Vladimír Bragin - V zemi obřích trav

V Dumčevově hlase bylo tolik upřímnosti, že jsem si na okamžik pomyslil: Možná, že má pravdu. Ale rychle jsem se opravil. Ne, je to rozhodně omyl. Barvy nemohou být věčné! A potom, on přece říká, že křidélka jsou průzračná. Vždyť musí sám vidět, jak kouzelně jsou vybarvena. Došel jsem k závěru, že to není možné, že je v tom určitě nějaký omyl. Klame sám sebe. Je to poblouzení osamělého člověka, který strávil celá desetiletí v Zemi obřích trav.

Něco jsem ale říci musil. Dumčev se na mne díval a čekal. Řekl jsem tedy:

„Nemohu pořád pochopit, jak ty barvy mohou být věčné. Co je obarveno, musí přece zase vyblednout.“

Trávy se kolébaly, ohýbaly a šuměly svůj věčný nápěv. Dumčev se na mne už nedíval. Hleděl upřeně do dálky, jako by za mohutnou zelenou houští šumících trav prohlížel nějaké nové vzory, které bylo dopřáno vidět jen jemu. Pak začal mluvit. Mluvil vzrušeně a jaksi smutně a jeho slova se týkala mne.

„Co mám dělat? Jak budu moci vysvětlit lidstvu, že tu jde o docela jiné barvy než barvy květů? Žlutý pryskyřník, modrá chrpa, jasně červený mák vyblednou a pohasnou. Ale zde je tomu jinak, úplně jinak, jak mu to mám vysvětlit? Tu je podstata barev docela jiná! Barvy mého plotu neuvadnou a nepohasnou! Nikdy! Nikdy!

Orchestr vytváří v divadle zvuky, které se rozehřmívají jako bouře. Marně byste však hledali takovou bouři barev. Jak mrtvě a neživotně se vyjímá zeleň louky, namalovaná na lepence nebo na překližce, zatím co v hudbě zvučí živoucí příroda vesny! A to právě je zde! Podívejte se přece! Pochopte mne a vypravujte o tom lidem

Poslouchal jsem a řekl jsem si: Blouznění! Omyl, který on prostě nevidí a nechápe.

Stále tišeji šuměly trávy, stále jasněji a živěji hořelo a měňavými barvami se míhalo pozadí — velkolepá opona, za kterou stál Dumčevův dům.

Tenkrát jsem ještě Dumčevovi neporozuměl. Ale ta jeho slova, která pronesl s takovým pohnutím a s takovou vášnivou vážností, zapůsobila na mne tak silně, že jsem se cítil přemožen a že jsem si je přesně zapamatoval:

„Vysvětlete to lidem! Až se zaskví ty barvy před očima lidí, budou jim pomáhat v práci a v životě, budou je povzbuzovat a utěšovat a obveselovat, tak jako píseň a jako hudba… Vejděte! Vstupte do mého domu a pocítíte to jistě sám.“

Nespěchal jsem, nemohl jsem se s těmi nádhernými barvami rozloučit.

Cítil jsem, cítil jsem celou svou duší, že v jeho rychlé horečné řeči je přece jen skryta nějaká pravda, nějaký skutečný objev. Ale jaký? A v čem záleží? Nemohl jsem tomu ještě porozumět.

Řekl jsem proto tiše a prostě:

„Sergeji Sergejeviči! Naposledy vás prosím, vraťte se k lidem!“

Sergeji Sergejeviči, já zůstanu zde! Pilulka, která vrací lidský vzrůst, je ve vašich rukou. Vraťte, vraťte se k lidem!“

Hleděl na mne hodnou chvíli, jako by mou přítomnost v této zemi zpozoroval teprve teď, a ostře se otázal:

„Poslyšte, jak vy se vlastně jmenujete?“

Řekl jsem mu své jméno a pokračoval jsem:

„Prosím vás, Sergeji Sergejeviči, vraťte se. Možná, že právě stojíte na prahu nějakého velikého objevu.“

„Toužím já vůbec vrátit se k lidem?“ řekl Dumčev pro sebe. Při tom zavřel oči a začal zpívat: „Bouře mlhou nebe kryje…

Ale píseň se mu nedařila. Pletl se. Začínal horlivě stále znovu, ale vždycky se zase zmýlil: „Bouře mlhou… bouře… nebe kryje…“

„Vidíte,“ řekl Dumčev smutně, „zapomněl jsem i svou milou píseň.“

Teď jsem začal zpívat já. Dumčev se ke mně připojil, ale hned se spletl a smutně se odmlčel.

