Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

Všechno kolem dokola bylo zahaleno kouřem, plameny vysoko šlehaly.

Chytil jsem Dumčeva za paži: „Rychle! Rychle pryč!“ Bránil se:

„Ne, ne! Já oheň ihned uhasím.“

Odvlekl jsem ho však. Nepustil jsem jeho ruku ani na okamžik a běžel jsem s ním dál a dál od požáru.

Prodírali jsme se lesními houštinami. Oheň nám byl v patách. V trávě praskaly plameny. Potom se náhle mezi stromy zableskla voda a my jsme se octli u Velikého potoka. Zůstali jsme stát. Oheň řádil vedle v lese.

„Teď se nazpátek nedostaneme!“ řekl Dumčev tiše. „Sergeji Sergejeviči, kde máte schován váš vor? Musíme se přepravit na druhý břeh.“

Souhlasil se mnou, ale pak se zamyslil a řekl: „Ještě se sem vrátím a vystavím si jiný dům.“

Šli jsme po břehu podél potoka. Za ohybem jsme u samého břehu spatřili vor. Byli jsme zachráněni.

Ale tu se rozletěl na všecky strany celý sloup jisker. Strom, ke kterému byl přivázán vor, náhle vzplál. Hořel jako svíčka. To je konec! Ještě okamžik a budeme obklíčeni ohněm se všech stran. Na druhý břeh se už nedostaneme.

A tu náhle neočekávaně vyrostla před námi jakási obrovská podivná skála, tyčící se vysoko do nebe, a přitiskla hořící strom k zemi. Strom se skácel, zakouřilo se z něho a zhasl.

„Lidská bota,“ řekl Dumčev.

Skála, která se tvarem skutečně podobala vysoké botě, se zvedla a snesla se na jiném místě: člověk udělal krok.

Na Veliký potok padl stín. Skála se snesla na druhém břehu. To člověk překročil potok.

Vrhli jsme se k voru, ale ten byl už ohořelý a kromě toho byl silně zamáčknut do země, že jsme jej nemohli zvednout.

Vedle voru ležel jakýsi obrovský zelený most. Co je to? Kde se tu najednou vzal most? Možná, že to byla docela obyčejná větévka, kterou držel v ruce ten člověk, jehož noha vtlačila náš vor do země a uhasila hořící strom. Náhodou větévku odhodil a ona spadla zrovna napříč potoka.

Požár kolem dokola neustával.

Utíkali jsme po větvičce, po tomto dlouhém úzkém mostě. Za námi a vedle nás utíkali přes most nejrůznější živočichové. Byli tu mravenci, broučci, pavouci. Ohromná tarantule se chytala prutu svými sametovými tlapkami.

Ale do vody padala celá mračna popáleného hmyzu, motýli, komáři, vážky. Kalné vody potoka je unášely pryč. Ve vodě se kolébavě zrcadlily plameny.

Dostali jsme se po mostě jenom k maličkému ostrůvku, který vystupoval z vody. Konec mostu ležel ve vodě. Běda, na druhý břeh se nedostaneme! Na štěstí se požár na ostrůvek nepřenesl.

Ani hluk a rachot nedoléhal na ten pustý písečný ostrůvek. Bylo vidět, jak na břehu ještě tu a tam vyšlehl plamen, ale požár už vcelku dohasínal. Země obřích trav je teď vypálená, pustá a mrtvá. Dumčev byl zamračen. Jak smutně hleděl v tu stranu, odkud jsme uprchli!

„Viděl jsem spoustu povodní a zátop, bouří a různých nepohod. Nad Zemí obřích trav se přehnalo množství vichřic a jiných živelních pohrom. Všechno jsem vydržel. Požár tu však nebyl ještě nikdy.“

Poslouchal jsem Dumčeva a díval jsem se při tom na motýla s ohromnými ohořelými křídly, jak sebou bezmocně tluče o břeh. Voda ho však unášela stále dál a dále od ostrova.

Avšak v potoku u břehů vypálené Země obřích trav se život nezastavil ani na chvíli. Teď se právě ve vodě ukázala jakási obluda s velikými nožkami a obrovskou hlavou. Od šíje netvora se oddělila jakási maska, odklopila se jako na kloubech a ostrými drápy uchvátila hmyz, který právě plul vedle. Pak se maska zase vrátila na původní místo a kořisti se zmocnila netvorova ústa. A najednou… ano, zde se vždycky a všechno děje „najednou“… najednou začal ten tvor plavat.

