Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Neřekl jsem mu však nic. Snad z jeho nitra jednou zmizí pocit křivdy, kterou jsem mu nechtě způsobil! Nezmínil jsem se Dumčevovi ani slovem o tom, že jeho mozek pracuje teď s jinými měřítky, než mají lidé, a že není správné, když se tak úporně snaží přenášet své představy do světa lidí, kam se sám také brzy vrátí.

Když mi pověděl všechno o vodovodu, přešel Dumčev k osvětlení svého domu.

Toť se ví, že neměl ani svíčky, ani petrolejové lampy, ani elektřinu. Jeho světlo nebylo vyvoláno ani teplem, ani ohněm. Zřídel takového světla se v Zemi obřích trav vyskytovalo dost a dost. Byl to světélkující hmyz.

V téhle říši nevěříš dokonce ani tomu, co vidíš a slyšíš. Všechno kolem je tak podivné, že se to téměř nezdá být pravda. Jakýpak dům může vlastně Dumčev mít? Nedovedu si jej vůbec představit. Ale jeho výroku o neobyčejném osvětlení domu, tomu jsem byl ochoten uvěřit. Proč? Proto, že v tuto chvíli vyvstal v mé mysli docela jiný obraz a zaclonil celou Zemi obřích trav. Vzpomněl jsem si na naše divadlo. Viděl jsem se, jak sedím se svými kolegy na jedné přednášce, která se tam konala. Mluvilo se na ní o nových zdrojích světla a o tom, jak jich využít při inscenaci.

Vzpomněl jsem si, jak přednášející říkal, že to byly světlušky, které vědce přivedly na myšlenku „studeného světla. Bylo vypočítáno, že koeficient užitkovosti světelného pramene světlušek činí devadesát procent, zatím co na příklad u elektrické žárovky pouze tři procenta, při čemž zbytek elektrické energie uniká bez užitku do vzduchu v podobě tepla.

Vzpomínám si, co o tom psaly jedny noviny:

„Kdybychom vyměnili polovinu žárovek v celé naší zemi za nový zdroj světla, ušetřili bychom tím takové množství elektrické energie, že by se rovnalo kapacitě Dněprogesu.“

Les trav řidl víc a víc. Tu a tam bylo vidět průseky, aleje a trávníky osázené keři — plody práce a péče člověka. Blížili jsme se zřejmě k Dumčevovu domu. Dumčev se začal nepokojně ohlížet a pustil se zase do samomluvy.

„Hudbou tedy svého milého hosta nebudu moci pobavit, ale zato ho překvapím libovonnými vánky. Vpustím při obědě do toho vysokého pokoje vedle jídelny běláska ovocného. Bude vydávat osvěžující, čarovnou vůni. Pak otevřu další dveře a do jídelny zavane vůně kvetoucí mandloně smíšená s vůní vanilky a ještě jinými a jinými vůněmi. Host si bude myslet, že to voní rozkvetlá zahrada, a zatím to bude pouhý motýl.“

„Co je tohle?“ vykřikl jsem.

Za zelenou hradbou křovin a vzácných stromů se náhle zaskvěla gigantická, obrovitá stěna, zářící měňavou hrou nevídaných barev a vzorů.

Divíte se?“ zeptal se doktor Dumčev ironicky.

„Ne, ne!“ odpověděl jsem. „To není to pravé slovo. To není údiv. Jsem prostě očarován neobyčejnou podívanou!“

„To je jenom ohrada. Jenom plot u mého domu.“

A skutečně jsem měl být čím nadšen. Jasně žlutá barva, jako kůra zralých citronů, střídala se tu s ohnivými nevybledávajícími barvami podzimního listí a s přísnou našedivělou modří severského nebe. V nejrozmanitějších fantastických seskupeních vystupovaly jasně bílé skvrny, černé prstence a fialové pásy, tvoříce podivuhodné ornamenty.

Sluneční paprsky ozařovaly svéráznou gigantickou divadelní oponu, kterou doktor Dumčev přezíravě nazval „plotem“, a pohrávaly si na jejích skvělých barvách.

Přišli jsme blíž. Do výše trčely šikmé tyče, posázené tvrdými pichlavými hroty.

