Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

„Mravkolev mistrovsky ovládá nejen dělostřelbu, ale také ženijní umění. Trychtýř vybudoval hned pod svahem a umístil a upravil jej tak, že jakmile mravenec klopýtne, nic mu nepomůže a zřítí se dolů.“

Odešli jsme stranou. Pohlédl jsem na Dumčeva. Jeho veliké šedé oči najednou oživly. Zastavil se a zvolal:

„Řekněte, jak jste se vlastně dostal do Čenska?“

„Jak to, jak? Přijel jsem z Moskvy vlakem.“

Teprve při této větě jsem si uvědomil, že můj parník už dávno z Čenska odplul a že má dovolená mi už pomalu končí. A já… Já jsem v Zemi obřích trav.

Jak je to všechno možné, ptal jsem se sám sebe s hrůzou. Cožpak tu už doopravdy zůstanu navždy? A co lidé? Jejich jasný, světlý život poplyne dál, každý den, každou hodinu, každou minutu… někde daleko, daleko. A beze mne. Beze mne. Co si počnu? A to všechno proto, že nám zůstala jenom jedna pilulka.

Ale vždyť Dumčev si tam mezi lidmi přece jen možná vzpomene a určí znovu složení pilulky, která vrací člověku normální velikost. Pomohou mu také naši chemikové. Pak přijde a přinese s sebou spásonosnou pilulku. Přijde, jistě přijde. A já se vrátím k lidem.

Jen aby si Dumčev vzpomněl na složení pilulky, jen aby si vzpomněl!

A jakoby z dálky doletěla ke mně Dumčevova slova:

„O čem přemýšlíte?“

„Až někdy později — někdy později vám to řeknu.“

„Tak vy jste přijel vlakem? A nestane se někdy, že se vlak zřítí se svahu?“

„Inženýři staví náspy na základě přesných matematických výpočtů. A půdoznalci zase vypočítávají úhel sklonu pro každý jednotlivý úsek.“

„Vy máte u vás matematiku. Ale náš mravkolev vyhloubí bez matematiky trychtýř v písku tak, že stačí, aby jen jeden jediný mravenec přesel po jeho okraji, a rovnováha násypu se ihned poruší..Rozumějte: váha jediného mravence stačí, aby se pod ním naráz rozevřela hlubina. Propast! A vy, vy říkáte: výpočty, inženýři, půdoznalci, úhel přirozeného sklonu… Mravenec stoupl na okraj, zrnka písku se sesula a mravenec se už nikdy nedostane nahoru. Zde neexistují omyly. Kdyby mravkolev postavil trychtýř příliš plochý, mravenec by se vyškrábal nahoru, písečný náboj by ho nesrazil a majitel trychtýře by zašel hlady. A naopak, kdyby měl trychtýř stěny příliš strmé, sesula by se pod mravencem celá lavina písku a zasypala by i obyvatele jámy. Opravdu, všechno je tu na vlas přesné. Vždyť je to mistrovské dílo!“

Matka uloží vajíčko do písku, z vajíčka se vy líhne larva, mravkolev. A hned mu začíná práce. Trychtýř se hloubí ve spirále. Mravkolev se začne pohybovat v kruhu, nohou zachycuje písek, klade si jej na hlavu a vyhazuje ven. Tak udělá celé jedno kolo, potom druhé, menší. Kruhy se stále zmenšují, až se nakonec vytvoří obrácený kužel. A do dna té písčité jámy se potom mravkolev zaryje.

„To je ale úžasný pud!“ řekl jsem Dumčevovi. „Ten hmyz rozhodně neví, co dělá, vůbec tomu nerozumí, a pracuje jako dobře seřízený stroj.“

„Seřízený stroj? Obyvatelé téhle říše že jsou stroje?“ řekl Dumčev a prudce se ode mne odvrátil.

Bylo ticho. Mlčeli jsme oba. Doktor kráčel kupředu, ani jednou se na mne neohlédl.

Tak jsme šli dlouho a dlouho. Konečně se zastavil.