Pohyboval se velmi lehce, volnými měkkými tempy. Nožkama vůbec ne vesloval, a přece se pohyboval rychle. Nabíral do sebe vodu a zase ji vypouštěl. Jeho pohyb byl plavný, bystrý a lehký.

„Co je to za zvíře?“ zeptal jsem se Dumčeva.

„Raketový motor!“

„Cože?“ zeptal jsem se znovu a pomyslil jsem si, že Dumčev už je tak zmaten, že mi přestává rozumět.

„Lidé mu říkají larva vážky. Já v něm vidím tajemství raketového motoru.“ A Dumčev se zahleděl do dálky. „Tam v ohni zhynuly mé živé létající modely, shořela i krasavice žlutá hrabalka, pokusný tří ocasy červ a hudebníci cvrčkové. A také včela s cizí hlavou… Jistě si, dřív než uhořela, urvala hlavu nožkami.“

Co jsem na to mohl Dumčevovi odpovědět? Nic.

Díval jsem se dál, už téměř bez zájmu, na zvíře s odklápěcí maskou. Teď připlavalo k hromádce země. Na okamžik nehybně ztrnulo. Ale co to zase je? Fraška s převlékáním? Na zádech netvora praskla kůže. Utvořila se puklina a kůže se začala rozlézat. Z pukliny vylezl docela jiný tvor s ohromnýma očima, dlouhým trupem a pomačkanými křídly. Díval jsem se, co z toho bude dál.

Večerní slunce ještě hřálo, dokonce trochu připalovalo. Křídla nového živočicha se ponenáhlu narovnávala.

Ještě chvíli — a tvor se vznese lehce a elegantně do vzduchu. Vážka! Tak to tedy byla vážka!

Paprsky zapadajícího slunce ozařovaly mrtvou, vypálenou Zemi obřích trav.

A tyto růžové paprsky zapadajícího slunce vlily život do mladých chvějících se křidélek vážky a obrážely se v nich smaragdovou zelení. Vážce, která se zrodila přímo před mýma očima, zpevní se zakrátko křídla a ona vzlétne vysoko k nebi.

Soumrak trval dlouho. Požár mezitím zcela ustal. Dumčev se nehybně díval a díval tam, kde ještě před malou chvílí řádily plameny. Najednou se ke mně prudce otočil:

„Tak, to je tedy vše!“ a položil mi pilulku na dlaň. „Vraťte se!“

A celá jeho postava vyjadřovala takový důraz a nepřístupnou hrdost, že jsem se neodvážil odporovat. V rozpacích jsem pozvedl pilulku k ústům. Rychle jsem se však vzpamatoval; jak nečestné by to bylo!

Dumčev už teď přímo rozkazoval:

„Rychle, rychle!“

Ale já jsem nespěchal.

„Nenašel bych v noci cestu do města. Odejdu zítra ráno.“

„Dobrá. Vezměte si můj plášť, země je vlhká.“

Vzal jsem si tedy jeho plášť a ulehl jsem na písek. Dumčev se uložil nedaleko ode mne.

Nemohl jsem dlouho usnout. Co budu dělat? Jak se zachovám? Začal jsem úporně přemýšlet. Tu mne náhle napadlo: sním pilulku, vrátí se mi má bývalá velikost a vezmu Dumčeva s sebou k lidem.

Vyskočil jsem a běžel k Dumčevovi. Spal. Sklonil jsem se nad ním, opatrně jsem ho probudil a pověděl jsem mu svůj plán.

„Co vás to napadlo!“ zvolal Dumčev.

Couvl jsem o krok nazpět.

„Co vás to jen napadá! To nedovolím! Gulliver přinesl s sebou k lidem v kapse Liliputána. Ale já… já nedovolím, abyste mě odtud unesl. Sedněte si vedle mne. Dejte mi na to ruku. Tak je to v pořádku! A klidně mne vyslechněte. Nechte mne tu navždy. Postavte někde nedaleko odtud reflektor, tak aby světlo padalo na bílou látku napjatou na rám. K tomu světlu budou přilétat moji listonoši. Teď jděte klidně spát a už mne nebuďte. A nezapomeňte: až se probudím, ať vás tu už nevidím.“

Dumčev umlkl a zase brzo usnul.