„To jsou nohy kobylky — hodí se znamenitě na kůlový plot mého zámku,“ vysvětloval doktor Dumčev. „A mezi ně jsem zasadil motýlí křídla. Ta jasně žlutá křídla citrónové barvy jsou křídla žluťáska řešetlákového, jasně bílé ›C‹ je poznávací značka babočky bílé C, lebka a hnáty je zase kresba na hřbetě smrtihlava.“

Všechny barvy přecházely harmonicky jedna do druhé a pokrývaly část kůlového plotu.

Došli jsme k vratům.

Díval jsem se a nemohl jsem odtrhnout oči: veřeje vrat byly ulity jakoby z kovu. Leskly se jako dobře vyleštěný žlutý bronz.

„To jsou krovky krásce měďaka. I o tomhle byste měl lidem vypravovat!“

„Sergeji Sergejeviči, prosím vás, abyste nezapomínal, že já se k lidem nevrátím…“

„Dost už o tom! O to teď nejde! Jde o to, že se na tom lidé mohou přiučit velmi užitečným věcem.“

Co jsem měl Dumčevovi odpovědět?

Doktor pokračoval:

„Co vidíte tady?“

„Vidím barvy neobvykle čistých a jasných tónů.“

„Náš host se dívá, prohlíží a přece nic nevidí,“ řekl a hleděl při tom na nádherné vzory, jimiž byl ozdoben plot.

Čekal jsem, až mne pozve na dvůr, a prohlížel jsem si zatím s požitkem skvělou oponu, ale Dumčev nepospíchal a zeptal se mne:

„Řekněte mi, jakou barvu mají vaše domy a ulice?“

„Naši architekti znají vlastnosti materiálu, z kterého se staví. Radí se s chemiky a pak dávají pokyny malířům, jakých barev mají na dům použít.“

„A co déšť? Nesmyje ty barvy? Nevyblednou na slunci?“

„Dům se opraví, znovu se natře a je zas jako nový.“

„Tedy barvy, barvy, celá vědra barev. Malíři s tubami barev a práce, která nikdy neskončí… Pořád jen míchat a míchat barvy, aby se dosáhlo žádaného odstínu.“

„Nu ano! Jak jinak?“

Stále jsem ještě Dumčevovi nerozuměl.

Ale on mluvil dál:

„Lidské domy, ulice a města musí zazářit a rozkvést všemi duhovými barvami. Asi tak, jako na slunci hrají nádhernými barvami a nejvybranějšími odstíny křídla motýlů!“

„To je přece nemožné.“

„I ne, je to možné! Barvy, o nichž mluvím, jsou zcela jiného druhu než barvy, na které myslíte a kterým jste přivykl. Chápejte mne, jde tu o něco docela nového. To nejsou barvy z vědra malířova. Jsou to barvy, které nemohou vyblednout a zachovají si svůj odstín na věky, barvy, které nepodléhají času. Dívejte se a vypravujte o tom lidem. Ale dívejte se pozorně! Vždyť ta křidélka jsou průzračná. Průzračná!“

Díval jsem se a prohlížel všecko důkladně, ale stejně jsem Dumčevovi nerozuměl. Neříká to všecko snad jenom ze žertu? Takové nádherné barvy, a Dumčev říká, že křidélka jsou průzračná. To přece není možné. Vyčkávavě na mne hledí a čeká, co odpovím. A jak je při tom smutný, vážný a soustředěný!

Co jsem mu mohl říci? Jak na to odpovědět?

Dumčev výslovně říká: věčné barvy! Ale křidélka motýlů jsou přece křehká. A motýli žijí jen několik dnů, nanejvýše týden nebo čtrnáct dní.

Dumčev říká: Tyto barvy nepodléhají času. Ale vždyť on sám přece ztratil pojem času! I ve svých dopisech mluví o tisíciletích. Proto asi také říká, že barvy jsou věčné. Nepodléhají prý času! Nepodléhají času!

Tak jsem asi v duchu přemýšlel, ale Dumčevovi jsem to neřekl. Prostě jsem mu nerozuměl.

Stál jsem u pestrobarevné, nádherné divadelní opony, anebo, jak to Dumčev nazval, u plotu jeho domu. A přece jsem jeho slovům naslouchal s pohnutím, protože jsem cítil, že jdou od srdce. Podstatu věci jsem však pochopit nemohl. Nevyznal jsem se dostatečně ve fysice, optice a nauce o barvách.