„A přece vám ukážu něco, co lidé vůbec neznají!“

Zvu vás k sobě na oběd!“ řekl Dumčev. „Uvidíte můj dům…“ začal, ale náhle se zarazil uprostřed věty, umlkl a zastavil se. Po nějaké chvíli začal tuto samomluvu:

„Poslyš, vždyť ty jsi sám sobě říkal, že nejsi se svým domem docela spokojen. A teď tam povedeš hosta! Kdokoli jiný by jej dovedl postavit líp a také by jej líp vyzdobil. Kdybych postavil po obou stranách vrat dvě tarantule ve výhružném postoji, host by se možná dokonce trochu polekal. A nebylo by to nic těžkého, stačilo by vzít dvě tarantuli kůže a pořádně je vycpat. Cestičku na dvoře by bylo potřeba vydláždit krovkami sluníček. Je to solidní a pevný materiál. A barva by se také hodila, červená a žlutá!“ Dumčev se ke mně obrátil:

„Hudbou vás bohužel při obědě nebudu moci pobavit.“

„Jakou hudbou?“

„Vždyť já mám orchestr! Rozestavil jsem do kruhu domečky — vlastně jsou to stáje. Každá stáj je uzavřena vrátky. Vrátka těsně přiléhají, ale dají se lehce otvírat. Uprostřed dvora stojí pult a k němu se sbíhají od vrátek provázky. Když se postavím k pultu, mohu vrátka libovolně otvírat, buď jednotlivě, anebo všechna najednou, dokořán, anebo nechat jen maličkou štěrbinu. Ve stájích přebývají členové mého orchestru. Tak na příklad kobylka. Má znamenitý smyčec — zubatý pás na způsob ohnutého vřetena s šikmo vyřezanými dvaceti čtyřmi trojúhelníkovými zoubky. To je přece instrument! Ale kobylka je levák!“

„Proč levák?“

„Má svůj smyčec na levé straně krovky. Za resonanční desku jí slouží napjatá blána křídla.“

„Ale to je něco báječného!“ zvolal jsem. „Všechno pěkně pohromadě, smyčec i housle.“

„Ano, mistři houslaři by se tu mohli lecčemus přiučit,“ řekl Dumčev a pokračoval: „A co brouk tesařík, co dazule, co osikovník? A kobylky? Každý druh hraje jinak: trs… trs… kobylka hnědá, ci… ci… kobylka dubová. Dobře jsem si ten orchestr zorganisoval, ale cvrčkové bohužel podvádějí. A já jsem si od nich tolik sliboval! Hudbu cvrčků milovali už staří Řekové. V Číně je chovávali v klíckách jako kanárky. Ale v mých stájích nehrají tak, jak by měli. Je to škoda!“

A zase Dumčev začal mluvit sám se sebou:

„Zato ale překvapím a potěším milého hosta něčím jiným. Ze slunečního žáru ho zavedu přímo do salonu fontán! Ano! Zeptám se ho…“

„Řekněte mi, prosím vás,“ obrátil se ke mně, „vodovody se u vás staví pořád ještě tak, jak se stavěly ve starém Římě?“

Začal jsem mu vysvětlovat, jak se voda rozvádí pod tlakem do mnohopatrových budov. Ale Dumčev se dal do smíchu:

„To jste se od praxe našich předků příliš daleko nedostali! Nepřemýšleli jste ani o tom, že voda může stoupat vzhůru sama, vlastní silou.“

„Sama stoupat vzhůru?“ otázal jsem se.

Dumčev se usmál:

„Nevíte, že do každé rostliny stoupá voda z půdy? Není to jen proto, že rostlina táhne vodu svými kořeny. Voda jde do stvolu sama. Není nic jednoduššího! Vzal jsem stéblo (a Dumčev jmenoval jakousi rostlinu), které se skládá ze svazku tenounkých trubiček, vlásečnic, a postavil jsem je do rybníčka, vykopaného u mého domu. Konec stébla dosahuje do okna druhého poschodí. Voda stoupá vzhůru až na konec stébla, a pak se zastaví. Stačí jediný úder dýkou do hladiny vody, jež se zastavila, a voda hned teče, leje se, stříká.“

„Rozumím, Sergeji Sergejeviči: voda stoupá vzhůru podle zákona vzlínavosti a úderem dýky rozrušujete blánu povrchového napětí.“

„O tom nic nevím, zapomněl jsem už dávno tyhle zákony!“ řekl Dumčev podrážděně. „Pozorujte přírodu a nebudete utrácet tolik sil, práce a námahy, abyste zbytečně tlačili vodu do vyšších pater.“

Měl jsem ovšem Dumčeva ihned upozornit, že voda může v kapilárách stoupat maximálně do výše několika metrů. Ale Dumčev si zřejmě plete svoje měřítka s měřítky normálních lidí. Dumčev má svou spotřebu vody a lidé mají také svou. Kapilární voda by člověku nestačila ani na šálek čaje.