Dobře jsem rozuměl jeho zármutku. Vždyť byl hudebník!

Připomněl jsem mu, abych ho odvedl od trudných myšlenek:

„Vy jste přece sliboval ve svých dopisech, že se vrátíte a obohatíte lidstvo novými objevy.“

„Ano, slíbil jsem to,“ řekl pevně, „a svůj slib také splním. Obohatím lidstvo novými objevy. Ano, vrátím se. Vstoupím do svého domu. Vezmu s police svazek Puškinových veršů ›Mé duše největší tužba…“

„Sergeji Sergejeviči!“ zvolal jsem. „Hned při našem setkání jsem vám chtěl povědět, jak se u nás teď všecko změnilo… lidé, celá naše země, kam se teď vrátíte… Chtěl jsem vám všechno vyprávět, pořád jsem se k tomu chystal — a zase jsem to odkládal — až teprve teď

Dumčev mne přerušil:

„Zeptám se vás na to později, teď ne… Teď bych to ještě nepochopil… víte, tady je hrozně těžké všechny ty věci pochopit. Mám se tedy vrátit?“

Dumčev se zamyslil. Spatřil jsem v jeho očích výraz teplé něhy a pochopil jsem, že se rozhodl vrátit se domů k lidem. A řekl jsem mu tiše:

„Mezi lidmi vás po celá léta očekává věrná duše. Naděžda Alexandrovna Bulajová. Celá ta dlouhá léta na vás čeká…“

„Co, co jste to říkal? Že čeká celá léta? Léta?…“

„Ano! Celá ta léta!“

„Jak to? Vždyť uplynula tisíciletí, a ne léta!“

„Jenom desítky let,“ neudržel jsem se. „Jenom desítky let?“ otázal se vzrušeně.

„Až budete mezi lidmi, vrátí se vám zase brzy smysl pro správná měřítka času a prostoru.“

„Měřítka…“ opakoval smutně. „Ach, ta měřítka! Vzpomínám si, jak jsem kdysi četl, že když Gulliver, který strávil dlouhý čas v zemi Liliputánů, se vrátil opět do Londýna, nemohl přivyknout lidem a najít lidská měřítka. Bál se, aby nerozšlapal kočáry s koňmi a kočí po něm švihali bičem… Ne, přece raději zůstanu zde. Mohu tu ještě prožít celé miliardy dechů. Slyšíte? Miliardy dechů! Objevím ještě mnoho nového. Budu vám o tom psát a vy budete lidem předávat mé objevy. Ne, vraťte se vy! A mne… mne tady někde očekává brouk hrobařík. Ten mne zakopá a pohřbí. Ale dost už o tom, sbohem!“

Dumčev mi podával ruku. Na otevřené dlani ležela pilulka, která navrací lidskou velikost.

Ale já jsem pilulku nevzal. Odvrátil jsem se a řekl jsem:

„Nikdy!“

Nikdy,“ řekl jsem.

Ale moje slovo úplně zaniklo v náhlém hřmotu a dunění. Země se otřásala.

Trávy a stromy se silně zakolébaly a ohnuly až k zemi. Ozývalo se hřmění a hluk, jako by se blížil stále sílící rachot hromu. „Lidé jdou! Lidé!“ vykřikl Dumčev.

„Asi mne hledají! Přivedlo je sem moje náhlé zmizení z městečka,“ postačil jsem ještě říci.

Všechno kolem dokola se komíhalo a otřásalo. Plot, před kterým jsme stáli, se náhle svalil.

Doktor Dumčev mi podával pilulku:

„Hned si ji vezměte, jinak vás rozdupají.“

Za plotem se objevily kotouče dýmu. Dumčev se snažil otevřít bronzová vrata a já jsem mu při tom pomáhal. Konečně se vrata pootevřela. Uprostřed dvora ležel ohromný bílý válec. Konec válce hořel a kouřilo se z něho.

„Cigareta! Hořící cigareta! Rychle pryč!“

„Ne, já odtud nepůjdu! Nikdy odtud neodejdu!“ vykřikl Dumčev.

„Můj dům je vystavěn vysoko nad travami a je ukryt v dutině stromu. Rychle spolkněte pilulku!“

Ale plot byl už zachvácen plameny, jeho pestrobarevná nádhera se kroutila, praskala a bortila v ohni.