláštní, že jsem nemohl nic pochopit.

Čiri — čiriri — či — ri — ri…

Konečně jsem si vzpomněl. To je přece pěnkava, ta takhle ohlašuje déšť. Pěnkava! Ptačí zpěv! Nejsem už v Zemi obřích trav! Tam bych pěnkavu nemohl slyšet! Tam stále jenom hlučel a šuměl nekonečný les, tam by mne ohlušoval vzteklý skřípot kobylky.

Anebo je to všechno jenom sen. Snad se mi o té Zemi obřích trav jen zdálo. Anebo se mi teď zdá o pěnkavě?

Či — ri, či — ri — ri, zpívá pěnkava.

Ale přede mnou stojí Sergej Sergejevič. Nespouštím s něho oči. A pořád přemýšlím: je přece zrovna tak velký jako já! A včera tomu bylo také tak. Bylo tomu tak i tehdy, když jsem ho spatřil ponejprv u strašného „města“, u vosího hnízda. Oba máme stejnou velikost. Naše jediná pilulka tedy neúčinkovala. A oba jsme zůstali navždy v Zemi obřích trav.

„Co se dá dělat, Sergeji Sergejeviči, musíme si přiznat, že vaše pilulky jsou připraveny špatně. Ten prášek, který zmenšuje — to je beze sporu veliký vynález. Ale pilulky — ty nejsou prostě k ničemu. A já jsem doufal, že…“

„Co jste doufal?“

„Ale nic, jen tak,“ řekl jsem, když jsem si věc trochu rozmyslil. „Ostatně je to snadno pochopitelné; pilulka ztratila prostě po tak dlouhé době svoji sílu.“

„Ano, desítky let! To už je pořádná doba!“ řekl Dumčev a posměšně se na mne podíval.

Zvláštní, proč Dumčev říká „desítky let“ a ne tisíciletí nebo desítky tisíc let, tak jako dříve?

Veliký potok už nehlučí. A ostrov také zmizel. Místo toho je tu jakési zanedbané pusté prostranství. A tamhle je okrouhlá zeď! To si asi vystavěla včela zednářka svoje cementové hnízdo. Ale ne, to jsou přece rozvaliny velkého bílého domu se zbytkem kamenné verandy. Kolem dokola je všechno rozryto, samé jámy, výmoly a díry. Tam asi schovávají hrabalky ochromené tarantule… Ne, to jsou zbytky lomu!

Posadil jsem se vedle Dumčeva na zelený pahrbek u potůčku. Potůček bublal, zurčel a přivolával dřímotu. Naslouchal jsem mile známému šelestění listí a vdechoval jsem příjemnou vůni čerstvě pokosené trávy.

Naplňoval mne klid, ticho a jakási světlá radost. Nebo jsem se snad vrátil do světa svého raného dětství a na mé nízké okénko zaťukal šeřík, nakoukl do mého pokojíku a budí mne? Ale ne, to není dětství!

Proč náhle zmizela jako dým ta věčná ostražitost, ta krutá bázeň a opatrnost na každý krok a pohyb, neustálý strach, co bude dál?

Jak je tu pěkně! Slunce žhne a připaluje. Ale proč je Dumčev nahý? A proč se na mne tak upřeně dívá?

„Sergeji Sergejeviči, kde to jsme?“

KAPITOLA 55. DOBŘE ZNÁMÝ OBLEK

Jsme…“ začal Dumčev a hned se zase odmlčel.

„Podívejte se! Tamhle! Tam za to křoví se podívejte! My jsme nazí a tam…“

„Tam jsou šaty!“

Na pařezu ležel šedivý kostkovaný oblek. Připadal mi nějak známý! A vida, je tam i vázanka, tmavošedá s červeným proužkem. Ten oblek jsem kdysi viděl na nějakém velmi důvěrně blízkém člověku. Kdo to jen byl? Boty mají skořicovou barvu. Rostou před mýma očima a podobají se skále, která nedávno rozdrtila náš vor u potoka.

„To je oblek obra,“ řekl jsem.

„Ano, oblek obra. Víte, v Zemi obřích trav vám udělám hedvábné kalhoty z nití bource morušového a vatovanou kazajku vám utká vakonoš trávový. Budeme mít také pláště! Ale počkejte! Co to jenom je? Možná, že se mi to jenom zdá… Chvílemi se mi zdá, že se mi vrátila má normální velikost, a pak zase ten pocit ztrácím. Nerozumím tomu… Měli jsme přece dvě pilulky!

„Žádné dvě, jenom jedna byla…“

Vtom Dumčev seskočil s kopečku.

„Ten hřmot! Co je to za hřmot?“ zakryl si uši dlaněmi.

„Kde? Kde?“

Ozvaly se podivné, přerývané zvuky. Připadaly mi známé, musil jsem je už někdy slyšet. Utíkám za nimi. Vidím přístřešek pokrytý drnem. Zvuky vycházejí odtamtud, zpod přístřešku, odněkud z podzemí. Sestupuji po kamenných schůdkách… Plošinka. Stůl. Dvě židle. Na stole svítilna „netopýr“. Zůstávám stát. Hlasité, trhavé zvuky je slyšet stále blíž a blíže. Čekám…

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «V zemi obřích trav»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «V zemi obřích trav» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Отзывы о книге «V zemi obřích trav»

Обсуждение, отзывы о книге «V zemi obřích trav» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x